Minulý týden – 23. února v jednu hodinu ráno, zemřel pod policejním dohledem jeden z kubánských politických vězňů Orlando Zapata Tamayo. Zemřel po hladovce trvající 83 dní, kterou protestoval proti nelidským podmínkám v kubánských věznicích. Zemřel, protože kubánská vláda jeho případ i požadavky ignorovala: nebyl opozičním křiklounem, nerad se fotil a nestál o popularitu. Byl obyčejným zedníkem, kterému se prostě nelíbilo, že mu někdo jiný diktuje, co má říkat, jak se má chovat a co si má myslet. Uplatňování těchto zdánlivě banálních svobod mu vyneslo dohromady 36 let vězení nepodmíněně, 36 let natvrdo v podmínkách, o kterých všichni Kubánci vědí, jak jsou devastující.

Od zedníka k mučedníku

Jak se ze zedníka z provinčního městečka Bánes v jedné ze zapomenutých kubánských provincií stane politický martyr? Jak jinak než postupně a oklikou. Když se ve 14ti letech rozhodl, že přestane živořit s rodinou a odjede živořit na vlastní pěst do Havany, netušil, že už samotný fakt, že je z východu a navíc tmavé barvy pleti, ho deklasuje na úroveň posledního hadru na boty. To ho přivedlo k podobně smýšlejícím lidem kolem charismatického opozičního vůdce Oscara Elíase Bisceta. A pak už dráha potížisty nabrala rychlý spád: rok 2002 a půlroční podmínečný trest za "veřejné pobuřování" a "odmítání občanské poslušnosti". Rok 2003 a tříletý trest za vyjadřování solidarity s politickými vězni. A v průběhu několika málo let - už během odpykávání jednou stanoveného trestu - podivné navyšování: celkem na 36 let. A za co? Za to, že odmítal jíst vězeňskou stravu prolezlou červy, za to, že odmítal nosit hadrovitý mundůr nasáklý svrabem, za to, že se přestal holit a když ho k tomu dozorci nutili, suše odvětil "až po Fidelovi" a za to, že když ho brutálně mlátili, u každého kopance zařval "Ať žijí lidská práva!".



Impuls pro opozici

Už teď je jasné, že smrt Orlanda Zapaty Tamaya znamená pro současné kubánské dějiny milník a rozděluje je na "před Orlandem" a "po Orlandovi". Tento přelom není klíčový jen pro kubánskou opozici, která se po téměř padesáti letech naprosto semkla, ale i pro režim samotný. Ten teď bude muset čelit nejenom zvýšenému mezinárodnímu tlaku na propuštění politických vězňů, ztrátě ideologických zastánců v Evropské unii, ale zejména spojeným silám disentu, které se dařilo až donedávna velmi účinně drolit. V reakci na Zapatovu smrt se k protestní hladovce přidalo dalších 11 opozičních aktivistů, mezi nimi například i Víctor Rolando Arroyo Carmona – nezávislý novinář z provincie Pinar del Río, který byl během zátahu na opozici (Černé kubánské jaro) v roce 2003 odsouzen k 26 letům vězení, či Guillermo Fariňas, který kromě tuhé stravy odmítá přijímat i vodu. Přestože jeho stav začíná být kritický, nevzdává se a odmítá být převezen do nemocnice.

Zbytečná smrt Orlanda Zapaty Tamaya ale zasadila ránu i pozvolně budovanému obrazu reformující se Kuby, na který zbytek světa nadšeně aplaudoval: diplomatická sbližování, podpis dokumentů OSN zaručující dodržování základních občanských a politických práv, zrušení politických sankcí ze strany Evropské Unie, oprášení dialogu s Washingtonem... a k tomu jeden mrtvý. A více než 200 politických vězňů, kterým nezbývá nic jiného než bojovat o přežití a vlastní důstojnost a čekat. Čekat na to, až Revoluce – ten prázdný pojem s fatálními následky na několik generací Kubánců, skončí.

Pavla Holcová, vedoucí kubánských projektů společnosti Člověk v tísni