Skupina rozhořčených občanů silně doplněných politiky, což je vždycky u občanského nepokoje divné, vyzvala ostatní, aby neplatili poplatky u doktora, protože je to protiústavní. Nařizuje to sice zákon, ale v listině lidských práv, jež je součástí ústavy, se praví, že „občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči“, takže zákon je vlastně protiústavní. Co naplat, že u Ústavního soudu už je dávno stížnost na tento zákon a věc je tedy v řešení. Rozčilení odpůrci poplatků ve zdravotnictví nehodlají čekat na verdikt Ústavního soudu a vyrazili do boje. To zase na druhé straně rozčílilo stoupence právního státu a vlády zákona, kteří v tom vidí anarchii a porušování pravidel, což je základem demokracie. Také je to příležitost dát poměrně lacino najevo svoje gruntu konzervativní myšlení. Je z toho pěkná mela a média se vděčně chytají atraktivního tématu.

Osobně se mi zdá, že výzva k porušování zákona je trochu mimo v době, kdy se tím už Ústavní soud zabývá. Platby u doktora neomezují žádné svobody, ani nejsou záležitostí mravní, aby se muselo ihned startovat do boje. Snad by se dalo těch pár měsíců počkat, než se rozhodne. Mě by spíš zajímalo, jak se takové neplacení bude konkrétně realizovat. Představuji si, že protestující občan vejde po novém roce do ordinace a silným hlasem oznámí, že on teda poplatky platit nebude. Co s ním chudák doktor vyvede? Správně by ho neměl přijmout, protože nesplnil elementární povinnost nutnou pro ošetření. Je to jako kdyby někdo odmítnul předložit doklad o zdravotním pojištění. Ovšem na druhou stranu v takovém případě doktorovi hrozí, že bude popotahován za odmítnutí poskytnout zdravotní péči a to už není legrace, protože tady hrozí ztráta diplomu nebo i trestní stíhání. Nebo může protestující zvolit rafinovanější způsob a rozhodnutí neplatit oznámit po provedení vyšetření nebo lékařského výkonu. V takovém případě je doktor celkem bez šance a neplatiče může akorát nahlásit. Těžko si lze představit, že doktor bude neplatiče honit po městě jako tramvajový revizor.
Také by mě zajímalo, jestli signatáři při návštěvě doktora dodrží to, k čemu sami vyzývají.

Co mě ale na celé věci zarazilo nejvíc, je samotná ta věta z ústavy, zejména pak slovo bezplatné. Jaká bezplatná zdravotní péče. Nic není bezplatné a zadarmo, na všechno se musí odněkud vzít peníze. To už komunisté nám říkali, že máme všechno zadarmo: školství, zdravotnictví, kulturu atd, jako kdyby to snad platili oni. Trochu zapomněli na to, že to platí z centrálně rozdělovaných prostředků, které jsme svojí prací předtím vydělali. V tomto případě se opět vytváří iluze, že něco je zadarmo, jako kdyby zdravotnictví platil osvícený stát. Věta „občané mají právo na základě veřejného pojištění na bezplatnou zdravotní péči“ je v podstatě celá vadná. Nesmyslné je slovo bezplatné, protože zdravotnictví platíme všichni povinným příspěvkem do zdravotního pojištění. Je to jako kdybychom tvrdili, že povinné zákonné pojištění u aut nám zajišťuje bezplatnou úhradu škod, které sami způsobíme na jiných vozidlech. Co je na tom bezplatného, když všichni majitelé aut platí až deset tisíc ročně pojišťovně na povinné ručení. Prostě to platíme, tak jaká bezplatná zdravotní péče. Stejně vadné je i slovo právo ve smyslu lidského páva, tedy něčeho jako občanský a politický nárok. To je úplný nesmysl: nárok vzniká placením pojistného a ničím jiným. Kdybychom všichni neplatili zdravotní pojištění, tak bychom si mohli lidské právo na zdravotní péči strčit leda za klobouk. Vždyť ten princip zdravotní péče není nic jiného než úplně normální pojištění stejně jako u aut, bytů nebo životních pojistek. Jediný rozdíl je, že je povinné ze zákona, v čemž nacházíme velkou podobnost s povinným ručením u aut. Celá ta slavná věta z ústavy by měla znít následovně: občanům se dostává zdravotní péče na základě povinného pojištění, které bude upraveno na základě zákona. Taková věta by ale musela vypadnout s listiny práva svobod, protože se doopravdy o žádné právo a svobodu nejedná. Jedná se o racionální konstrukci zdravotní péče založenou na pojištění tedy na principu předcházení malého rizika velké škody. Zdravotní pojištění jako každé pojištění je rozumným předcházením velké škodě, která je nad síly běžného člověka (auto, byt, život, zdraví), tím, že si všichni trvale a předem platíme částku na případnou škodu a využíváme toho, že škoda dopadne jen na malou část pojistitelů. Úplně stejně přece postupujeme, když si pojišťujeme domy, auta nebo životy.

