Přináším část článku Yadollaha Eslamiho (šéfredaktora někdejšího iránského deníku Fath)

Včera (10. 10. 2009, pozn. red.) bylo oznámeno, že soudce Salavati odsoudil MohammadRezu Ali Zamaniho k trestu smrti. Zamani je obviněn z toho, že patří k dosud neznámé monarchistické skupině a nyní je držen jako rukojmí v zelených soudních síních, kde se také přiznal. Bezpochyby mu řekli, že jediná možnost jak přežít, je přiznat se. A pak se najednou toto přiznání použije proti němu jako usvědčující důkaz jeho viny, který se použije k jeho odsouzení.


Mnoho právníků prohlašovalo hlasitě během procesu i před ním, že jakékoliv takové přiznání je proti zákonu i proti náboženství a postrádá důvěryhodnost. V jedovaté, halucinatorní atmosféře této země, jsou ti nejnevinnější vězni odsouzeni k smrti. Ani ústava či jiná zákonná forma nezakazuje protestovat proti určitému politickému vývoji (jako Zamani), a určitě nikoho neodsuzuje k trestu za činy tohoto druhu.

Článek ústavy č. 27 dává jasně jednotlivcům právo pokojně protestovat. Hodně se také diskutovalo o podstatě těchto procesů na oko, kde právníci nejsou přítomni a obvinění nemají šanci se sami obhajovat. I samotná existence revolučních soudů není podpořena ústavou. Ve vztahu ke zločinům vztahujícím se k politice či tisku, ústava trvá na veřejném soudu s porotou. Přítomnost poroty poukazuje na to, že jestli společný postoj poroty nepovažuje čin za trestný, samotný soudce ho tak nemůže označit a odsoudit obžalovaného k trestu (zbožné přání).

Jenom proto, že někoho označí za člena „monarchistické skupiny“, nevšímáme si toho a necháme ho odsoudit k smrti, nebo povstaneme a budeme hájit práva této lidské bytosti?

Kdysi (ti extrémisté) chaoticky prohlásili, že budou bojovat proti chuligánům a delikventům silou a mocí, a spustili mediální kampaň ve všech koutech a v každém městě. Ti, co byli zatčení, byli zbaveni práva na porotu nebo právního zástupce a nikdo nemohl přijít na to, co se s nimi stalo. Výkřiky bolesti jejich rodin nikdo nevyslyšel a někteří lidé si i mysleli, že bylo spravedlnosti učiněno za dost. Nepromluvili s nikým ani slovo a někteří dokonce pomáhali dál roztáčet kola nespravedlnosti. „Chuligáni a delikventi“ křičeli každou chvíli extremisté a nebyl nikdo, kdo by položil otázku:“ Jestli v této zemi existuje tolik chuligánů a dělají si, co chtějí, proč proti tomu nebylo zakročeno dříve? Proč se najednou tak šikujete, abyste je porazili? A se zbraněmi, smrtí, mučením a Kahrizaky (íránská věznice, pozn. red)”
—————————

A podle Ebrahima Yazdiho... (generálního sekretáře ilegální iránské strany FMI - Freedom Movement of Iran

[tento článek není přímo o trestu smrti, ale o smrti demonstrantů.]

Krev nevinných
Cílem tohoto článku není prohlášení o znásilnění, mučení, či počtu mrtvých. Zabývá se odpovědností, právem a průhledným soudním systémem, který se účastní těchto případů. Je více o mezinárodních vraždách těchto nevinných lidí. Tito jednotlivci nebyli před soudem z ničeho obžalováni. Zločinem některých bylo jen to, že se účastnili demonstrace. Žádný právní rámec se nikdy nemůže potrestat takovou účast smrtí. Ústava povoluje pokojné demonstrace, pokud účastníci nemají zbraně. Ignorování ústavy je protiústavní, ústava je národní smlouva a závazek. Druh této protiprávní činnosti je také proti učení Koránu.

Přeložila Lucie Jonášová z blogu www.sidewalkdlyrics.com (dobrovolní překladatelé blogů z Iránu jsou koordinováni přes stránky http://www.facebook.com/group.php?gid=111831008687&ref=nf)