Jan Kubáček

22. 10.

Svoláme komisi, zapomeňte!

Jan Kubáček Přečteno 6826 krát

Pro plzeňskou kauzu rychlostudia práv byla jmenována speciální sněmovní komise. Její vznik přivítali i dlouhodobí poličtí soupeři, ODS, ústy exministra Pospíšila a zároveň hlavy současného krizového managementu plzeňské fakulty a ČSSD, která ji nechala zřídit. Zdálo by se tedy, že problém s tuneláží akademických titulů a expresního vysokoškolského studia je zažehnán.

Myslím si, že opak je pravdou. V mé skepsi mě utvrzuje klasické pravidlo politiky, ctící heslo: „chceš zatlouct problém a řádně ho zamést pod koberec, vytvoř komisi“. V české politice tato zásada platí dvojnásob. Během dvaceti let žádná poslanecká komise nikdy nic skutečně zásadního nevyšetřila, naopak problém rozmělnila či od něho účinně odvedla pozornost jinam. Jistým vrcholem prázdnoty a slabosti sněmovního vyšetřování je pověstná vyšetřovací komise ve věci kauzy poslance Moravy a jeho údajného vyděračství. I přes bouřlivou medializaci a silná politická prohlášení se nikdy nesešla, nebyla schopna sestavit ani své kontrolní osazenstvo. Takto přece nemůže Poslanecká sněmovna přistupovat k případu aktuální dehonestace akademické instituce. Jsem přesvědčen, že za svoláním komise budou jiné důvody, než kontrolní a celou věc pročišťující.

Spíše se obávám, že vehementní svolání komise dolní komory má zamést nebo alespoň rozmělnit možná potvrzení o zapojení vysoké státní správy, policie a veřejné politiky do skandálu s rozdáváním titulů a akademického respektu. Jako důkaz vnímám i způsob sestavování komise, kdy se ctí ryze stranický klíč, nehledě na odbornost členů.

V přesvědčení o účelovosti mě utvrzuje i současná extrémní politizace tématu, jistý druh honu na čarodějnice. Přednost mají proklamace a politické apely, aniž by se řešila podstata problému – vztah vysokoškolské půdy a ministerstva školství, kontrolní a garanční moci státu a pověstných akademických svobod. Namísto potřebné očisty a částečné reformy vysokoškolských poměrů, včetně nezbytného posílení odpovědnosti univerzitních institucí se jednotlivé strany a státní orgány předhánějí v nesmiřitelnosti vůči studentstvu celé vysoké školy.

Odhalují sice fragmenty přečinů, neřeší však systémové kroky, které jim celé lživé počínání usnadňovaly. Namísto principielní očisty celého stavu a tlaku na angažovanost českého vysokého školství, v rámci jehož „revíru“ se tento průšvih stal, vstupují do postihu a nápravy emocemi nabité strany a vysoká politika, osobní parciální zájmy. Právě proto se obávám, že celá záchranná mise skončí ještě větší blamáží, zpochybněním i poctivých a smysluplných úmyslů exemplární očisty plzeňské fakulty. Veřejnost se zklame i v jednom z posledních dosud téměř nekritizovaných pilířů pluralitního uspořádání, v nezávislosti a jisté míře profesionality univerzitního prostředí. Pak může mít plzeňský titul JUDr. mnohem škodlivější dopady než se možná mnohým dnes zdá.

Autor je vysokoškolský pedagog, politolog.

Psáno pro deník E15

20. 10.

Léčba Zemanem

Jan Kubáček Přečteno 7040 krát

Po sobotě se do přeplněné politické arény české politiky snaží vstoupit další alternativní politický subjekt – stranická formace s hlavní pohnutkou „Zeman revival“. Ve svých ambicích se očividně inspiruje nástupem TOP09 a pokouší se o okopírování konceptu referend a průběžných debat s občany, které praktikuje Radek John a jeho Věci veřejné. Sází na to, že obě varianty mají u českých voličů úspěch a podařilo se jim na sebe přitáhnout pozornost vyhlášením boje dosavadní stranické nabídce. Zemanova iniciativa má však ambici lovit v jiných voličských vodách a stát se vyzyvatelem (čti mstitelem starých křivd vůči) odlišným politickým formacím.

