První dvě části tohoto eseje o roli elit v moderní české historii naleznete v mém blogu ZDE a ZDE.
První část tohoto eseje o roli elit v moderní české historii naleznete v mém blogu ZDE.
Věnováno s úctou Jiřímu Grušovi
Dohoda výtvarníka Josky Skalníka a pracovníků Ústavu pro studium totalitních režimů o společném prozkoumání všech dokumentů, které se k jeho osobě zachovaly v archívech ÚSTR, je příkladně mužným a jediným správným rozhodnutím a řešením nastalého problému. Petice a spor o odvolání ředitele Ústavu Pavla Žáčka je pak, podle mého přesvědčení, krokem nedomyšleným a předčasným. Uvozuji předem, že Josku Skalníka i Stanislava Pence považuji za osobní přátele. Nemohu se tedy představovat jako nezaujatý a neutrální pozorovatel. Mohu však dosvědčit, že Joska Skalník nejpozději od roku 1970, a Stanislav Penc nejpozději od roku 1988, znali řadu informací o mém životě a protirežimních aktivitách. Nic z toho, co věděli, se nikdy nestalo předmětem vyšetřování či vydírání Státní bezpečnosti. Vyvozuji z toho pouze to, že ke mně něco cítili – jako já k nim. To, co nás spojovalo, a věřím, že spojuje i dnes, byl a je pocit povinnosti dělat něco proti mizérii světa kolem nás. Každý svým způsobem, ale toto je, a myslím, že by mělo zůstat, společné. Určitě jsme dělali i chyby, a dvacet let po listopadu 1989 je dobrý čas o nich začít mluvit. Možná stejně, jako kdykoliv jindy, ale připomínám, že teprve více než sedmnáct let po listopadu 89 se díky iniciativě skupiny historiků mladé generace kolem Pavla Žáčka, podařilo dostat archívy bývalých bezpečnostních složek autoritářské komunistické moci zpod kontroly ministerstva vnitra.
Vznik Ústavu pro studium totalitních režimů byl historickým vítězstvím pro všechny, kdo chtěli znát a pomoci zveřejnit pravdu – alespoň tu její část, zachycenou v těchto archívech. Odpor komunistů a převážné části ČSSD proti samotnému vzniku ÚSTR by měl sloužit jako memento významu tohoto vítězství. Na práci Ústavu a jeho vedení je určitě možné najít chyby. Tyto chyby je potřeba otevřeně diskutovat a kritizovat. Destabilizovat však samotnou existenci Ústavu návrhy na odvolání jeho ředitele, který má, tak jako tak, v řádu několika měsíců povinnost podrobit se novému výběrovému řízení, je pošetilé. Ano, Ústav potřebuje pečlivější kontrolu svojí správní rady a odbornou i veřejnou diskuzi o jeho cílech a potřebách.
Bylo by však dobré, kdyby si jeho kritici uvědomili, že komunisté a ČSSD udělají všechno, aby při první příležitosti zničili nejenom samotný Ústav, ale s ním i jakoukoliv sebemenší možnost veřejného bádání v archívech bezpečnostních složek. Je možné připomenout desítky, a možná stovky případů, kdy záznamy a dokumenty z těchto archívů byly v minulých dvaceti letech zneužity v politickém prostoru. Tuto neblahou tendenci začal okamžitě po svém uvedení do funkce první ministr vnitra Richard Sacher, a prezident Václav Havel a jeho poradci jím byli tímto způsobem ovlivňováni nad jakoukoliv právně přijatelnou mez.
Naprostá většina odborníků se shoduje v tom, že probíhající digitalizace archívů ve správě ÚSTR a jejich zveřejnění na internetu je cestou, jak jednou provždy eliminovat jakoukoliv možnost jejich dalšího zneužití. Rozumím, samozřejmě, pocitu Stanislava Pence a dalších historiků, protestujících proti tomu, co vnímají jako pomalost, anebo dokonce přehmaty vedení Ústavu. Jsem však přesvědčen, že destabilizace Ústavu v této době by znamenala zastavení otevřené a odborné diskuze – a zničení Ústavu. Komunisté, většina ČSSD, a všichni, kdo touží po opětném znepřístupnění archívů, by mohli začít slavit.
