Politologové často bádají nad tím, proč jsou v naší zemi tak nestabilní vlády. Obvykle dojdou k závěru, že na vině je volební systém poměrného zastoupení, který vede k ustavování koaličních vlád založených na nepatrné většině, která se během volebního období nějak rozplyne. Určitě na tom něco bude, ale dle mého názoru toto není podstatnou příčinou politické nestability.

Možná, že v prvním období pravicové vlády Václava Klause mohl být na vině fakt malé vládní většiny, která v kombinaci s rozhádaností koalice (v tom vynikal zejména lidovecký předseda Lux, který se téměř ihned po stavení koaliční vlády vrhnul se sžíravou kritikou na vedoucí ODS bez sebemenšího ohledu, že je to koaliční partner, čímž se tzv. profiloval) destabilizovala vládu. V následujícím volebním období ovšem vláda padla díky vzpouře části ODS, která nespolkla mafiánské metody financování své strany.

Poté přišlo období opoziční smlouvy, které geniálně eliminovalo všechny rozpory, protože znamenalo šťastné spojení rozhodujících politických mafií ke společnému rozkrádání státu. Toto aranžmá natolik bilo do očí svojí bezostyšností a cynismem, že se stalo pro jinak apatické obyvatelstvo nepřijatelným. Následující volby vyhrál Vladimír Špidla jako předseda ČSSD v podstatě díky jedinému televiznímu duelu s Václavem Klausem, v němž šokovanému Klausovi, který mu nabídnul eventuální pokračování velké koalice, řekl, že s ním nikdy. A řekl to s takovým opovržením, že bylo každému jasné, že zavanul nový nekorupční vítr. Špidla se ovšem s protikorupčním programem, který k zděšení kmotrů myslel vážně, udržel dva roky. Je dobré připomenout si, že volby vyhrály koaliční strany vedené Špidlou (ČSSD), Marvanovou (US) a Cyrilem Svobodou (KDU-ČSL) a během dvou let kmotři vyměnili předsedy všech koaličních stran za Grosse, Kalouska a Pavla Němce, tedy za reprezentanty mafiánských a korupčních praktik par excellence. To byl v podstatě prokorupční puč, po němž se opět rozjelo budování korupčního státu naplno. Jenže chyběly silné a autoritativní postavy typu Zemana a Klause, které by dokázaly udržet na uzdě různé mafiánské struktury. A tak se rozhořel boj mafií skrytých v pozadí o sféry vlivu ve státě a tím i o rozhodující pozice důležité pro rozkrádání, což se projevilo v otevřených konfliktech čelných politiků. Připomeňme, jaké dlouhodobé a trvalé masáži vystavil Kalousek naivního předsedu ČSSD a premiéra Grosse, když nedokázal vysvětlit, kde vzal peníze na svůj byt, dokud ho nepřinutil k resignaci. Nicméně nakonec se tato koalice dotrápila až do konce volebního období.

Pak přišla Topolánkova a Dalíkova vláda, za níž dosáhla korupce zřejmě svého vrcholného stadia. I protřelí šíbři si po straně stěžovali, že tohle je i na ně silná káva. Politické strany se také navíc naučily perfektně spolupracovat na krajích, kde velké koalice tolik nedráždily a činnost zde byla v téměř úplném mediálním stínu, takže korupci zde už vůbec nikdo nerušil. Ale ani tyto ideální časy netrvaly dlouho. Uvnitř ODS došlo k odstavení některých čelných politiků od vlivu na ekonomiku a státní zakázky. Duo Topolánek – Dalík ovládlo pole a vytlačilo staré mazáky z mocenských pozic. Maličký koaliční partner, avšak nezbytný pro udržení vládní většiny – Strana zelených, se začal zmítat v těžkých vnitrostranických sporech vyvolaných konfliktem mezi předsedou strany Bursíkem a první místopředsedkyní Kuchtovou o náměstka ministryně mediálního magnáta Soukupa a tento spor štípnul tuto stranu na dvě poloviny. Vládní většina se stávala stále nejistější, a když předseda opoziční ČSSD Paroubek poněkolikáté, zcela formálně za účelem pouhého zviditelnění vyvolal hlasování o nedůvěře vlády, tak vláda opravdu padla.

Následovalo komické období úřednické vlády Jana Fischera, který bavil občany hereckými etudami na téma: jsem suverénní premiér a nikoliv loutka. Pak přišly další volby a s nimi vláda disponující rekordní většinou 18 hlasů. Naivní veřejnost se domnívala, že konečně zavládly nové poměry a to také díky nový politický stranám Věci veřejné a TOP09. Zdálo se konečně, že zavál nový politický vítr. Dnes to vypadá jako kanadský žert, ale tehdy řada lidí vládě spolkla i její protikorupční program. Idyla opět netrvala dlouho. Věci veřejné postupně demaskovaly svojí podstatu coby mafiánsko podnikatelského politického projektu pro odčerpání veřejných prostředků pomocí špehování, odposlechů, vzájemného nahrávání a následného vydírání a korumpování, jejich šéf Bárta vyletěl z vlády, strana se rozpadla a vládu opustila řada jejích poslanců. TOP09 dlouho vzdorovala a vypadalo to, že snad i myslí vážně boj s veřejnými dluhy, dokud se neprovalilo, že za reformou výplaty sociálních dávek jsou pochybné kšefty založené na uplácení nejvyššími úředníky. K tomu vypadl kostlivec ve skříni v podobě předražených letadel z doby ministrování Vlasty Parkanové. ODS určitě nezklamala a postupně odklonila několik ministrů pro vážné podezření z korupce. K tomu premiér Nečas odstavil řadu významných poslanců od vlivu a podobně jako Topolánek si zadělal na ohrožení vládní většiny ztrátou postižených poslanců. Nejsilnější opoziční strana ČSSD, snad aby to vládním stranám nebylo líto, rozhodně nezůstala s aférou poslance Ratha nijak pozadu. V každém případě se téměř do písmene opakuje scénář postupného rozpadu Topolánkovy vlády, chybí jen definitivní tečka v podobě pádu vlády.