Z toho, co už o Miloši Zemanovi víme z minulosti a nově z jeho nedávných prohlášení, můžeme poměrně dobře odhadnout základní kontury jeho plánované politické strategie. Zeman vždy oplýval schopností nastartovat projekt, rozpumpovat jeho růst pomocí své nesmiřitelné rétoriky, chytlavých slibů a prohlášení. Proslula i jeho metoda vyluxování zajímavých tváří z rozličných ideových koutů názorového spektra. Ve všem zmíněném mu však notně pomáhala půda tradičního ideového subjektu – sociální demokracie a možnost se jednoznačně vymezit vůči probíhající ekonomické transformaci, jejím prvním dopadům a symbolu změn - Václavu Klausovi. Svůj úspěch však postupně proinvestoval ve své velmi neúspěšné personální politice. Ukázalo se, že měl katastrofální odhad na spolupracovníky ve svém okolí, jejich loajalitu a schopnosti. A jedním dechem dodejme, že potenciálně schopné zase vedle sebe nenechal dlouhodobě vyrůst.

Nyní se však situace proměnila. Namísto srozumitelnějšího ideového pojiva začíná svou budovatelskou etapu zakládání strany velmi pestrou a značně problematickou personální sestavou. Objevují se v ní jeho bývalí ministři, kteří prosluli zejména svou náklonností a značnou servilitou k premiérovi a dnes si již nenesou žádné osobní silné téma. Navíc na jejich současných prohlášeních je znát, že už osm let nejsou v politice a spíše více vzpomínají, než tvoří. Další v osazenstvu nové nabídky je Miroslav Šlouf, prává ruka zakladatele Zemana. „Politický obchodník“ Šlouf však rozhodně není zosobněním nového étosu politiky a vyhlášení války korytářství a žití ze státu. Zakladatelskému týmu asistuje pár nadšenců starostů, avšak solitérů a Jana Bobošíková, politička na univerzální použití všeho druhu. To věru není ideální tým sjednotitelů a tvůrců nového přístupu k politické práci. Na všech zúčastněných je až příliš znát zhrzenost z minula a tvrdošíjná snaha pokořit své rivaly.

Zcela chybí pěšáci středního věku, kteří by byli schopni projekt propagovat napříč republikou, spojili ho se svými aktuálními úspěchy, vlivem ve svém okolí, svými ambicemi, požadavky a budoucí kariérou. Na zakladatelské akci je příliš okatě vidět snaha za každou cenu vrátit staré tváře do politiky, nehledě na formu a nabídku voličům a zejména pak vrátit políček soupeři, kterým je od devadesátých let Jiří Paroubek. Voliči však chtějí řešit své problémy a potřeby a ne svých kandidátů.

Zeman při svých současných úvahách sází na vysokou míru nespokojenosti české veřejnosti ze současné politické reality, vnímá i posun KSČM doleva, po vzoru německých Die Linke, ale i partajních partnerů ve Francii a Itálii. Sází i na to, že Paroubkova ČSSD bude usilovat o vyluxování pověstného voličského středu, využívajíc současného oslabení ODS svými vnitřními spory. Proto ambicí Strany prav občanů, jak se má jmenovat nový Zemanův projekt, je se vlomit právě mezi KSČM a ČSSD. Odtamtud je atakovat a ubírat jim voliče.

Otázkou však je, zda má Zeman potenciál rétoricky zpochybnit obě dvě stranické nabídky. K tomu je totiž potřeba zajímavých tváří, regionálně známých person a alespoň dvou celostátně významných osobností – jakýchsi pobočníků po předákově boku. A to je ten největší problém. Řadu osobností již k sobě přitáhly jiné politické strany a není tedy moc kde brát. Navíc, jestli se něco určitě nezměnilo, tak je to Zemanova excentričnost. Není ochoten nechat vedle sebe vyrůst jakoukoliv skutečnou politickou osobnost, která by reprezentovala budoucnost jeho projektu.

