Aféra Drobil by mohla být zlomovým bodem české politiky. Veřejnost si konečně uvědomila, že korupce je vlastní podstatou systému mafiánského kapitalismu, který tady vládne. Dokonce i kovaní neoliberální komentátoři prohlédli, že korupce u nás už dávno není selháním jednotlivce. „Případ ke všemu nepřímo potvrdil hypotézu řady pozorovatelů politického života: korupce není výjimkou, ale zakořeněným způsobem financování politických stran i jednotlivých politiků. Ti parazitují na penězích, které přerozděluje stát prostřednictvím fiktivních nebo předražených zakázek. Systém je to prakticky neprůstřelný, pokud se sami „zločinci“ nepřiznají.“ (Martin Komárek, MFDnes). Lidem je jasné, že výjimkou z pravidla není manipulování zakázkami a kradení, ale pan Michálek, který se coby slušný člověk dostal do mafiánského soukolí a odmítnul tam fungovat. Chybička, která se vloudila, byl slušný člověk, který se nehodlal podílet na zlodějnách a naopak se proti tomu postavil. Z hlediska vládnoucího systému byla volba pana Michálka do funkce klíčové pro rozkrádání velkou personalistickou chybou. Někdo ho zřejmě špatně odhadnul a teď se nepochybně proklíná.
Politikové se pochopitelně po prvním šoku semkli a vedeni vládní „zodpovědností“ nakonec pod záštitou pana presidenta našli řešení. Na tom je zajímavé, že patronem řešení je právě president, který měl největší pochopení pro postup ministra Drobila, nad jehož odchodem doslova ronil slzy, zatímco na adresu pana Michálka pronesl, že by nechtěl žít ve světě, kde se lidé navzájem nahrávají. Ovšem ve světě, kde se takto ve velkém krade, president žije bez problémů. I to je symptomatické pro budoucí (ne)řešení korupce. Všimněme si, že jediný z politiků nevěnoval vteřinu svého času tomu, jak příště systémově korupci takového rozsahu čelit. ODS zatloukala, dokud to šlo. TOP 09 džentlmensky držela basu. Věci veřejné se otázaly, jak může tato vláda důvěryhodně bojovat s korupcí a moudře si neodpověděly, protože ve vládě chtějí sedět dál. Takže jediným protikorupčním opatřením je vynucená resignace policejního presidenta, která se ale jeví spíš jako pomsta za to, že napráskal ministra Johna, že o korupci věděl a nic neudělal. Pokud jde o následná opatření ze strany vlády, daleko pravděpodobnější mi připadá, že proběhne velmi důkladná a tichá kontrola všech lidí na důležitých postech, jestli náhodou ještě někde nesedí nějaký další Michálek.
Jestli občanům došlo, že korupce se stala podstatou politiky, tak odtud je jen krůček k poznání, že nežijeme ve slibovaném liberálně demokratickém systému, ale v ryzím mafiánském kapitalismu, kde je veřejná moc z velké části zprivatizována. A pokud s tím něco chceme dělat, tak se musíme obracet na ty politické síly, které chtějí tento systém změnit. Neboť dnes už nestačí dělat politiku na rozdíl od těch druhých slušně. To už jsme dávno propásli. Vidíme, jak dopadají slušní lidé jako Michálek. Jde o to zničit celý ten korupční systém a to nejde udělat jinak než hlubokými systémovými reformami. Určitý nástin systémových změn jsme s kolegou Pehem načrtli v Manifestu radikálního liberalismu. Zdá se, že jeho teze nabývají na aktuálnosti.
Jiří Pehe tady poměrně plasticky popsal, jaký nepořádek a zmatek u nás způsobí sněhová kalamita, přičemž vinu na tomto stavu připsal ultraliberálnímu senátorovi Kuberovi, který prosadil do zákona, že o chodníky se nemají starat majitelé přilehlých domů, ale obce. Vzpomněl jsem si na svojí éru uklízeče v době totality, kdy jsem jako jedinou možnou brigádu vedle svého zaměstnání mohl uklízet domy. Domy tehdy patřily státu a staral se o ně Obvodní podnik bytového hospodářství, který byl rovněž zodpovědný za úklid a stav chodníků. Konkrétně jsme to byli my uklízeči najatí OPBH, kteří , když začalo sněžit, v noci vstávali a vyráželi do tmy hrabat a sypat sníh. Kdybychom tak neučinili, pak by nás nejen vyrazili, ale v případě úrazu na „našem“ chodníku bychom platili bolestné zraněným lidem. Měli jsme dokonce povinnou pojistku pro takové případy. Pokud se dobře pamatuji, tak sníh se za totáče pečlivě uklízel a nebyl s tím nějaký vážný problém.
