Jaké jsou důvody brexitu se určitě dozvíme, jak se postupně budou podrobně analyzovat sociologickým šetřením a následnou kritickou reflexí. My sami odtud těžko můžeme říct, co přesně vedlo oněch 51.9 % Britů, že hlasovali pro brexit. Spíš si můžeme představit, co nám v Čechách na stávající podobě EU vadí, a to si pak analogicky dosadit. Takže jaká jsou negativa EU?

Příliš silný tlak na integraci
EU z nějakého důvodu vycházela z toho, že jediným způsobem, jak se udržet a tedy jediným způsobem existování je stále postupující integrace. Veškeré orgány EU, veškerá jeho aktivita byla prodchnuta obsesivní potřebou stále větší integrace. Přičemž finálním cílem v nikterak nespecifikované budoucnosti je EU jako federativní stát. Tento cíl i tu obsesi stále větší integrací však např. u nás sdílí úzká vrstva lidí, kteří jí často zdůvodňovali tím, že je lepší být bezvýznamným kolečkem ve federální EU než si sami špatně vládnout. To asi není úplně nejoptimálnější koncept. K existenci federálního evropského státu potřebujete lidi, občany, kteří se cítí být na prvním místě Evropany a teprve na druhém Čechy, Poláky, Brity nebo Němci. Ale tak to přeci vůbec není. Občan Evropan tu prostě nikdy nebyl, není a nebude. Vždycky nakonec budeme Angličané, Francouzi, Němci, Poláci nebo Češi. A teprve na pátém místě také Evropany, ale jen jako něco navíc, nikoli jako něco basálního. Je tedy evidentní, že bez občana Evropana nemůže projekt federálního státu dobře dopadnout. Je také logické, že tento tlak na integraci nutně probouzel protitlak, který nabýval na stále větší síle. A brexit je takovým výbuchem kotle, který nevydržel vnitřní napětí.

Přesun moci z Evropské rady na Evropskou komisi
Právě v rámci zmíněného tlaku a integraci došlo k přesunu moci z Evropské rady – orgánu složeného z premiérů jednotlivých států EU na Evropskou komisi – orgánu voleného Evropským parlamentem na základě návrhu členských států a předsedy komise. To je podstatný rozdíl. Zatímco Evropská rada je orgán přímo odvozený od vlád národních států, platí tam právo veta na určité podstatné věci, tak Evropská komise je odvozená od Evropského parlamentu, a tudíž zprostředkovaně přímo od občanů a je tedy na vůli národních států nezávislá. Zatímco na půdě Evropské rady je každý i malý stát ochráněn před přehlasováním velkými státy a rozhodování tohoto orgánu je logicky těžkopádné a někdy díky právu veta neakční, pak v Evropské komisi je malý stát naprosto bezmocný a jen musí akceptovat její rozhodnutí. Evropská komise je pochopitelně daleko akčnější, ale to je právě ten problém. Ukázalo se to na problému uprchlíků a na rozhodnutí o povinných kvótách. Evropská komise několikrát rozhodla o přijetí povinných kvót pro jednotlivé státy včetně sankcí v případě jejich nedodržení, a to zcela dle pravidel a tedy demokraticky, jenže toto rozhodnutí bylo pro řadů států absolutně nepřijatelné a politicky zničující. Evropská komise se tím nehodlala zabývat, protože státy přeci podepsaly Lisabonskou smlouvu, kde se zavázaly k tomu, že se řada věcí se bude rozhodovat většinovým hlasováním (tedy bez práva národního veta), teď prostě musí dodržovat pravidla, na nichž jsme se dohodli. Toto platí u věcí běžné politiky, tam člověk jednou vyhraje, jednou prohraje, ale nikoliv u osudových záležitostí, jakou například je to, zda chci do své země ve větším množství pustit lidi zcela odlišné kultury nebo nikoliv. V takové věci neexistuje někoho přehlasovat, pokud nemá dojít ke zcela zásadní roztržce.

Nekonečná řada norem, slaďování s evropským právem
EU (tedy Brusel) doslova zahltil legislativu členských států nekonečným přívalem nejrůznějších často velmi bizarních norem a předpisů. Obecně se tomu říkalo, že musíme slaďovat domácí legislativu s evropským právem. Často se neměnily zákony proto, že to bude lepší, ale prostě mechanicky proto, že se musí slaďovat. Brusel nás zahltil velkou spoustou detailních, bizarních a nesmyslných požadavků, a přitom podstatné věci, jako je ochrana hranic, řešení migrační krize v místě původu, společná zahraniční politika, společná energetická politika nechával být. To pak EU diskreditovalo v očích občanů a vzbuzovalo v nich pochybnosti o jejích schopnostech rozlišit podstatné od nepodstatného a řešit opravdu důležité problémy.