Největším nebezpečím jeho plánů je on sám. Přesto je jeho aktivita něčím prospěšná – léčba Zemanem může konečně vyvrátit tradiční mýtus o automatické dobrotě, profesionalitě a úspěšnosti politiků, kteří dokázali politiku na chvíli opustit a jsou připraveni kdykoliv se vrátit. Pověstní blaničtí rytíři se v politice většinou nevyskytují, což může závěrečný návrat Miloše Zemana do centra dění velmi brzy ukázat.

19. 10.

Hazard – užitečná inspirace pro voliče

Jan Kubáček Přečteno 3460 krát

Ta sněmovní iniciativa bude velmi zajímavou sondou do současného stavu a vlivu lobby v nejvyšších patrech české politiky. KDU-ČSL totiž opětovně otevře otázku omezení hazardního průmyslu u nás. V sousedním Polsku měla rozpínavost hazardní lobby za následek konec kariér tří ministrů a jednoho vrcholného úředníka a nepříjemně pochroumala pověst i samotnému premiéru Tuskovi. A to jsou naši severní sousedé zemí, která svá právní stavidla nikdy nepopustila hazardu, loteriím a kasinům tak jak naši političtí představitelé v posledních deseti letech.

Na rozdíl od drtivé většiny zemí jsme se totiž postupně stali nechvalně vyhlášeným ostrovem hazardu o nejhustším počtu hracích přístrojů na osobu, ale také společností o padesáti tisících gamblerech.

Společnost si začíná problém uvědomovat, nelíbí se jí nehorázné náklady na veřejné výdaje a služby, ale i řízené unikání peněz z „průmyslu hraní“ mimo státní rozpočet a komunální kasy. Navíc toto téma začíná blízce rezonovat s veřejným pocitem ohrožení bezprostřední bezpečnosti jednotlivce a váhy práva ve společnosti, což, dle výzkumu veřejných nálad, budou i témata nadcházející jarní kampaně.

Překvapivé obstrukce O to víc překvapuje tvrdošíjnost řady politických stran, které do poslední chvíle obstruují všemi možnými způsoby lidoveckou protihazardní iniciativu. Nehledě na stav veřejných financí, kriminální dopady hraní, společenské náklady a rizika. Zejména tato nevole překvapuje u strany TOP 09, která chce být symbolem nového stylu politiky, stojí na komunálních politicích a na svých plakátech hlásá odpovědnost a šetrnost. To příliš neladí s podporou hazardu v Česku a tím i nerespektováním vůle místních politiků v omezování hazardu. Navíc celá věc má i svůj politický rozměr. Ukázalo se, že lobby „bezmezného hraní“ ovlivňuje skrze svůj sponzoring většinu českých vrcholových stran. To je na pováženou, zvláště v době chabého finančního zdraví většiny českých partají a do budoucna by se tato mohla stát velkým rizikem pro stav demokracie u nás.
Dozvíme se, na kom je náš stranický systém víc závislý. Zda na voličích a lokální veřejné politice, nebo na cílené lobby dovnitř stran. Reakce stran a následné sněmovní jednání nad lidoveckým návrhem nám poskytne jedinečný náhled do duší a míry svobody českých poslanců a jejich domovských partají. Ukáže se, jak jsou ODS a ČSSD skutečně univerzální, ctící zájmy celé společnosti, když volebně tu ambici mají. U KSČM se vyjeví, zda opravdu sleduje sociální aspekt věci, jak o sobě ráda prohlašuje. U TOP 09 zase konečně poznáme, zda jde o opravdový svěží průvan do dusné české atmosféry. KDU-ČSL, pokud u své iniciativy vytrvá, tak má šanci se znovu nadechnout, oslovit společnost a tím ve své důvěře posílit.

Rozhodně nepůjde o nudné, technické sněmovní jednání, ale o cennou inspiraci pro nadcházející volby, proto tentokrát sněmovnu sledujte.

Psáno pro deník Lidové noviny

09. 10.

20 let poté - hrozí nám léčba Berlusconim?

