Dnes zažíváme zřejmě nejhorší období po Listopadu 1989. Politický vývoj v naší zemi silně poznamenalo prorůstání byznysu a politiky, založené na budování systému klientelistických vazeb, na jejichž podkladě bylo možné obchodovat politickou moc a pozice. Došlo k výprodeji veřejné moci finančním a mafiánským strukturám v pozadí, které si z politiky a správy veřejných věcí učinily velmi výhodný byznys. Veřejnost na tento vývoj zprvu vůbec nereagovala, ale posléze se zejména vlivem různých protikorupčních iniciativ postavila na odpor proti této praxi a dala to najevo u voleb. Odnesly to zavedené , především pravicové politické strany. Ty totiž naprosto ignorovaly existenci klientelistického systému a odmítaly se o tomto problému i jenom bavit. Sociální demokracie unikla spravedlivému hněvu voličů jen o vlásek, protože včas přišla alespoň s protikorupční rétorikou . Situace využilo Babišovo hnutí ANO, které se právě na protikorupční rétorice vyvezlo a jako nové, a tedy nezdiskreditované hnutí, dostalo od voličů důvěru. A to navzdory tomu, že šéf hnutí Babiš představoval a stále představuje jako jeden z největších podnikatelů a příjemce miliardových státních dotací obrovský konflikt zájmu. Volič to tak nevnímal, pro něj bylo důležitější, že Babiš přivádí do politiky nové tváře, kterým protikorupční sliby uvěřil.

Koaliční vláda lidovců, socialistů a ANO přišla s celým souborem protikorupčních opatření v oblasti legislativy i výkonu státní moci. Jsme teprve na začátku celého procesu změn, většina opatření teprve čeká na projednání a schválení v parlamentu a až jejich zavedení do praxe ukáže, jak se osvědčily. Úspěšnost vládního boje s korupcí není tedy zatím možné vyhodnotit

Co se týče dalších oblastí a témat, zejména pak ekonomiky, má vláda štěstí, že její mandát padl právě do periody růstu v rámci ekonomického cyklu. I když všichni víme, že vláda má na růstu téměř nulovou zásluhu, jsou to body pro ni. Za zmínku stojí spíše politika nízkého kurzu koruny, na které centrální banka přes odpor politiků důsledně trvá a drží tak na vysokém stupni konkurenceschopnost našeho zahraničního obchodu, jenž je alfou a omegou našeho ekonomického úspěchu. Kdyby se nechala centrální banka politiky zastrašit a couvla od tvrdé kurzovní politiky, která občany bolí, ale přináší dlouhodobý ekonomický růst, pravděpodobně bychom dnes nebyli v tak dobrých číslech.

V ostatních segmentech politiky se vláda víceméně drží přísloví, kdo nic nedělá, nic nezkazí, a provozuje standardní údržbu státu. A do toho přichází uprchlická krize, která nabírá rozměry stěhování národů. Velká část politické energie a kapacity státu se věnuje této krizi a nezbývá příliš prostoru pro koncepční politiku rozvoje naší země. Společnost se ještě nevzpamatovala z „blbé“ nálady, do níž ji dostal klientelistický systém nastolený tradičními politickými stranami, a nová vláda ještě nedostala čas k tomu, aby s korupcí něco pořádně udělala, a v této situaci je třeba zaujmout postoj k uprchlické krizi. Země je zaplavena vlnou nevraživosti vůči uprchlíkům, osmdesát procent obyvatelstva je tvrdě odmítá. Jestli klientelistická demokracie vzbuzovala v lidech „blbou“ náladu, pak uprchlická krize přinesla takovou vlnu negativní emoce, jakou od Listopadu nepamatujeme.

Vláda je tlačena Evropskou unií do řešení (povinné kvóty), které za současného stavu společenského vědomí znamená politickou sebevraždu. V této souvislosti je silový postup EU spíše nešťastným řešením: EU měla místo nařízení vyjít z dobrovolných nabídek pomoci jednotlivých států, a to především v okamžiku, kdy drtivá část občanů v postkomunistických státech je proti. Tlak EU z jedné strany a tlak veřejnosti ze strany druhé musí naši vládu, která už tak nepřekypuje aktivitou, zcela paralyzovat. A jelikož uprchlická krize evidentně jen tak neskončí, období, kdy bude dlouhodobě podlomena akceschopnost naší vlády, se zákonitě protáhne.

