Kauza policejní reorganizace nás překvapivě zavedla na křižovatku tří možných cest, kterými se demokracie může vydat. Řada komentátorů také psala o tom, že policejní krize je současně bojem o charakter státu. Většinou to mysleli tak, že jde o to, zda o poměrech v policii budou rozhodovat sami policisté (Šlachta a spol.) a nebo jejich nadřízení. V prvním případě komentátoři hovořili o anarchii a policejním puči ohrožujícím demokracii, druhý případ označili naopak za řádné fungování demokracie. Myslím, že celou záležitost z mnoha důvodů jenom zamlžili. Nicméně v jednom měli pravdu: v policejní kauze jde opravdu o charakter naší demokracie.

Pojďme si nejprve rozebrat danou kauzu. Policejní útvar ÚOOZ, který měl na starosti kromě jiného vyšetřování korupčních kauz sahajících do politických sfér, nedával policejnímu vedení žádné informace z živých (rozpracovaných) případů a jediný, kdo měl jeho činnost pod kontrolou a řídil jí, bylo dle zákona státní zastupitelství. Vedení policie se tudíž dozvědělo, co se děje teprve, když došlo k zatýkání nebo domovním prohlídkám, což byly záležitosti, které by tak jako tak pronikly na veřejnost. Toto jednání ÚOOZ bylo v souladu s právním řádem naší země, protože žádný vyšetřovatel jakékoliv věci, pokud je v živém stavu, nesmí podávat o případu informace nikomu jinému, než dozorujícímu státnímu zástupci. To je klíčové ustanovení zákona zajišťující nezávislý výkon policejní činnost a nezávislý dozor této činnosti. Výkon a dozor jsou od sebe odděleny, aby správně fungovaly. Je logické, že sloučí-li se výkon a dozor do jedněch rukou, pak je po dozoru. Vykonávající sám sebe těžko může kritizovat nebo dobře korigovat. Takže pokud by si vedení policie nárokovalo možnost vstoupit do živých případů, pak je to nejen špatně, ale je to i jasné porušení zákona, protože k tomu tu je právě státní zastupitelství.

Vedení policie podporované ČSSD (a dalšími politickými stranami - ODS, TOP09) se rozhodlo s touto praxí skoncovat. Pod záminkou zkvalitnění práce se rozhodlo provést reorganizaci hlavních policejních útvarů zabývajících se velkou korupcí a do struktury nového systému vpašovalo povinnost informovat o probíhajících případech nadřízené policejní šéfy. Není to poprvé, co podobnou praxi někdo zavedl. Předtím to byl ministr Ivan Langer, který dal svým rozhodnutím policistům tuto povinnost hlásit nahoru všechny otevřené a nové kauzy. Cílem jak Langerovy direktivy, tak i uvedené policejní reorganizace bylo, aby vedení policie a potažmo i nadřízené politické vedení mělo přehled o probíhajících kauzách a šetření. Tím se samozřejmě znemožní stíhání velké korupce, protože takto budou všichni dotčení (pokud nebude zájem naopak je z politických důvodů potopit) včas informováni, že se o ně policie zajímá a okamžitě se podle toho zařídí. To byl za Langera a bude za této vlády konec boje s velkou korupcí. Boj proti korupci se do budoucna zredukuje na malé ryby, na kterých politikům nezáleží, ale to je tak všechno.

Ale nejde jen o boj s velkou korupcí. Jde o dodržení ústavního principu rovnosti občanů před zákonem. V Langrově a Chovancově podobě policie se umožňuje, aby se přátelé politiků, různí jejich klienti a korupční osoby, na nichž je zájem, dozvěděli o tom, že jsou nějak policií rozpracováváni. Korupci lze většinou prokázat jen v období přípravy, když proběhne, už je obvykle na dokazování a stíhání pozdě. Proto je skryté rozpracovávání korupčníků v podstatě jediným možným a tedy klíčovým způsobem, jak je chytit při činu. Proto má informace o tom, po kom policie jde, naprosto zásadní důležitost. Stačí jenom takovou informaci pustit a je po stíhání. Tímto způsobem se společnost bude dělit na obyčejné lidi, na nichž není politický zájem, kteří budou pro eventuální korupci nemilosrdně policií stíháni, a na ty důležitější lidi, požívající politickou ochranu, na které se policie v případě korupčního jednání nikdy nedostane. My samozřejmě nikdy nedokážeme, že vedení policie a jejich političtí nadřízení někoho informovali nebo budou informovat. To je právě na tom to kouzelné. My sice víme, že se tak dělo a od nynějška se tak bude dít, ale bez důkazů to bude jenom domněnka. Jedinou jistotou, jak bezpečně zaručit, že se informace nebudou vynášet, je, že vyšetřovatel bude informovat o průběhu živého případu jenom státního zástupce a nikoho jiného. A o to právě šlo v té reorganizaci, tuto garanci zrušit.