Jan Kubáček Přečteno 6811 krát

Poslední průzkum agentury STEM potvrdil, že česká veřejnost prochází hlubokým rozčarováním z vrcholné politické scény a chování většiny politických předáků na sněmovní půdě. Ještě stále jde o nespokojenost diferenciovanou, rozlišující „vinu“ za zhrubnutí politické práce. Společnost je ochotna nadále svojí preferencí podporovat prezidenta, komunální politiky a současnou exekutivu, naproti tomu maximální skepsí častuje těžiště české politické moci – obě komory parlamentu, zejména klíčovou Poslaneckou sněmovnu.

Což je na pováženou a do budoucna alarmující. Tento zřetelný veřejný signál by měl vést současné čelné politiky k vážnému zamyšlení, pokud nechtějí v nejbližších letech prožít „italský scénář“ naprostého rozpadu politického systému a bolestné tvorby nové politické kultury, která mimochodem dala vyniknout „mágovi mas“ Silvio Berlusconimu. Nesmíme totiž opomíjet, že váha a odpovědnost Sněmovny je v českém politickém systému nezastupitelná a přímo ovlivňuje i míru participace voličů ve volbách a tím i de facto funkčnost parlamentního systému.

Co je důvodem takovéto výrazné deziluze? Zejména absence elementární shody a vůle dohodnout se mezi vrcholnými politiky, symbolizovaná zpochybňováním i nejzákladnějších politických dohod, imanentního respektu mezi parlamentní opozicí a vládní mocí na sněmovní úrovni nebo například i v termínu konání voleb. Právě nečekané posunutí termínu voleb a posléze dokonce i jejich zrušení pregnantně vystihuje zpochybnění i těch nejzákladnějších pravidel post-sametového politického řádu.

Navíc si česká společnost skrze mnohé výzkumy dlouhodobě stěžuje na zjevnou absenci vizí a odhodlání je odvážně prosazovat. Chybí nám politika budoucnosti a program cílů pro republiku a její občany za deset, dvacet let. Jakoby jsme uvízli na ideové mělčině a chybí nám odhodlaný politik-vizionář, který by vývoj odrazil od břehu a zavelel vpřed. Nedostává se nám politiků ochotných riskovat pro budoucí změny a novou nabídku priorit. Ukazuje se a společnost to přestává v těžké době plné výzev tolerovat, že nám chybí politici, kteří nejenže mají vizi a jsou ochotni i pro ni mnohé obětovat, ale zároveň jsou i schopni své odhodlání, důvody, priority a i možné budoucí zisky soustavně a trpělivě vysvětlovat.

Přitom současná atmosféra je pro tento způsob nabídky a politiku dialogu víc než vhodná. Současní předáci spíš přežívají, žijí momentálními potřebami a průběžnými pozičními bitvami. Otázkou je, zda však v těchto dnech svojí malichernou přetahovanou neprohrávají klíčovou válku.

Svůj díl k současné hluboké deziluzi přidala i rozvinutá vulgarita a „slovní rvavost“ vrcholové české politické reprezentace, která infikovala většinu osazenstva parlamentních stran a „tváří“ parlamentních komor. Stranická vedení nevyjímaje. Důsledkem je nárůst cynizace tvorby politických rozhodnutí a únava občanů. Naopak slaví pasivita, rezignace na veřejný zájem a vlivná lobby, kterým se vyklízí veřejný prostor.

Výsledkem a snad nejhorším rizikem současné společenské deziluze je narůstající odcizení světa potřeb a zájmů běžných občanů a světa politické elity. Občanstvo vzývá jiné potřeby a priority než vrcholná politická sestava, která podléhá vnitropolitickým půtkám, momentálním sporům a prchavým politickým náladám. Ve světle ekonomických problémů světa, evropské a české ekonomiky, virózy českého rozpočtu, jisté krizi veřejných služeb a všudypřítomných obav o budoucnost může tato dvojkolejnost priorit, požadavků a přístupů k řešení problémů výrazně destabilizovat dospívající českou parlamentní demokracii. V tom nám budiž italská zkušenost naprostého politického rozvalu z počátku devadesátých let a následné bolestné formování tzv. druhé italské republiky, které doposud ještě neskončilo a italskou veřejnost notně vysiluje, poučením.

