Jan Kubáček

10. 12.

ODS - změna nebo pád?!

Jan Kubáček Přečteno 4127 krát

Vysočanský kongres ODS skončil a svým průběhem v celé nahotě odkryl liberálně-konzervativní dilema modré strany. Opěvovaný konzervatizmus byl demonstrován v minimálních změnách personálního osazenstva vrcholného vedení, znovuzvolením Mirka Topolánka a opětovným potvrzením drtivé většiny místopředsedů. Ostatně i funkce prvního místopředsedy a formálně pravé ruky lídra demokratů zůstala pražské delegaci, jen lokace se posunula z Prahy 6 na Prahu 13. Liberální rozměr partajní ideologie ilustroval „rozchod z rozumu“ s „otcem zakladatelem“ Václavem Klausem a zejména vzývání a až obsesivní skloňování slova změna. Právě z těchto důvodů má devatenáctý kongres občanských demokratů nakročeno k ojedinělému postavení v historii strany.

Staré pravidlo politického řemesla říká, že čím více se něco opakuje a slibuje, tím se to pak méně děje. I nyní se tedy vkrádá nedůvěra ke slibovanému sebezpytování vedení ODS a změně stylu politiky staronového týmu. Již několikrát od voleb 2006 jsme byli svědky slibů katarze, vždy ale šlo pouze o krátkodobé umravnění, posléze vystřídané ještě větší erupcí arogance v závislosti na úspěšnosti politického díla vedení strany modré holubice. Nyní by se ale přeci jen mohlo blýskat na lepší časy. Je k tomu hned několik důvodů. Vedení občanských demokratů ví, že se ocitá před výzvami zcela zásadními pro budoucnost strany – brzkými eurovolbami, ale zejména kvapem se blížícími volbami sněmovními na jaře 2010 a volbami komunálními a senátními na podzim stejného roku, kdy bude ODS obhajovat nebývalý počet mandátů. Jejich neuhájení by modrým mohlo sebrat primát pravicové strany a vehnat ji do existenční a ideové krize.

Další neméně významnou výzvou je zabydlení volebního marketingu anglosaského střihu v českém prostředí a jeho dominantní vliv na každou příští volební kampaň. To klade nové nároky na vystupování vedení občanských demokratů a vyžaduje to i zcela odlišný přístup k veřejnosti na principu rovnosti a uzpůsobování politického menu apetitu občanů. Dvojnásob to platí v případě středových nevyhraněných voličů, kteří vyznávají praxi a reálné přísliby namísto ideologie.

Z těchto důvodů lze očekávat, že právě skončený kongres ODS nastartoval postupnou předvolební komunikaci této strany, testování nálad veřejnosti, provádění kosmetických a spíše populárních reforem, tak, aby postupně začala opravovat pošramocený obraz modré strany. Tomu bude uzpůsobena s velkou pravděpodobností i rétorika premiéra, jeho vystupování v mírnění ekonomické krize a zahraničněpolitických otázkách. Už nás nečekají žádná zásadní překvapení a revoluční změny, nýbrž politická rutina a předpříprava na horkou fázi kampaně, která započne po skončení českého předsednictví a bude bezesporu velmi tvrdá a nevybíravá.

Slibovaná změna nastane, ale ve vztahu k volbám příštím a s vědomím, že půjde o uhájení místa na politickém vysluní pro generaci politiků, kteří reprezentují současné vedení ODS.

Komentář vyšel v deníku E15.

09. 12.

Je ODS schopna sebereflexe aneb co ji může pomoci k úspěchu

Jan Kubáček Přečteno 4648 krát

Máme za sebou první dny po skončení 19. kongresu občanských demokratů. Již můžeme bilancovat, odhadovat trendy a vnímat první vítěze a poražené. Bezesporu šlo o jeden z nejlépe organizovaných a inscenovaných modrých sjezdů, kde ve všem zásadním měl staronový předseda Mirek Topolánek navrch. Podařilo se mu udávat tempo a tón kongresu, kdy hned svým prvním pátečním projevem nastolil hlavní téma, osvojil si slovník soupeřů a razantně moderoval celou kongresovou debatu. Tím stěžejním tématem zde byla „změna“ a „sebereflexe“.