Kdo vládne EU, Merkelová nebo Juncker?
Samotná praxe vládnutí v EU také zrovna nebudí důvěru. Oficiální orgány a funkcionáři EU dělají svojí práci laxně a bez viditelné koncepce. Velmi často hrají druhé housle a zejména klíčová rozhodnutí dělá neformální, ale velice účinnou cestou za celou EU německá kancléřka Merkelová. Zdá se, že bruselská administrativa produkuje tisíce drobných obtížných výmyslů, ale v případě podstatných rozhodnutí předává kormidlo Merkelové s Hollandem. A to vše zas tichého (ne)souhlasu ostatních zemí, které jsou rády, že za ně Merkelová tahá horké kaštany z ohně. Je to možná často jediná efektivní cesta, ale je to zcela mimo jakákoliv pravidla.
Další nepřijatelnou věcí je, že orgány EU se staly odkladištěm politických mrtvol z celé Evropy. Když si někde neví, co se zasloužilým politikem, který skončil v propadlišti politického boje, tak ho šoupnou do Bruselu. Vrcholní politici EU jsou osobnostně druhá liga a naprosto nezvládají těžká a zásadní politická témata, která mají na stole k řešení. Také proto jsou i rádi, když to za ně vezme kancléřka Merkelová.

Strach z globálního světa
V obecné poloze je brexit výsledkem strachu ze stále se více globalizujícího světa. Většinu rozhodující ekonomické produkce (auta, televize, pračky, ledničky, počítače atd.) vyrábí globální nadnárodní firmy propojené finančně s globálním kapitálem, tzv. trhy, které nemají žádné ukotvení v národních strukturách, dokonce je ani ke své existenci nepotřebují, protože všechno důležité - kapitál, technický rozvoj, kvalifikované pracovní síly apod. si zajistí samy. Tyto globální korporace spolu s finančními trhy vytváří jeden globální technicko ekonomický systém, který funguje téměř nezávisle na národních politikách. Naopak spíše jednotlivé národní politiky jsou tímto systémem úkolovány.
Běžní lidé této situaci nerozumí. Dosud byli zvyklí, že výroba se odehrávala v jednotlivých národních ekonomikách, úspěšné podniky byly páteří národní ekonomiky a byly zdrojem hrdosti a dávaly jistotu ekonomického blahobytu. Dnešní člověk je vystaven globální konkurenci a globálním ekonomickým poryvům, které rozhodují o jeho existenci, avšak kterým vůbec nerozumí a které tím pádem trvale znejisťují jeho život. A proto jako poslední kotvu své existenční jistoty vidí v instituci národního státu a nikoli v nadnárodním útvaru EU. A to i přesto, že logicky má v globální hře ekonomických sil větší šanci nějak ovlivnit vývoj spíš mocná EU, než isolovaný národní stát. To je pro běžného člověka nesrozumitelné, národní stát je mu bližší a v případě dlouhodobé nejistoty sází na něj, i když je to v podstatě iracionální.

Jaký bude budoucí vývoj?
To záleží hodně na tom, jak situaci vyhodnotí klíčové země Německo a Francie. Pokud budou s to pochopit, že přílišný tlak na integraci byl chybou a budou podporovat kroky ke zvolnění a tedy k posílení konceptu EU jako společenství národních států (nikoliv občanů), pak je tu šance. Pokud ale krizi vyhodnotí opačně a rozhodnou se jí řešit zesílením tlaku na integraci třeba jenom s tvrdým jádrem EU s tím, že státy neochotné k takovému procesu vytěsní na okraj (dvourychlostní EU), pak se EU nakonec rozpadne.
Je třeba najít realistickou cestu pro EU, která nebude v otázce další integrace tlačit na pilu. Možná byla Lisabonská smlouva příliš odvážným krokem co se integrace týče, možná zavedla většinové hlasování v některých případech tam, kde mělo zůstat právo veta. Chtělo by to klidnou diskusi, která bude zvažovat a hlavně rozlišovat. Největší tragédií je přístup buď a nebo, nic mezi tím. Tedy buď federalizace nebo rozpad EU. Stejně jako v případě uprchlické krize je třeba realismu založeného na schopnosti rozlišovat a hledat řešení v podobě konstruktivních kompromisů. Jestli se celý proces reflexe brexitu zvrhne na hádku a posléze boj federalistů s euroskeptiky, pak je s EU amen.