Je opravdu Václav Klaus takový euroskeptik?

Prezident Klaus nastoupil cestu Miloše Zemana. Co nám tato pouť prozrazuje o jeho pohnutkách a české politice? Zejména to, že kauzy Zeman a Klaus potvrzují, že se doposud česká politika nenaučila citlivě a odpovědně nakládat a cenit si „lidských zdrojů“. České strany si neumí dlouhodobě vychovat potenciální a náležitě připravené nástupce do předních politických pozic. Současní lídři nejsou schopni a ochotni vlastní kvalitní sebereflexe a bývalí předáci „politických karavan“ nejsou sto ustoupit z nedávné aktivní politické role, ctít své nové nástupce a další trasu v minulosti vlastních stranických karavan.

Naši ex-výkonní politici neumí autenticky odejít, s nadhledem plnit roli čestných předsedů a dopřát prostor pro vývoj, omyly, vlastní hledání a růst svých nástupců. Po několik let to dokazuje aktivní penzista z Vysočiny, stále myšlenkově nabitý Miloš Zeman a po řadu měsíců stejnou roli sehrává i pán „Hradu nad Vltavou“ Václav Klaus.

Oba jsou intelektuálně bezesporu na výši, v politice více než zběhlí, s rozhledem, bohatým předivem kontaktů a zkušeností, a přesto zatvrzele nedokáží opustit vidinu přímé a věčné moderace svých původních domovských partají. Nepřipouští si existenci jiného kariérního růstu a jiných možností. Sami si tak aktivně zavírají dveře před možnou alternativní společensko-politickou službou a možnými plodnými roky stále vlivné práce.

Při posledním sledování aktuálního dění se vkrádá na mysl otázka, jak moc je Václav Klaus opravdu euroskeptikem a nesmiřitelným kritikem Lisabonského kompromisu a jak moc naopak za jeho nesouhlasem stojí dlouhodobá averze k Mirku Topolánkovi a jeho pojetí občanskodemokratické politiky. Zkrátka jak moc se mu snaží znepřijemnit dny a hodiny zbývající do mikulášského kongresu ODS.

Jejich rozkol a odlišný pohled na let modré holubice je dlouhodobě zjevný, avšak poslední události a otevřené soupeření (i za cenu oslabení ODS, jak před veřejností, tak ve vládní koalici a na parlamentní půdě) ukazují na mnohem hlubší rozkol. Sázka na Vlastimila Tlustého a jeho dlouhodobé torpédování koaliční vládnutí očividně nedopadly podle hradních očekávání, dokonce ani otevřená sázka na Pavla Béma nesplnila svůj původní účel, Mirka Topolánka kuriózně naopak v některých aspektech posílila. A tak se Václav Klaus do situace vložil sám. Rétoricky si pohrál s vidinou přestupu do případné nové, vůči Unii kritické formace a zpochybnil své čestné předsednictví „modré straně“.

Jeho hrozba a promluvy jsou však kontraproduktivní. Svým odchodem a chráněnstvím nového politického proudu by posílil Topolánka a jemu podobně smýšlející stoupence „strany modré holubice“. Ti by s poukazem na déletrvající Klausovu snahu poškodit ODS mnohé jeho úvahy a zastánce odsunuli z aktivního vlivu na partaj. Navíc Václav Klaus by si otevřenou koketérii s novým stranickým projektem popudil představitele ODS na všech politických úrovních, zpochybnil by svůj vklad straně, kterou zakládal, její pojetí a roli v českém stranickém systému. To vše výměnou za nejistou budoucnost dosud velmi nejasného a nejistého projektu, který by luxoval protest a nespokojenost napříč českými kamennými stranami. Navíc by šlo o kombinaci populismu, sociálních a národnostních příslibů, které by notně deformovaly zajeté postoje politické filosofie Václava Klause.

To vše je příliš citlivé a nevratné, než aby to vyvážil jeden neurčitý politický projekt, izolovaný nejen na české politické, ale i evropské politické scéně. Nemluvě o tom, jaká by se v tomto uskupení rýsovala role pro prezidenta republiky, v minulosti budovatele českého standardního stranického systému Václava Klause. Nehledě na to, že by touto medvědí pomocí pohřbil na dlouhou dobu politickou kariéru Pavla Béma a dalších politiků ODS vyrostlých z prostředí Klausova odkazu.