Jenže skutečnost, že ze standardního pojišťovacího modelu, kterým zdravotní péče na základě povinného pojištění je, se dělá něco vyššího a nadřazeného „pouhým“ racionálním ekonomicko správním hlediskům, tedy právo, neboť jde o zdraví, zatahuje do celé záležitosti stát a politiku. Stát je organizátorem a řídícím centrem zdravotní péče, což je pohroma. Politikové se snaží populistickým způsobem do chodu zdravotnictví zasahovat, což je ještě větší pohroma. Stát neumí podnikat ani organizovat ani produkovat, stát umí byrokraticky podle daných předpisů administrovat jednoduché činnosti. Zdravotnictví je všechno jen ne jednoduchý systém. Je typickou kombinací veřejného zájmu reprezentovaného jistou regulací na jedné straně a tržního a konkurenčního prostředí na straně druhé. Sladit obě stránky v optimálně fungující systém je zjevně nad síly státu. Vždycky dostávám záchvaty smíchu a nebo vzteku, když se v televizi dohadují politici o tom, kolik by měl brát praktický doktor za ošetření nebo zda přidat té či oné nemocnici. To, že se řeší marginální detaily na nejvyšší úrovni, je znakem naprostého selhání celého systému. Stejným selháním jsou administrativní regulace doktorů, kteří nesmějí pracovat víc, i když mohou, protože jinak je pojišťovna nezaplatí. To je totální návrat do starých komunistických časů.

Dosud také nikdo nezpracoval platné zdravotní standardy, tedy to, co každá řádná pojišťovna na Západě dávno má. Tím myslím definici toho, na co mám při konkrétním onemocnění nárok: jaké vyšetření, jakou léčbu, jaké procedury a jaké zákroky včetně pobytu v nemocnici. Mně nestačí pokrytecké a lživé tvrzení některých politiků, že máme všichni v případě nemoci nárok na maximální léčbu. To není pravda, ale nikde nejsou naše nároky konkrétně popsány. Místo žvanění o právu a bezplatnosti zdravotní péče by nám příslušní činitelé měli nalít čistého a konkrétního vína.

Stejně tak fakt, že zdravotnická zařízená by měla být v rukou státu. Tady se doslova bije na poplach, jako kdyby šlo o nějakou přírodní pohromu, když se privatizují zdravotní zařízení, zejména pak nemocnice. Ze zdravotnických zařízení se dělá modla, na níž se nesmí sáhnout. To, že zdravotnická zařízení jsou a navždy musí zůstat v rukou státu nebo krajů, má s jistou nadsázkou stejnou logiku, jako kdyby byly povoleny pouze státní opravny aut, protože máme zákonné pojištění na auta. Co musí zůstat pod veřejným dohledem, jsou zdravotní pojišťovny, protože rozhodujícím způsobem ovlivňují základní parametry celého systému. Když jsme u toho srovnání s auty, pak je nasnadě otázka, proč bychom si stejně jako v případě havarijního pojištění u aut nemohli připojistit svojí budoucí zdravotní péči. Měla by to být naše svoboda a volba, zda do svého zdraví investujeme nad rámec obecného povinného pojištění, které je v řadě případů velmi nedostatečné.

Čili je tu řada zásadních otázek k diskusi a snad i někdy k řešení. Zatím sledujme poplatkovou bouři ve sklenici.