Procedura s názvem "plenární diskuse" je v Evropském parlamentu skutečně pozoruhodná. Na nápad popsat ji mě přivedl jeden z diskutujících k mému prvnímu příspěvku, když mi vyčetl, že prý v EP málo mluvím.
Tuším, že čerpal z nějaké zprávy ČTK, která vyšla před pár týdny a opisovala údaje z europarlamentní statistiky. Mohu jen podotknout, že tato statistika zachycuje pouze plenární vystoupení dotyčného. Neobsahuje vystoupení na poslanecké frakci či pracovních skupinách, jiná veřejná vystoupení např. na přednáškách, konferencích nebo mediální výstupy typu rozhovorů, článků atd. Mohu tedy zmíněný kritický hlas jen ujistit, že já mívám pocit zhusta opačný - totiž že někdy mluvím až příliš. Ostatně již od dětství jsem býval označován za drzého a ukecaného. Otázkou tedy není, zda mluvit, či nemluvit - určitě mluvit, jde jen o to kde, aby to bylo k něčemu.
Napadá me sice, že bychom mohli rozvést různé druhy posuzování europoslanecké aktivity (co třeba použít jako měřítko počet citací, odkazů či referencí na české europoslance v evropském tisku a médiích ? Kdo by z této soutěže vyšel první, kdo poslední ?). Nicméně teď už k věci - tedy k popisu oné tristní procedury jménem plenární diskuse v Evropském parlamentu.
V parlamentu českém se hlásíte o slovo k projednávanému bodu u předsedajícího schůze v průběhu schůze. Můžete reagovat věcnými připomínkami na své předřečníky nebo se hlásit s technickými poznámkami. A už to jede, už to žije. Ne tak v parlamentu evropském. Tam každá z parlamentních frakcí obdrží pevně stanovenou řečnickou lhůtu ke každému projednávanému bodu. Délka této lhůty závisí na tom, o jak důležitý bod jde a jak silná je dotyčná frakce. Nejpočetnější frakce (lidovci, socialisté), čítající až několik set poslanců mohou k nějakému důležitému bodu obdržet třeba hodinovou i delší lhůtu. Jak s ní každá frakce naloží, je její věc. Zpravidla to dopadá tak, že frakce rozsekají své lhůty na maličké, dvou- či tříminutové kousky, které pak přiděli jednotlivým řečníkům, aby se při řečnění vystřídalo a bylo uspokojeno co nejvíc poslanců. Seznam řečníků je tedy hotov již před schůzí, v pořadí se střídají periodicky jednotlivé frakce až do vyčerpání celého časového limitu k příslušnému bodu schůze. Pak to vypadá tak, že po mnoho hodin desítky poslanců v řadě za sebou chrlí své předem připravené, napsané a vzájemně nesouvisející dvouminutové monology, někdy až do pozdních večerních a nočních hodin. Mluví zpravidla k prázdnému sálu, protože každý předem ví, kdy na něj přijde řada a dostaví se přesně v určený čas, aby nemusel trávit v sále víc času než nutno. Novináře tyto výlevy zpravidla příliš nezajímají a málokdy o nich píší (pokud jde o české europoslance, nevšiml jsem si, že by média někdy reportovala o projevu kohokoliv z nich), parlamentní stenozáznam je ovšem povinně zachytí. Lze snad shovívavě konstatovat, že v Evropském parlamentu s jeho bezmála osmi sty poslanci snad jiná procedura není možná. K skutečné demokratické parlamentní diskusi např. české Sněmovny to má ovšem zhruba tak daleko, jako má celý Evropský parlament daleko k parlamentu skutečnému.
Vím, že někteří eurokolegové si velmi zakládají na tom, že vystupují téměř stále a ke všemu. Sbírají svá vlastní vystoupení jako entomolog brouky. Protlačí se tak do seznamu řečníků skoro na každé schůzi (koná se cca jednou za 5 týdnů). Sice si toho kromě nich a parlamentní statistiky (a teď zřejmě ČTK) nikdo nevšimne, ale budiž jim přáno. Stejně tak budiž ovšem přáno těm, kteří se domnívají, že svou europoslaneckou existenci mohou prokazovat dle nich užitečnějším způsobem.
Pokud to čte někdo z mých bývalých kolegů z Parlamentu českého, možná se té popsané taškařici potichu (či nahlas) směje. Nuže, má proč.