S komunisty nebo bez nich aneb proč Jiří Paroubek podporuje Bohumínské usnesení

Jiří Paroubek se v uplynulých dnech nezvykle jasně vyjádřil ve prospěch pokračování platnosti takzvaného "bohumínského usnesení". Jde o závazek přijatý sociálními demokraty v roce 1995, který straně zapovídá otevřenou spolupráci s komunistickou stranou na centrální úrovni politiky.

Současné vyjádření předáka sociální demokracie má svůj strategický dlouhodobý význam. O to víc, že je spojeno s uveřejněním nového předvolebního manifestu Oranžová kniha, který se má stát účinnou nabídkou pro budoucí volby. Obojí poselství, učiněné prostřednictvím televizní obrazovky, mělo svůj záměr a bylo určeno zejména významnému, avšak nevyhraněnému politickému středu voličstva, tedy těm, kteří v Česku rozhodují volby.

Předseda Paroubek velmi dobře vážil svá slova. Uvědomuje si, že toto momentální, jednoznačné prohlášení upokojí mnohé z politického středu, nahlodá některé stoupence vládní koalice - zejména z řad KDU-ČSL či protestního proudu zelených.
Zároveň vykoná i účinný tlak na KSČM a její mocenský apetit. Tím, že Jiří Paroubek komunisty v minulých týdnech
navnadil koaliční nebo skrytou koaliční spoluprací v krajích, vznikla velká šance, že stoupenci pragmatické frakce KSČM zatouží po dalším mocenském růstu a začnou intenzivněji tlačit na změnu chování a rétoriky.

To by byla voda na socialistický mlýn. ČSSD by se podařilo demonstrovat svou převahu v levicovém prostoru. Stala by se jedinou reálnou levicovou stranou změny a protestu pro většinu sociálně orientovaného elektorátu.

Komunisty by každodenní politické kompromisy v krajích i ústupky s vidinou dalšího nárůstu moci mohly obrat o jejich protestní a radikální étos, tedy i o věčně nespokojené voliče, a tím i o stabilitu. Naopak ČSSD by slavila úspěch u svobodomyslněji uvažující veřejnosti jako strana, která umí měnit chování a priority konkurenčních partají - ať krajských odnoží ODS či KDU-ČSL v případě rušení poplatků, či u KSČM ve věci její transformace.

Trvání na platnosti bohumínského závazku je promyšleným tahem i vůči středovým stranám v současné vládní koalici. Těm naznačuje, že pokud začnou více torpédovat a problematizovat spolupráci s občanskými demokraty, i oni budou oceněni možnou povolební kooperací. Trvání na zákazu spolupráce s KSČM může upokojit i křídlo v ODS, které horuje za vzájemnou toleranci ODS a ČSSD v čase předsednictví.

Mezitím Jiří Paroubek nechá českou veřejnost přivykat přítomnosti komunistů v krajském stupni politické moci, občanské demokraty si zaváže smírem a soustředí se na systematické upevňování podpory u středových voličů nabídkou budoucích úlev a dotací. Je si vědom, že jde o stěžejní voličskou skupinu, kterou si může získat i pro sněmovní volby skrze pozitivní masáž Oranžovou knihou a negativní kampaň varující před ODS.

Pokud se Paroubkovi podaří tyto voliče připoutat k vizím Lidového domu, nic už ho nebrzdí v tom, aby od léta 2009 vedl tvrdou, emotivní a výrazně negativní předvolební kampaň, která mu udrží prvenství i u protestních levicových voličů. Pak mu už nic nebrání ve vstupu do Strakovy akademie hlavním vchodem. Mezi možnými variantami je jistě i tichá podpora menšinové vlády ČSSD od komunistů. Tuto možnost totiž bohumínské usnesení nezakazuje.


Psáno pro deník E15.

Co dal Obama české politice…

Barack Obama ještě nevstoupil hlavním vchodem do Bílého domu jako prezident v úřadu a již je zajímavou inspirací české politiky a našich stran, které plánují svůj další růst a volební úspěchy. Odhlédnu-li od velmi poučného závěru prezidentské volební kampaně, kdy vítěz prokázal politickou vyzrálost a státnický nadhled, aniž by ihned projevil sklon zneužívat své nové volební převahy v Kongresu a jeho několikaletý soupeř McCain předvedl mistrnou ukázku toho, jak s náležitou velkorysostí a grácií přijmout porážku a slepě se neuzavřít další povolební parlamentní spolupráci. To vše v několika minutách a bezprostředně po ohlášení výsledků v záři reflektorů předních světových médií.

Více »