Zápis íránského blogera z 3. 1. 2010 a 14. 1. 2010



Selhali jsme. Mluvím o těch, kteří dávají přednost toleranci a trpělivosti. Ano, ti, kteří podporují pokojné Zelené hnutí, selhali. Nevěřím tomu, že radost z toho, co se děje v ulicích Teheránu, kterou někteří z nás prožívají, bude trvat i dál. Doufali jsme, že vyjádření našich přání nebude doprovázeno ranami pěstí a kopanci, ale že spíš položíme květiny na sudy s výbušninou. Snili jsme o tom, že vojákům podáme květiny a požádáme je, aby se k nám v našem boji připojili. Ale věci se mají jinak.

Když ajatolláh Chomejní, kterého někteří nazývali íránským Gándhím, nařídil postřílet vězně ve věznici Evin, utrpěli jsme velkou porážku. Před několika lety jsme byli svědky selhání Chatámího během jeho postupujícího reformního programu, zatímco my sami jsme ho přirovnávali k íránskému Mandelovi a svět byl zaslepen jeho humánní tváří a mírumilovným íránským hnutím.

Chatámí se nakonec vzdal svého snu o dialogu mezi civilizacemi a uzavření centra, které za tímto účelem vzniklo a neslo tuto ideu i ve svém jménu, nám jen připomnělo, že podobné ideje se v naší zemi nemohou uchytit, natož zapustit kořeny. Dnes se naše země mění ve scény zachycené obyčejnými Íránci, v nichž protestující odplácí vládním agentům, kteří se na nich dopouští násilí během oslav šíitského svátku ašúrá, stejnou mincí.

Násilí, které propuklo během oslav svátku ašúrá nahrává extremistům a všem, kteří zastávají tvrdou linii. Můžeme teď slyšet jejich smích. Ale dokážou nás opravdu strhnout na svou stranu? Stali jsme se ve své nenávisti stejnými?

Zastánci tvrdé linie nemají milost dokonce ani s Ahmadínežádem, který je jedním z nich. Situace je v současnosti taková, že Ahmadínežádova garda počtem převyšuje počet všech lidí, kteří jej přišli přivítat na některé z jeho návštěv. Ti, kteří ho takto vítají, tak dělají jen kvůli prezidentským šekům, které obdrželi. On se nyní pyšní tím, že dostává od veřejnosti miliony žádostí kterýkoli daný měsíc. Nemá ale nárok si připisovat zásluhy za situaci, kdy veřejnost nepociťuje potřebu psát tradiční dlouhé petice adresované státu.

Tento populismus se kdysi utvářel při cestách autobusem za lidmi, při spaní v mešitách a naslouchání nářkům a potřebám lidí, pochopitelně za asistence fotografů. Dnes je založen na cestování s celou rodinou do různých míst celého světa.

Pokud nezabijeme draka, který plodí násilí v srdci naší společnosti, bude stále nabývat na síle. Zatímco se množí zastánci tvrdé linie, my, společně s našimi příznivci, selháváme. Už jednou se předešlé generace vydaly do ulic a pokusily se získat štěstí pomocí sloganů a zapalování pneumatik, ale skončilo to peklem. Je tedy současná generace, generace hlásící se k transparentnosti, generace s přístupem ke zpravodajství, generace modré a zelené odsouzena jít tou stejnou cestou? Abych byl upřímný, mám obavy, že ano.

Přeloženo z blogu Masuda Behnuda: http://behnoud.com/, Autor je Íránský novinář a spisovatel


Co jsou zač speciální gardy?

Připomínají mi obrovské ninji. Formálně se nazývají “guard-e vijeh” (speciální gardy). Jejich příslušníci si zahalují tváře a nosí mohutné černé uniformy s vycpávkami v ramenou, které vytváří iluzi, že jsou větší a těžší, než ve skutečnosti jsou. Nosí při sobě celou sbírku zbraní a vysloužili si pověst naprostých surovců. Když zrovna nebrutalizují demonstranty usazení na svých motorkách, je jejich oblíbeným dopravním prostředkem větší černá dodávka značky Toyota. Tihle sice nepatří mezi neuniformované milicionáře, kteří zaútočili na univerzity 16. dne měsíce Azar, ale zastupují stejnou značku a jednají pod dohledem policie.



Regulérní policejní příslušníci nejsou pouze méně brutální, jsou často mnohem solidárnější s demonstranty: Když se z davu ozývalo “smrt diktátorovi“, jeden takový policista postával opodál a zdálo se, že je celkem pobaven. Nějaká žena se ho zeptala „O co tu jde? Proč je tu takový rozruch?“ a on jí na to odpověděl: „Dávejte si pozor, až půjdete dál touto ulicí. Je to nebezpečné.“

Podle toho, jak řekl “nebezpečné“, bylo jasné, že nemohl myslet nic jiného, než milice. Ona zvolala: “Var biyoftan az rooyeh zamin hamashoon beh hagh-e Ali!” (Modlím se za to, aby se všichni ztratili z tváře Země!) On se jen ušklíbl a řekl: “Ensha-Allah” (Dá-li Bůh).

Toto je ale obyčejný policajt ve službě. Speciální gardy jsou něčím naprosto odlišným. Vypadají děsivě na fotografiích, ovšem ve skutečnosti je to ještě horší. Mysl ochromující. Pokud kolem nich procházíte a třeba jen trochu zpomalíte, začnou na vás řvát, ať přidáte do kroku, a míří při tom na vás svými zbraněmi. „Hni sebou!“, křičí, až se z toho celý třesu.

Ale kdo ve skutečnosti jsou? Co v nich provokuje takové násilí? Odkud pocházejí a jak může systém plodit takovou brutalitu? Nedělám si nárok odpovědět na tyto otázky, pomůžu si příběhem, který mám z první ruky:

A. pochází z malého města na severozápadě země. Před pár lety vstoupil na přání své rodiny do policejní jednotky. Bylo to prostě dobré zaměstnání, které nabízelo různé výhody a pojištění.

Od té doby, co proběhly volby a následné nepokoje, byl nucen cestovat z místa na místo do různých provincií a sloužit u speciálních gard. Před jeho prvního úkolem v Teheránu velitel jeho jednotky hlasitě řval: „S nikým nemějte slitování, mladí nebo staří, muži nebo ženy. Zmlaťte je tak, aby už nemohli vstát. Ale ujistěte se, že jste je nezabili.“

Mnoho členů jeho jednotky váhalo. Mladí muži pocházející z různých provincií, plaší, zdrženliví. Kvůli tomuhle se přece k policii nepřidali.

Během demonstrací bezprostředně po volbách nedokázal jeden z jeho kolegů nikoho silně uhodit a uchýlil se k tomu, že demonstranty bouchnul obuškem, a když se rozeběhli, nechal je utéct. Když se jednotka sešla večer po službě, zavolal si ho velitel dopředu a zlomil mu přede všemi ruku. Co jsou zač tyhle speciální gardy?

Přeloženo z blogu http://www.sidewalklyrics.com/. Přeložila Kateřina Lánská