07. 10.

Sebevražedná politika premiéra Fischera – vstříc blamáži

Jan Kubáček Přečteno 6899 krát

Premiér Fischer sice v poslední době intenzivně jedná s evropskými partnery včetně schůzky se švédským protějškem a předsedou Komise Barrosem. Přesto aktuální komentář premiéra Jana Fischera potvrdil, že i současnou vládu postihl syndrom politického zaslepení a nezralosti. A to v momentě, kdy veřejně prohlásil, že jeho vláda nemá ani mít nebude vlastního kandidáta na eurokomisaře. Ukázalo se, že ani tým kariérních úředníků a nestraníků s limitovaným mandátem není imunní vůči nepromyšleným žabomyším tahanicím parlamentních stran o jméno budoucího kandidáta na unijního komisaře.

Jako by nestačila notně pošramocená pověst státu získaná pádem vlády v době unijního předsednictví násobená trucovitou nečinností prezidenta Klause ve věci podpisu Lisabonské smlouvy, ač obě rozhodující české parlamentní komory dávno hlasovaly pro. Přesto si komplikujeme i otázku nominace kandidáta do Evropské komise za českou stranu. Nehledě na to, že jsme jedni z posledních, kteří otálejí a nedodali svou nabídku, ale i vzhledem k nešťastným přehmatům v minulosti v přístupu k této zásadní personální agendě.

Zpočátku se zdálo, že bude česká úřednická vláda schopna zacelit blamáž minulých hledání adeptů na komisaře. O to víc, že Jan Fischer za českou stranu uzavíral předsednictví. Byl si i vědom potřeby vyslat evropským vládám pozitivní signál z Prahy, který přehluší dosavadní české largo desolato. Oporou jeho aktivity mohla být zkušenost s předchozím amatérským navrhováním českého eurokomisaře po přechodném Teličkově mandátu. Tehdy se s touto prestižní funkcí nestoudně politicky licitovalo, vysílali se kandidáti na zkoušku, aby se hned poté po svém rozpačitém entrée odvolávali. Těsně před hrozící blamáží, v samém závěru, jako jedni z posledních jsme narychlo nominovali expremiéra Špidlu. Jediným důvodem byla snaha expremiéra a bývalého předsedu ČSSD kultivovaně „vyvézt“ z domácí politiky.

Nepoučili jsme se a kráčíme stejně ošidnou cestou vstříc mezinárodní ostudě. Jenže už nás nechrání pověst členského nováčka, který má na občasné chyby právo. Naopak, teď jsme spíše země, která poslední dva roky svými kroky jen překvapuje a své partnery mate. Přitom výběr kandidáta na eurokomisaře je zcela v gesci vládního kabinetu. Místo toho do Bruselu vyrážejí na své spanilé jízdy jednotliví lídři politických stran se svými partikulárními personálními návrhy, navíc povětšinou jen vyhraněných straníků. Vzájemně se přebíjejí jak v rámci svých evropských turné, tak doma na parlamentní půdě. Ve výsledku se česká pozice vůči zahraničí drolí, izoluje a vůči evropským partnerům se jen nedůstojně ztrapňuje.

Fischerův kabinet, posílený prosazením takzvaného Janotova balíčku a prodloužením mandátu vlády, má iniciovat hledání vlastního kandidáta na tuto důležitou unijní funkci nebo alespoň vést politické strany k hledání společného nominanta se silným zázemím, rozsáhlou erudicí a respektem ze strany všech klíčových partnerů. Ostatně tato strategie není nijak převratná, využívají ji i další členské státy Unie a předchází veškerému důležitému hledání významných reprezentantů navenek. Na rozdíl od nás si ostatní jsou vědomi, že si tak ve výsledku posilují i svou diplomacii a váhu v evropské politice. Tím i své národní zájmy.