Ukazuje se, že žádná sebevýznamnější většina neuchrání v našem politickém systému vládu (vládní koalici) před předčasnou záhubou. Dokonce se zdá, že zkáza dnešní koalice, která se tolik chlubila většinou osmnácti poslanců, postupuje daleko rychleji, než se tak stalo u Topolánkova kabinetu. To, co rozežírá vlády a vládnoucí systém zevnitř, není nic jiného než systémová korupce, která dosahuje takového rozměru, že se dá hovořit o privatizaci veřejné moci a o plíživém státním převratu. Nevládnou tu zvolení politici, ale mafiánsko finanční skupiny v pozadí, kterým politici už moc prodali. Tyto skupiny vedou bezskrupulozní boj o moc, respektive o vliv na rozdělování veřejných peněz do soukromých rukou. Do toho vybuchují korupční skandály dříve způsobované cílenými úniky z mafiánského prostředí v rámci likvidace konkurence, dnes díky zlepšené práce justice a policie. To vše se promítá do politické krize a postupného rozkladu vládní moci.

Dále se ukazuje, že konkurence jako hlavní nástroj zlepšování a očisty politiky selhala. Nové politické strany, které měly nastoupit místo tradičních selhávajících stran, si velmi rychle osvojily „styl“ těch tradičních stran a brzy byly co do korupce a mafiánských praktik od nich k nerozeznání. Politický systém beznadějně upadá a chřadne, zastupitelská demokracie se postupně proměňuje v podvodný systém, jak pod zástěrkou voleb a demokratických procedur co nejvíc rozkrást společné peníze a majetek. Volební sliby jsou pro legraci, už se ani nepamatujeme, kdy nějaká strana splnila nějaký zásadní slib, který dala voličům před volbami.

Jaké je z této situace východisko? Není to jednoduché, protože stávající politické struktury se jen tak nevzdají tak vynikající hračky, jako je mít k dispozici stát na základě politických žvástů a marketingových lží a triků. Obyvatelstvo je spíše apatické nebo cynické, většinou se jen zmůže na nadávání v hospodě. Všichni celkem realisticky hledíme k budoucím volbám s minimální nadějí na změnu a chodíme většinou volit to nejmenší zlo. Nikoliv to, co bychom chtěli. Dle mého názoru jediným možným řešením, které by znamenalo podstatnou změnu k lepšímu, je zavedení prvků přímé demokracie do stávajícího politického systému. Jedině tak totiž alespoň částečně odstavíme politiky od moci. Vzorem nechť je Švýcarsko, kde to po staletí funguje. Nejde o to nahradit stávající systém zastupitelské demokracie přímou demokracií, jde jen o to zavést do něj prvek referenda, a to na všech úrovních: celostátní, krajské a místní. Je to jednoduché opatření, které umožňuje nastolit k rozhodnutí hlasováním občanů otázku, pokud se sežene dostatečný počet navrhovatelů (v řádech stovek tisíc na celostátní úrovni, desítek tisíc na krajské úrovni a ještě menší počet na místní úrovni). Nikdo pak není závislý na „politické vůli“, jak to ve své ptydepe nazývají politici, k řešení palčivých otázek, od zákonů na celostátní úrovni (např. majetková přiznání), přes investiční rozhodnutí v krajích a na místní úrovni (např. stavba nákupního centra v Plzni). Pouze bude-li existovat možnost obejít politiky zabarikádované ve svých mocenských postech formou referenda, bude tu šance na slušnou politiku odpovídající skutečné vůli lidí. To vůbec neznamená nahradit politiku jiným systémem, ale doplnit ho o prvek, který jako další část systému může sloužit k naplnění vůle lidí tam, kde by politici ze zištných a korupčních důvodů lidem nevyhověli. Ze Švýcarska také víme, že na celostátní úrovni mnoho zákonů přijato nebylo, protože není vůbec jednoduché formulovat zákony do otázky ano, ne. Referendum má význam hlavně na regionální a místní úrovni. Ale přesto je to jedna z mála cest, jak něco změnit k lepšímu, když standardní politika selhává.

Bez podstatné změny politického systému (naznačeným směrem) se z chronického rozkladu nedostaneme. Ten se naopak bude jen prohlubovat, každé další volby místo kýženého zlepšení jenom přilejí olej do ohně politické krize.