Před 60 lety zemřel spoluzakladatel Československé republiky a její druhý prezident Edvard Beneš. V tu chvíli bylo jeho dílo, demokratický československý stát, mrtvo více než půl roku. Stalo se tak za prezidentova života již podruhé, pokaždé z rozhodnutí sousední totalitní velmoci a její páté protidemokratické kolony. Jen místo hitlerovského Německa a sudetoněmecké nacistické strany v r. 1938 to o deset let později byl stalinský Sovětský svaz a Komunistická strana Československa.

Nacismus a komunismus jsou dnes poraženými ideologiemi a Česká republika je opět pevně zakotvena v demokratickém světě. Přesto však při vzpomínce na Beneše lze konstatovat – možná pro někoho překvapivě – že brzy můžeme stát před otázkami nikoliv nepodobnými těm, které musel řešit on. Měli bychom mít totiž na paměti, ze archetypy chováni evropských mocností mají značnou setrvačnost a nemizí jen tak lehce. Ve změněných dějinných souřadnicích si osvojují jinou, okolnostem přizpůsobenou podobu, tradiční geopolitické obsahy však přetrvávají.

Vezměme si dnešní Německo. To se po svém sjednoceni začátkem 90. let nepochybně emancipuje a znovu aspiruje na pozici dominantní evropské mocnosti. Dovedně při tom využívá projektu evropské integrace. Při sjednávání nového smluvního rámce EU – lisabonské smlouvy - si zajistilo výrazný nárůst vlivu. Německý eurofederalismus vede k představě o uspořádání středoevropského prostoru "... vzdáleně připomínající někdejší představu Německem vedené Mitteleurop," jak již před více než 10 lety trefně napsal známý americký politolog Zbigniew Brzezinski v knize Velká šachovnice. To je ovšem v rozporu s ideou moderní české státnosti. Pro ČR má německá emancipace ještě jednu nepříjemnou dohru: snaha Německa definitivně setřást vinu za II. světovou válku vede k pokusům o relativizaci jejich příčin a následků a tedy ke snaze uměle politicky obnovovat tzv. sudetoněmeckou otázku. Děje se tak za ideologické masáže médií (zejména těch s německými vlastníky) a za vydatné pomoci některých, v nové evropské víře se utvrzujících domácích intelektuálů a politiků.

Na druhé straně také Rusko - po dočasném oslabeni z počátku 90. let - ukazuje svou obnovenou ctižádost. Dnešní premiér, dříve prezident Putin před časem označil rozpad SSSR za největší geopolitickou katastrofu 20. století. Tím dal jasně – byť nepřímo – najevo, jak bude Rusko postupovat vůči tzv. „blízkému zahraničí“ tam, kde je považuje za svoji vlivovou sféru. Modelovým případem je Gruzie. Evropská unie je zavěšena na Rusku rourami plynovodů a ropovodů, což vymezuje limity jejího chování a Rusko toho bude umět využít. Nedělejme si iluze, že nás se to netýká. Celkem snadno můžeme sledovat viditelně sílící aktivity pro-ruské páté kolony u nás, jíž tvoří, tak jako po válce, zejména komunisté a další politicky aktivní uskupení.

Německo i Rusko se nicméně chovají logicky, sledují své vlastní národní zájmy. Chovejme se také tak. V našem strategicky klíčovém ústředním pásmu střední Evropy mezi Německem a Ruskem potřebujeme politickou přítomnost další mocnosti - „balancéra“ - který situaci vyvažuje. To je ostatně tradiční řešení, o něž se pokoušel před válkou i Beneš, ovšem nakonec bezúspěšně. Ani dnes nemůže tuto roli hrát Francie, která je příliš zapojena do integrace, či Velká Británie, pro kterou střední Evropa není zajímavá. Zbývají Spojené státy, demokratická supervelmoc, která již dvakrát v minulém století zachránila Evropu před ní samotnou (počítáme-li i studenou válku, pak třikrát) a zrovna nyní má zájem na umístění protiraketového štítu právě ve střední Evropě. To by nepochybně posílilo středoevropsko-atlantickou vazbu a vytvořilo onen potřebný balanční prvek. Odmítnout tuto možnost by proto znamenalo jednat proti našim vlastním zájmům, i s ohledem na historické zkušenosti, spojené právě s Benešovým jménem. To bychom měli mít na paměti.

Zkrácená verze tohoto článku byla publikována v denním tisku