Po Listopadu jsme u nás zavedli systém liberální demokracie. Tedy systém v němž vládne většina vzešlá ze svobodných voleb, ale tato vláda je omezená tím, že menšinám jsou garantována určitá práva a svobody. Liberální demokracie se uskutečňuje v rámci pravidel hry, jako je těžko měnitelná ústava, dodržování lidských práv, ochrana práv menšin a respektování nezávislosti některých institucí na volbách daných politických většinách.
“Ještě jinak bychom mohli liberální demokracii definovat i tak, že není jen vládou lidí nad lidmi, ale především vládou zákona nad lidmi. Z toho pak vyplývá důraz na občanskou rovnost jako jeden ze základních definičních prvků liberální demokracie. Zatímco volná soutěž, umožněná svobodou, vytváří sociální a ekonomické nerovnosti, všichni občané jsou si rovni před zákonem. Takové prostředí pak umožňuje svobodné střetávání různých názorů bez nároku kteréhokoliv z nich na monopolní postavení.” Jiří Pehe: Jak je na tom liberální demokracie u nás po 20 letech, Přítomnost léto 2009

V době opoziční smlouvy se začal systém liberální demokracie proměňovat vlivem prorůstání politiky a byznysu. Do hlavních politických stran postupně v různé míře prorostly mafiánské struktury hájící své ekonomické zájmy a systematicky tunelující veřejné prostředky. Vznikl korupční systém, který ovládl rozhodující mocenské páky státu: státní správu, policii, státní zastupitelství a soudy. To samozřejmě neznamenalo úplné ovládnutí státu, ale jeho z hlediska korupční systému klíčové složky: jednak ty, které rozhodují o veřejných zakázkách, a jednak ty pozice v policii a justici, v jejichž moci bylo vyšetřování a trestání ekonomické kriminality a korupce. Analogický proces proběhl i na komunální a krajské úrovni. Vznikl systém, který nazýváme klientelistická demokracie a jehož podstatou je výprodej státní moci za peníze soukromým subjektům a mafiánským strukturám stojícím v pozadí. De facto zde proběhl skrytý státní puč, kdy volení představitelé zobchodovali svojí politickou moc danou jejich mandátem a prodali ji soukromým subjektům. Demokracie z hlediska formálních procedur a postupů navenek fungovala, ale moci se zmocnily mafiánské struktury a tzv. kmotři v pozadí.

Někdy okolo roku 2010 se vzedmula velká vlna nevole proti tomuto systému klientelistické demokracie. Postupně narůstal odpor proti korupci natolik, že se boj proti ní stal jedním z hlavních politických a volebních hesel. Politické strany, které si boj s korupcí daly jako jeden z volebních cílů, se dostaly k moci. Koaliční vláda ANO, ČSSD a KDU-ČSL také přijala a schválila řadu legislativních norem, které účinným způsobem omezovaly korupci. Proběhla zásadní výměna na úrovní nejvyššího a vrchního státního zastupitelství, které následně úspěšně iniciovaly vyšetřování velkých korupčních kauz.

Paradoxem protikorupčního vzedmutí byl vznik hnutí ANO pod vedením oligarchy A.Babiše, jehož dominantním tématem byl boj s korupcí. A.Babiš se díky úspěchu tohoto hnutí, jež se vezlo na vlně protikorupční rétoriky, ve volbách stal ministrem financí a tedy šéfem úřadu, který je hlavním kontrolorem udělování dotací u nás, a přitom jako majitel Agrofertu byl současně jedním z největších příjemců dotací ze státního (Evropského) rozpočtu. Tento mamutí konflikt zájmů u hnutí, které chtělo bojovat s korupcí, voličům nevadil a zřejmě ani nevadí. Přes zoufalou snahu opozice, která si z útoků Babiše udělala hlavní politický program, hnutí ANO nejenže neslábne, ale posiluje. Přitom A.Babiš nakoupil klíčová tisková média, nejposlouchanější zpravodajskou rozhlasovou stanici. Média začali skupovat i další oligarchové, takže dnes u nás už téměř nemáme regulérní (tedy nezávislé) soukromé celostátní médium. Voliči zřejmě přistoupili na Babišovu filosofii, že když to dělá otevřeně (ovlivňuje politicky získávání dotací, ovlivňuje prostřednictvím svých médií veřejnost), tak je to v pořádku. Voličům asi daleko víc vadil předchozí spiklenecký klientelistický systém. Přitom to, co Babiš přinesl, je klasický systém oligarchické vlády. Ta ponechává princip většinové vlády vzešlé z voleb, ale díky své finanční síle ovládá všechny důležité segmenty, které o volbách rozhodují. Za velké peníze si koupí média, které když nepíší pro něj, tak rozhodně nepíší proti němu. Finanční síla mu umožňuje realizovat nejsilnější kampaň, která je několikanásobně silnější než kampaň standardních demokratických stran. Peníze vložené do super drahých kampaní se mu vrátí formou obrovských státních dotací do jeho firem, přičemž velikost dotací má možnost regulérně ovlivnit. Politika je v tomto ohledu v oligarchickém systému byznys s velkou mírou zisku. Samo hnutí je založeno na firemní bázi, to znamená, kdo platí, ten rozhoduje. Sto procent hlasů pro Babiše při jeho zvolení předsedou je jen úsměvným potvrzením této skutečnosti.