Dnes už víme zcela jistě, že šlo o kongres, který prosluje nejen definitivním odchodem otce zakladatele Václava Klause, ale zejména až teatrálním skloňováním slova změna, nehledě na mocenskou frakci, ideový směr a vztah ke stranickému vedení. Jak nesmiřitelní kritici současné podoby ODS, tak hlavní Topolánkův vyzyvatel Pavel Bém i vrcholné vedení „strany modré holubice“ vzývalo nezbytnost změny a přehodnocení orientace této středopravicové partaje. Otázkou však zůstává, zda je tuto změnu staronový předseda se svým týmem schopen uskutečnit a jakým směrem by se měl vydávat.

Na třech sjezdových dnech ve Vysočanech bylo velmi dobře vidět, že ODS řeší nejen psychologické dilema vztahu ke svému stranickému otci, ale že zejména stojí a nervózně přešlapuje na zásadní křižovatce. Trpí ostychem z otevřeného příklonu a zejména systematického používání metod politického marketingu po vzoru zahraničí a českých socialistů. Je zřejmé, že mnozí členové znají úspěchy tohoto přístupu a láká je vidina nárůstu bodů popularity, avšak podvědomě se bojí, že jde o bezduchou a populistickou reklamu na sny. Odmítají si připustit, že ve své většině jde naopak o přehodnocení přístupu k lidem, kdy je veřejnost vnímána jako klient, je jí kontinuálně nasloucháno a politická nabídka je uzpůsobována podle jejích potřeb. Ne však zcela. Stále platí kormidelnická a státnická role předních politiků, kteří naslouchají, respektují veřejnost, přistupují k ní jako k rovnocennému partnerovi, jsou ale schopni jít i proti větru a provádět nutná, ač nepopulární rozhodnutí. Ta však poté systematicky a trpělivě občanům vysvětlují. To je první zásada, kterou by se měl Mirek Topolánek řídit, pokud chce skutečně provézt potřebné změny a vlastní sebezpytovaní.

Druhým argumentem, který přímo vyplývá z předchozího, je provedení skutečně hlubokého průzkumu poptávky a volání české veřejnosti a následná renovace politického menu ODS. Zdaleka to neznamená zatracení předchozí práce vlády, ale jde zejména o soustředění se na potřeby českého středního stavu, na tužby běžných občanů, pravidelně platících daně, kteří chtějí ze strany státu slušné zacházení a vstřícný zájem. Ne nutně sociální dávky, spíše férový přístup, smysluplné fungování státního aparátu a srozumitelný plán zbývajícího dvouletého vládnutí do voleb roku 2010.

Mnozí bývalí voliči občanské demokracie očekávají, že si modrá strana uvědomí, že slovo sociální a termín pomoc je vlastní i konzervativní a liberální ideologii. To je bohužel stále živé dědictví filosofie „klausismu“, kdy se nehledě na praxi prvních vlád považoval pojem sociální za vulgaritu nejvyššího stupně, nehledě na reálný život.

Tím se dostáváme k dalšímu nešvaru „předkongresového“ období ODS – hulvátství, sebezahleděnosti do vlastní vládní existence a neochotě cokoli vysvětlovat svému okolí. Arogance moci je plíživá a sebezničující, avšak je jí možno aktivně čelit, což je vždy veřejností kvitováno obdobně jako úspěch a razance v prosazováni priorit. Voliči a ex-voliči ODS si obecně uvědomují svízelnou situaci Topolánkovy vlády, se kterou začínala a kterou je neustále limitována – patovost v Poslanecké sněmovně, tlak Jiřího Paroubka a Václava Klause. Ale i přes tuto složitost poměrů očekávají aktivitu, srozumitelnost, zájem a řešení skutečných problémů reálných lidí, o to víc v časech nesnadných ekonomických zítřků a mezinárodních výzev, které nás v dalším čase čekají. Pokud si tyto argumenty staronový lídr ODS Topolánek osvojí, pak má velkou šanci na resuscitaci respektu a své politické popularity. Musí však být skutečným šéfem vlády, který udává tempo svému vládnímu týmu, protože i přes mnohé svízele dokázal tento kabinet mnohé, o čem jeho předchůdci jen mluvili. Jen to neumí sdělit nebo často bohužel ani nechce.