Ministerský předseda Fischer by měl pamatovat, že výběr a prolobbování kandidáta do Evropské komise k jejímu předsedovi Barrosovi je výhradně odpovědnost české vlády, potažmo jejího předáka. Osud této věci bude spojován s jeho jménem, tedy i s jeho další kariérou. V příštích dnech by proto měl vyvíjet pozitivní, avšak zřetelný tlak na stávající předsedy stran, aby začali ctít elementární kompromis, závaznost základních českých zájmů a dohodli se na náležitě reprezentativním kandidátovi za republiku do unijní komise.

Jenom tak můžeme postupně zahlazovat naše nedávné přešlapy, které často začínaly domácími malými tahanicemi a momentálními pohnutkami. V závěru pak dopadaly na akceschopnost celého evropského spolku. Hledání nového eurokomisaře by tak už dopadnout nemělo!

Psáno pro deník MF DNES

07. 10.

Fischer by měl vystoupit ze stínů

Jan Kubáček Přečteno 5201 krát

Fischerova vláda se dostala před další klíčové rozhodování. V tomto týdnu si může vymezit míru své samostatnosti a vzájemného vlivu mezi sebou a parlamentními stranami. Ministerský předseda Fischer se po nepovedené pondělní schůzce a před plánovaným pátečním jednáním s parlamentními stranami ocitl v situaci, kdy si za jistých okolností může úspěšně vykolíkovat svůj politický prostor. Později už takovou příležitost mít nemusí.

Jasnějšímu vykreslení sfér vlivu nahrává vývoj okolo hledání českého eurokomisaře, ale i řešení ratifikace Lisabonské smlouvy. Parlamentní strany nechtějí riskovat otevřenou mezinárodní blamáž, která by znovu rozezlila jejich voliče. Nebudou tedy otevřeně torpédovat činnost překlenovacího kabinetu.

Mirek Topolánek, přes všechny řeči jeden z garantů tohoto vládního týmu, má navíc před kongresem ODS. Nebude tedy riskovat vážnou otevřenou rozmíšku s neutrálním premiérem Fischerem. Soupeřů má dost i bez toho – potřebuje se politicky vypořádat s Václavem Klausem a v záloze má věčného konkurenta, předsedu ČSSD.

Druhý „otec vlády“ Jiří Paroubek zase potřebuje zklidnit kritický hlas veřejného mínění, v němž doznívá rozčarování nad zrušením dojednaných předčasných voleb. Nepomohly mu ani nečekané názorové veletoče při jednání sněmovny o balíčku, kdy tvrdě kritizoval vládu složenou i ze svých nominantů. Proto ani on nemá sílu komplikovat Fischerovi život.

Společnost je vůči hlavním politickým stranám stále velmi kriticky naladěna. Očekává od nich ctění alespoň elementárního kompromisu ve prospěch hašení ekonomických požárů. A zvláště to platí o středových, stranicky přelétavých voličích, kteří momentálně upnuli své sympatie právě ke kabinetu odborníků. Žádná ze stran si tedy není jista, že by ji posléze za „trápení“ současného premiéra ve volbách nepotrestali.

Ráznému vykročení Fischerovy vlády nahrává i doba. Volby jsou zatím daleko, před Českem stojí poměrně důležité mezinárodní i vnitropolitické výzvy – komisař, Lisabon, rozpočet. Veřejnost volá po konstruktivní jednotě při řešení nejpalčivějších problémů. Fischer si klidně může dovolit opětovné hlasování o důvěře, protože každá strana, která by nyní chtěla shodit vládu, bude riskovat znatelný úbytek preferencí.

Jan Fischer může pro svou vládu získat silnější mandát, musí si o něj ovšem jasně říci a musí to udělat rychle, nejlépe ještě tento týden, než se zase začne probouzet ostrá předvolební kampaň. Navíc je jasné, že všechny neúspěchy či chyby budou beztak přičítány na vrub Fischerovi. Proto by neměl váhat a měl by si jasně říci o silný mandát. Osm měsíců se ve stínech politických stran schovávat nedá.

Psáno pro deník E15

Archiv článků: říjen 2009