Na jedné diskusi vyslovil filosof Daniel Kroupa myšlenku: demokracie prolezlá korupcí vyvolala v život něco daleko horšího, oligarchickpu demokracii. Tak to přesně je. Zatímco v klientelistické demokracii se zneužívá moc k obohacování privátních subjektů z veřejných prostředků, ale podstatou i nadále zůstává demokratická soutěž politických stran, tak v oligarchické demokracii oligarchové díky svojí finanční moci vyřazují z provozu instituty zabezpečující regulérní politickou soutěž (např. skupováním médií), a tím si zajišťují monopolní mocenské postavení. Oligarchové ohýbají pravidla a instituty politické soutěže tak, že potlačují konkurenci jako elementární předpoklad demokratického systému. Oligarchická demokracie přirozeným způsobem vede k diktatuře, je začátkem konce demokracie.

Řada pravicových komentátorů se snaží vyvolat dojem, že Babiše přivedla k moci přehnaná a hysterická reakce na dílčí korupční přestupky tzv. velká protikorupční revoluce (B.Doležal). K takovému závěru lze dojít jenom za předpokladu, že prostě korupci vůbec neregistruji nebo že mi nevadí. Mám za to, že si tito komentátoři spletli příčinu s následkem. Nejdřív tu přece byla systémová korupce a teprve potom následoval prudký odpor proti tomu. Žádná hysterická reakce by se nedostavila, kdyby korupce byla jen dílčím nedostatkem, jak se komentátoři a s nimi spříznění klientelističtí politici snažili veřejnost přesvědčit. Skutečnost, že na protikorupčním odporu vyrostl i Babiš, si musí ti, kdo u nás klientelistickou demokracii zavedli, přičíst jako další poškození této země na vrub sami sobě. Babiš je daň, kterou platíme za systémovou korupci.

Popletení komentátoři skutečnost, že Babiš brání Šlachtu, vysvětlují tím, že Šlachta musel Babišovi nějak sloužit, že je to jeho člověk. Protože proč by ho jinak hájil. Tím zcela nespravedlivě demolují veřejnou důvěryhodnost nejen Šlachty, ale celého jeho útvaru ÚOOZ. Přitom Babiše protikorupční boj nikterak neohrožuje, protože jeho konflikt zájmů je veřejný a de facto schválený od voličů, takže Babiš nikoho korumpovat nemusí. Dotace pro Agrofert Babiš dostane standardní politickou cestou a díky svému politickému postavení danému volebním výsledkem si je dokonce může zcela legálně navýšit, když to bude nutné. Tato skutečnost komentátory nezajímá. Babiš podporou Šlachty velmi levně získává další voliče a jeho preference rostou, zatímco ČSSD klesají. Babišovi nezávislá policie z již uvedených důvodů nevadí a může si dopřát pozici protikorupčního bijce na úkor těch stran - ČSSD,ODS a TOP09, které se nezávislé policie bojí jako čert kříže. V tom je záludnost hrozby oligarchického systému: může se tvářit velmi protikorupčně, protože běžnou korupci ke svým ziskům nepotřebuje. Dotace a další benefity od státu dostane legálně napojením svých velkých korporací na dotační systém státu. Agrofert nepotřebuje chodit do nějakých veřejných soutěží, stačí, když se pohybuje v systému biopaliv, který je založen na státních dotacích. Díky své obrovské velikosti dostane adekvátní obrovský podíl na dotacích, všechno legálně a dle zákona. Stačí jen udržovat při životě politiku státní podpory biopaliv, což je díky jeho politické moci hračka.

Střetnutí o policejní reorganizaci není jenom střetnutím o šéfa ÚOOZ Šlachtu, nebo o nezávislost policie (bude či nebude hlásit vyšetřovatel nahoru, co vyšetřuje), je to souboj principů liberální a klientelistické demokracie. Tedy je to boj o to, zda tu bude vládnout systém liberální nebo klientelistické demokracie. Budou-li policisté hlásit šéfům, koho stíhají pro korupci, pak jsme hluboko v klientelistické demokracii. Nebudou-li hlásit a budou se zodpovídat dle zákona jenom dozorujícímu státnímu zástupci, pak jsme v liberální demokracii. Tak jednoduché to je. Jenže aby to zase tak jednoduché nebylo, tak na svojí příležitost číhá systém oligarchické demokracie ztělesněný A.Babišem. Selže-li totiž demokracie a propadne-li se do jámy klientelistické demokracie, pak se voličům začne nabízet jednoduché řešení v podobě vlády pevné oligarchovy ruky, který zvládne nejen vládu nad státem, ale rovnou přibere i média a začne politiku řídit jako firmu. Je sice po demokracii, ale občané se už nebudou muset rozčilovat nad poklesky politiků. Oligarcha to za ně prostě zařídí.