Cukrový videoklip
Přiznávám, jsem fanouškem „cukrového“ videoklipu k předsednictví EU. Líbí se mi ten nápad, ty drobné minietudy účinkujících, to lehce sarkastické, poťouchlé heslo. Všechno to navozuje dojem drobné české švejkárny, která přece k české povaze patří. Ostatně, v tomto duchu o klipu také informují evropská média. Baví mě i vášnivé spory mediálních a marketingových čarodějů o to, zda klip bude či nebude fungovat.
Koneckonců, u nás je každý odborníkem na všechno (vzpomeňme na debaty okolo Kaplického blobu) a když nic jiného, přitáhnou tyhle hádanice alespoň zájem veřejnosti, o dílku (tudíž i o českém předsednictví) se bude tím víc mluvit a o to přece také jde.
Hořkou pachuť tak do sladkého prostředí vnesly jedině – jak jinak - výroky politiků. Pánové Bursík, Liška, Čunek, Březina (samí koaliční politici !) a další kritici totiž nevytýkají videoklipu nesrozumitelnost či překombinovanost. Z jejich výroků lze vyvodit především to, že se obávají, aby klip neměl jakési „protievropské“ vyznění. Aby si jej snad někdo špatně nevyložil. Aby si snad někdo nemyslel, že si z našeho předsednictví a z celé EU děláme tak trochu legraci. Aby nás za to nakonec ještě někdo nepokáral. Aby snad někdo nezapochyboval, že jsme dobří Evropané. Nejlépe bychom asi naše evropanství dokázali takovým videoklipem, kde vláda spolu s opozicí důstojně a v pozoru salutuje před evropskou vlajkou za zvuků Ódy na radost. Protože evropská integrace, to přece není žádná sranda, ale vážná věc. Tu nemohou ti čeští drzouni jen tak zlehčovat.
Jeden můj polský kolega často mluví o „post-koloniální“ mentalitě politických elit v nových členských zemích. Má tím na mysli jejich historicky podmíněnou schopnost ohnout se před jakoukoliv aktuální vnější autoritou. Teď je na řadě EU. U nás tuhle schopnost velmi dobře známe, máme ji natrénovanou a v češtině pro ni existuje hezký jadrný termín : vstřícná předpodělanost (volím mírnější verzi, aby mě editor oprávněně nezcenzuroval). A lidem, kteří nemají smysl pro humor, se v češtině říká také moc pěkně (opět mírnější verze) : kyselé zadnice. Kombinací obojího pak lehce odhalíme, odkud se politická kritika zmíněného videoklipu vzala.
Koneckonců, u nás je každý odborníkem na všechno (vzpomeňme na debaty okolo Kaplického blobu) a když nic jiného, přitáhnou tyhle hádanice alespoň zájem veřejnosti, o dílku (tudíž i o českém předsednictví) se bude tím víc mluvit a o to přece také jde.
Hořkou pachuť tak do sladkého prostředí vnesly jedině – jak jinak - výroky politiků. Pánové Bursík, Liška, Čunek, Březina (samí koaliční politici !) a další kritici totiž nevytýkají videoklipu nesrozumitelnost či překombinovanost. Z jejich výroků lze vyvodit především to, že se obávají, aby klip neměl jakési „protievropské“ vyznění. Aby si jej snad někdo špatně nevyložil. Aby si snad někdo nemyslel, že si z našeho předsednictví a z celé EU děláme tak trochu legraci. Aby nás za to nakonec ještě někdo nepokáral. Aby snad někdo nezapochyboval, že jsme dobří Evropané. Nejlépe bychom asi naše evropanství dokázali takovým videoklipem, kde vláda spolu s opozicí důstojně a v pozoru salutuje před evropskou vlajkou za zvuků Ódy na radost. Protože evropská integrace, to přece není žádná sranda, ale vážná věc. Tu nemohou ti čeští drzouni jen tak zlehčovat.
Jeden můj polský kolega často mluví o „post-koloniální“ mentalitě politických elit v nových členských zemích. Má tím na mysli jejich historicky podmíněnou schopnost ohnout se před jakoukoliv aktuální vnější autoritou. Teď je na řadě EU. U nás tuhle schopnost velmi dobře známe, máme ji natrénovanou a v češtině pro ni existuje hezký jadrný termín : vstřícná předpodělanost (volím mírnější verzi, aby mě editor oprávněně nezcenzuroval). A lidem, kteří nemají smysl pro humor, se v češtině říká také moc pěkně (opět mírnější verze) : kyselé zadnice. Kombinací obojího pak lehce odhalíme, odkud se politická kritika zmíněného videoklipu vzala.