V sobotu měli novináři výjimečnou příležitost nahlédnout do útrob Ústředního krizového štábu. Přestože by se dal předpokládat víkendový klid, média viděla opak – usilovnou organizační práci.
O pirátském poslanci Michálkovi se říká, že je to chladnokrevný technokrat bez srdce, jemuž je cizí i špetka empatie.
Premiér splnil slib protiepidemického přitvrzení a vláda pošilhává po vedlejším Německu, kde v MHD a v obchodech jsou povinné respirátory. U nás jsou lidé příliš chudí, aby si takový přepych mohli dovolit financovat.
Dodávky vakcín organizované Bruselem poněkud váznou. Je to živná půda pro hlasy věčných kritiků integrace, kteří v tom vidí další ostudné selhání Unie. Ale I pro ty, kteří neuvědoměle poukazují na to, že vakcínu můžeme přece získat i jinde, než jak jednotně domluvil Brusel.
Upraveného PESa nám ještě neukázali. Ale zato šéf zdravotnických statistik a prognóz prof. Dušek prezentoval na mimořádném on line brífinku další důležitý údaj, který nově zahrnul do týdenních informací o pandemii a očkování.
Čím podrobněji se v mediálním světě a na politické scéně propírá víkendová Causa (ne)účastníků jisté kolektivní záležitosti v jednom zařízení v Teplicích, tím zřetelněji se ukazuje, že jde o nafouknutou bublinu.
Podle důvěryhodných zjištění je nesporné, že o minulém víkendu se oni tři muži v Teplicích skutečně nacházeli. Všechno ostatní co se v médiích kolem nich až dosud objevilo, je však vyfabulované, a nařčení jsou nepodložená.
Z mocenského hlediska anebo podle výše ročního platu na tom bezesporu byl lépe Trump, než je dosud Babiš. Ale to je asi tak všechno, čím jej překonával.
Vypadá to, že někteří výše až vysoce postavení manažéři ve zdravotnictví by teď měli mít z ostudy přinejmenším kabátek.
Ono by se zase tolik nestalo, kdyby jeden volný – respektive – nezařazený poslanec slovutné sněmovny jenom tak verbálně narážel z řečniště do předsedajícího schůze.
Profesor Fiala vyťukal číslo svého místopředsedy a když se Kupka úslužným hlasem ozval, předseda se stroze ohlásil: „Tady premiér.“
Narodil jsem se - z pohledu dnešních mileniálů - už v dávnověku, rok po skončení druhé světové války a patřím tedy mezi „Gottwaldovy děti.“ Pracoval jsem jako scenárista a televizní režisér a po odchodu do důchodu se věnuji psaní textů, kde reaguji na aktuální společenské dění, což se snažím dělat s ironií a nadsázkou.