Na politické scéně se pohybují opoziční pravicové strany, které kromě tradičních klišé o individuální odpovědnosti a omezování veřejných výdajů nepřinášejí nic, co by jenom vzdáleně připomínalo dlouhodobý program. U stran vládnoucí koalice to není o mnoho lepší. Sociální demokracie se úporně drží politiky posilování sociálních benefitů často bez ohledu na reálnou ekonomickou situaci a možnosti státu. Hnutí ANO se profiluje požadavkem na maximální hospodárnost státu a co nejpřísnější výběr daní, což je snad samozřejmá povinnost každé vlády. Lidovci se jako obvykle neprofilují vůbec. Na rozdíl od minulosti se na politické scéně však objevují populistické až fašizující formace, které jsou posilovány uprchlickou krizí.

Domnívám se, že si snad tak slabou politickou reprezentaci ani nezasloužíme. Nikdy od Listopadu nám nevládli tak průměrní a šediví lidé s tak malými cíli a tomu odpovídajícím bezobsažným programem, jako je tomu dnes. Říkám si, co by to muselo být za politickou stranu, aby strhla lidi nějakým pořádným programem, schopností nezištně pracovat pro druhé, dovedností, nápaditostí a originalitou při řešení společenských problémů. Je v silách této země vygenerovat skutečnou politickou elitu, nebo jsme navždy odsouzeni k volbě mezi šedivými politiky, neobratně zakrývajícími klientelismus za ideologická klišé, a různými variantami populismu?

Pokud přemýšlím o budoucí politické straně, jaká by musela být, aby strhla alespoň mě, měla by naplnit několik věcí. Za prvé bych jí musel uvěřit, že má recept na prosperitu. To znamená, že umí plně využít potenciálu státní moci k tomu, aby naši ekonomiku nakopla výrazným způsobem kupředu. Těžištěm by pak měla být systematická podpora podnikání v technologicky perspektivních odvětvích s cílem zaměřit naši ekonomiku na výrobu s maximálním objemem přidané a kvalifikované práce. Za druhé bych musel být přesvědčen, že taková strana bude schopna nadřadit zájmy celku/veřejnosti nad osobní a partajní zájmy. A že ze svého jednání zcela vylučuje jakoukoliv korupci. Ale nejen to, chtěl bych, aby politici takové strany dopředu garantovali, že si nejdou do politiky vydělat peníze, ale pracovat ve veřejném zájmu. To se pozná snadno: taková politická strana bude muset mít ve svém programu snížení poslaneckých platů na úroveň průměrné mzdy a zákaz placené účasti ve všech dozorčích radách, kde údajně hájí zájmy státu. Já nechci politické profesionály, já chci zapálené lidi, kteří mají srdce! Za třetí bych od takové strany čekal, že nebude jen masivně rozdávat sociální benefity, ale že razantně a kreativně pohne s narůstajícím počtem sociálně i ekonomicky vyloučených občanů. Že na příklad promění byrokratické a v podstatě nefunkční úřady práce v personální agentury, tvrdě motivované k tomu, aby se jejich klienti se co nejdříve vrátili do práce. Že bude mít odvahu, invenci a funkční řešení pro snižování bariér na pracovním trhu, zlepší pracovní mobilitu a flexibilitu, a tím omezí diskriminaci různých skupin - lidí nad padesát let, žen po rodičovské dovolené, mladých absolventů škol… jen namátkou. Nebo vytvoří v rámci státu potřebná pracovní místa pro dlouhodobě nezaměstnané a v soukromém sektoru nezaměstnatelné menšiny tak, aby přestaly žít na dávkách a vrátily se do důstojného života. Za čtvrté od takové strany chci silnou vůli k obraně země a tedy i ochotu obětovat něco z ekonomického pohodlí ve prospěch budování akceschopné armády, která bude zárukou kurážného hájení našich národních zájmů a bezpečnosti. Za páté od takové strany chci, aby podporovala hodnoty jako je čest, odvaha, slušnost, pokora, které tu zoufale chybí a místo nich jsme ze strany médií vystaveni buď zoufalé prázdnotě anebo stupňující se veřejné vulgaritě.

Takovou stranu bych nejen volil, ale rád bych v ní aktivně působil, aniž bych si připadal jako nějaký trapný straník. Jestliže jsem se v nadpisu ptal „co dělat“, pak odpověď zní: pojďme takovou stranu založit. A rychle.