Zkrácená verze komentáře vyšla v MF DNES.

02. 12.

Co nám prozrazují krajské vlády o české budoucnosti

Jan Kubáček Přečteno 7342 krát

Již známe první jména nových „oranžových“ hejtmanů. Stali jsme se svědky historicky prvního uvedení dvou žen do funkce šéfa krajské vlády. Jsou nám představovány jejich týmy, ambice, ale i první redukce a rezignace na předvolební sliby. Co však stojí za pečlivější komentář je rozmanitost regionálních koalic a minivlád, pro kterou se ČSSD rozhodla a historicky první zapojení českých komunistů do vysoké reálné moci.

Povolební mix vzniklých koalic je nebývalé pestrý. Má to své důvody. Sociální demokraté chtějí totiž v dostatečném předstihu před poslaneckými volbami ozkoušet několik variant možné příští politické spolupráce a otestovat nálady veřejnosti ve věci případného budoucího politického partnerství s ODS nebo KSČM. Navíc různorodost regionálních vlád poskytuje Lidovému domu příležitost účinně torpédovat aktivitu vládní koalice a oslabovat ji přímo v jádru její stranické a členské základny. Dostatečným důkazem je spor mezi ministrem Julínkem a jeho domovskou jihomoravskou ODS, která velmi rychle a nezvykle lehce opustila principy vládní politiky výměnou za utvoření místní koalice.

Tam, kde se nabízí příslib pravidelného mediálního zájmu, vládne ČSSD samostatně a menšinově, to proto, aby mohla voličům náležitě demonstrovat svoji aktivitu a zásluhy o kraj. Ukázkou je Středočeský kraj, jakási politická „republika v malém“, která přinejmenším po dalších 19 měsíců zbývajících do sněmovních voleb bude ilustrovat příkladnou politiku a činy „strany růže“. Vše se děje s pohnutkou průběžně prezentovat ukázkové kroky „oranžových“ jako příslib jejich pozdějšího zavedení na celostátní úrovni v případě budoucí poslanecké výhry a sestavení vlády. V této taktice bude zajisté využito i práva zákonodárné iniciativy, která přísluší českým krajským zastupitelstvům, což je opět ideální šance, jak účinně prezentovat stranické sliby a přitom nepříjemně škádlit vládu.

Ve většině krajů je ČSSD ve zcela unikátním postavení. Může libovolně využívat silné touhy ostatních etablovaných parlamentních stran „být přitom“ a udělat pro tuto vidinu maximum, nehledě na mínění svého v současnosti velmi otřeseného stranického centra. Navíc sází na zranitelnost malých nezávislých formací, pro které je účast na krajské vládě často otázkou samotné existence. To socialistům nesmírně rozšiřuje pole působnosti a přitom i nabízí možnost oslovit rozličné skupiny voličů, zejména pak ty nevyhraněné, kteří však pomáhají vyhrávat celostátní volby. Místní sociálnědemokratické odnože tak kdykoli mohou proměňovat své partnery a s velkou pravděpodobností tak i činit budou, čímž si efektivně udrží převahu a dlouhodobě vysokou míru loajality svých partnerů.

Bude bezesporu zajímavé sledovat, jak tato potenciální hrozba rozvázání krajské spolupráce zapůsobí na KSČM, její cíle a poslušnost a zda čeští komunisté přímým vstupem do regionálních rad, či jejich tichou tolerancí ztratí v očích některých voličů svoji pověst protestní strany. Sociální demokracie očividně v zevšednění KSČM a opadnutí její popularity věří a klade si za cíl postupně zvýraznit svoji dominantní pozici na levici před volbami do Sněmovny.

Přesto sdělení letošních voleb a tvorba nových krajských vlád hovoří jednoznačně. ČSSD díky jednoznačnému vítězství může prokázat, jak je samostatně, či ve výrazné politické převaze regionálně šikovná, obratná a politicky úspěšná. Právě nyní se jí pro to nabízí zcela neopakovatelná příležitost.

Zkrácená verze komentáře vyšla v deníku E15.

Archiv článků: prosinec 2008

ODS - změna nebo pád?!

Je ODS schopna sebereflexe aneb co ji může pomoci k úspěchu

Co nám prozrazují krajské vlády o české budoucnosti

Blogeři abecedně