Nevím, jestli to, kdo má chodníky uklízet, zda majitel domu nebo obce, je ideologický problém. Myslím si, že obojí je klidně možné. V případě, že by chodník byl povinen uklízet majitel přilehlého domu, tak se jedná možná o jakési břemeno navíc, které majitelům domů společnost přidělí. Můžeme se dohadovat, zda je to břemeno spravedlivé nebo ne. Já nevím, v každém případě to má tu výhodu, že hned vidíme viníka, když není chodník uklizen. Prvním trestem pro takového nezdárného majitele bude obecná ostuda u spoluobčanů. Druhým trestem pak to, když mu doma zazvoní rozzuřený člověk, který si právě na jeho ledovatém chodníku zlomil ruku. Ultraliberál typu Kubery bude takové břemeno považovat za nespravedlivé a bude ochoten bojovat až u Evropského soudu pro lidská práva za právo majitele domu neuklízet před svým domem.
V každém případě teď u nás platí, že povinnost uklidit chodník mají obce. Svým způsobem je to hodně podobné systému za totáče, kdy o chodník pečovalo OPBH jako provozovna místní správy. Kubera nás svým zákonem tak trochu vrátil zpět do totáče, což může být právě v jeho případě takové kouzelné freudistické podřeknutí. Nicméně obce povinnost uklízet chodníky mají a jmenovitě v Praze na to kašlou. Jak je vůbec možné, že místní samospráva takhle flagrantně ignoruje zákonnou povinnost? Nedávno mi někdo říkal, že na prý Praze 3 na úklid nemají peníze, tak to ani nemohou uklidit. Co je to za nesmysl, vždyť tam mají plánovače, rozpočtáře, stovky úředníků a nejsou tohle schopni naplánovat a udělat. Opět si nemohu nevzpomenout na totáč, jak jsem pokaždé, když začalo sněžit, mašíroval před svěřené baráky a uklízel sníh, až se ze mě kouřilo. Dovolím si říct, že socialistické OPBH se dokázalo o chodníky postarat daleko lépe, než dnešní samospráva. Není lepší doklad o kvalitě práce a stavu pražského magistrátu a obvodních správ, než zasněžené a zledovatělé chodníky. To je ta pravá vizitka, kam to dotáhla vláda ODS a ČSSD na pražské radnici. O co víc se tam šmelí, o to méně času a kapacit zbývá na nějaké chodníky. Kubera je v tom opravdu nevinně.
Jeden z řečníků na demonstraci u pražského magistrátu, filosof Miroslav Petříček řekl, že my jsme tady venku před magistrátem proto, že se stydíme za ty, co jsou vevnitř. Stydíme se za ně i proto, že oni se vůbec nestydí za to, co provedli. To bylo krásně a trefně řečeno. A řekl jsem si, stydím se za ty, co se tam vevnitř nestydí, ale co bude dál? Jaký to bude mít praktický dopad? Zlepší se snad proto práce magistrátu, přestanou snad uzavírat nevýhodné smlouvy a provádět klientelskou politiku, skončí vláda kmotrů? Bohužel nemyslím si to. Dvě nebo i více demonstrací nic na magistrátu nezmění. To neznamená, že člověk na demonstraci nepůjde, to určitě ne. Nakonec tam jde člověk hlavně kvůli sobě. Ale na druhou stranu je třeba vidět reálný stav věcí. Možná po dobu veřejného rozčilení občanů budou na magistrátu opatrnější, ale člověk přece nemá kapacitu tam trávit život a pořád jim koukat pod prsty, jestli nedělají nějakou šmelinu. Ani mu to nemusí dle našich zákonů umožnit. Smlouvy jsou důvěrné, protože jsou uzavírány se soukromými subjekty, takže se k nim stejně nedostaneme. A studovat všechna výběrová řízení můžeme do aleluja, ale pokud člověk nemá interní a řádné informace, tak mu to stejně nic neřekne. Stačí, když jsou výběrová řízení vícekriteriální a veškerá kontrola je nanic. Prostě protesty nelze nahradit samotnou politiku.
Je nebezpečnou iluzí domnívat se, že se poměry v zemi zlepší jenom protestováním. Protest sám je důležitou součástí občanské společnosti, neboť burcuje ostatní občany a upozorňuje je na to, že se děje něco nekalého. Ale pak musí přijít standardní politická činnost, která se touhy a přání protestujících pokusí prosadit. Jinak řečeno po protestech musí přijít politická síla, která si témata protestujících osvojí a zkusí o nich přesvědčit občany ve volbách. A teprve když v tomto uspěje, tak se může pokusit něco změnit. Je to strašně těžké a chce to velkou dávku trpělivosti, ale taková je demokracie. Také se může stát, že si žádná politická síla témata protestujících neosvojí a je to tzv. v pytli. Nebo si politická síla témata protestujících osvojí, protože tím získá další voliče, a po volbách je tiše dá k ledu. Známe to velmi dobře např. z televizní krize. Kolik politiků se tehdy zapřísahalo, že model veřejnoprávních rad je třeba zásadně změnit a nestalo se nakonec nic. A byly kvůli tomu stovky tisíc protestujících občanů na Václaváku.
Prostě kdo chce změnit poměry v zemi, musí do politiky. Buďto do stávajících stran a tam doufat, že něco prosadí. Nebo založit novu stranu a zase doufat, že uspěje u voličů. Je to těžké, dokonce nesnesitelné, ale je to tak.