Právě proto je potřeba s úctou vyzdvihnout odvahu Josky Skalníka a vedení ÚSTR. Je to, pokud vím, vůbec poprvé, kdy se někdo takto otevřeně k problému interpretace dokumentů z archívů bezpečnostních složek postavil. Klobouk dolů – a držme jim palce. Toto je totiž jediná cesta, jak zabránit politice, aby nám interpretovala naše vlastní životy.
Existuje-li právní nebe, je tam dnes živo. Apoštolové práva, jindy tak důstojní a rozvážní, šuškají si o překot, a v róbách připonadzvižených přebíhají k nebeským oknům a vratům vyhlížet nového apoštolíka. Tu a tam někdo, mimo zvyklosti, neuhlídá úsměv od ucha k uchu. Pár z těch vůbec nejdůstojnějších koncipientních andělů se v předsálí dokonce plácá smíchy do kolen. Z pražských Vinohrad dnes přichází Vojtěch Cepl. Bez povinnosti dodatečných zkoušek a právnického očistce, cestou přímou, vyhrazenou vyvoleným apoštolům práva už za života. Vyzařoval už na zemi úctu k právu, jako každý správný světec ne-právník vyzařuje nábožnost. Právo prohlásil za umění dobra a spravedlnosti, a s andělskou trpělivostí tvrdil, že nám lidem, mají vládnout pravidla, a nikoliv jiní lidé. Říkával to doma, i ve světě, a rozdával tím naději. Jeho zapálená kázání o právu svobodných občanů budou vzpomínat v zemích, poškozených násilím a konflikty, od Bosny po Kurdistán. Pamatovat si ho budou nejenom pro jeho moudrost, ale i laskavost. Uměl se totiž smát, smát věcem vážným i nevážným, i sám sobě - a smích rozdávat. Ten smích rozdával promíchaný s úctou a nekonečným člověčenstvím.
Vztahoval se k věcem a pojmům, větším než dnešek. S věčným úsměvem říkával přátelům, aby českým držitelům moci znovu a znovu, jen tak, a spíše z výchovných důvodů, zadávali otázku, zda dokáží odhadnout, jak stará je tato právní zásada: „Nikomu nezcizíme, nikomu neupřeme, nikomu nezdržíme právo a spravedlnost“. Pokud vím, nikdy to nikdo z nich neuhodl. Profesor Vojtěch Cepl, jako všichni apoštolové práva, ale věděl přesně, že od 15. června dvanáct set patnáct tvoří tento výrok bránu do světa vlády práva nad světskou mocí, známou jako Magna Charta Libertatum. To, že to čeští političtí mocní nevěděli, jeho velkorysosti nevadilo. To, nad čím se ušklíbal, bylo, že to vědět nechtěli. On však, jako správný apoštol, věděl, že osm set let je tak správná doba na to, aby se i v Praze začalo mluvit otevřeně a začala se vracet naděje. A tak s úsměvem při setkáních s mocnými, stejně jako se studenty, opakoval svým neopakovatelným hlasem s pečlivou výslovností, že zneužívání pravidel vládou jakékoliv věrchušky, která právo užívá jako nástroj útisku, vede jenom k tomu, že lidé začnou právo obcházet, nedůvěřovat mu a nesnášet ho. I v demokracii, kde politické strany bývají v pokušení využívat peníze k ovlivňování voličů a svěřená moc se vyměňuje za peníze. A jakoby z výšin nebe práva, kam odjakživa patřil, znova a znova opakoval: „Mají nám vládnout pravidla, nikoliv lidé“. Díky za naději, a šťastnou cestu, Vojtěchu Úctyhodný a Dobrověrný…