S výjimkou k uzoufání nudné a předvídatelné debaty o Lisabonské smlouvě, ČR a Václavu Klausovi v plénu Evropského parlamentu (kde všichni vystupovali tak, jak se čekalo) se za uplynulý týden nestalo nic, co by situaci jakkoliv posunulo či změnilo. Takže můžeme pokračovat v úvahách z minulého týdne. V prvním díle jsem se zabýval „leitmotivem“ evropské integrace (tedy tím nekonečným příběhem, co se v „eurospeaku“ nazývá „ever closer union“ a znamená vlastně federalizaci Evropy) a jeho ozvěnami v Lisabonské smlouvě.

Také jsem se – jistě pro mnohé čtenáře kontroverzně - zabýval dle mého názoru nikoliv nepodstatnou obranou tzv. Benešových dekretů v kontextu evropského vývoje po roce 1989. Dnes ještě něco málo o geopolitice a také českých „Evropanech“.

Někteří zastánci užší integrace EU (a tedy ratifikace Lisabonu) začali totiž pálit z těžkých kusů. Potřebujeme prý EU silnou a jednotnou, abychom mohli vzdorovat stále asertivnější politice Ruska. Bude-li EU slabá a nejednotná, spadne prý střední Evropa zpět do ruské sféry vlivu a tudíž Putinovi rovnou do chřtánu. Mnozí jinak rozumní čeští atlantisté, včetně lidí z ODS, lamentují nad proradností Obamovy administrativy, která se kvůli vztahům s Ruskem vzdala již dohodnutého projektu protiraketové obrany a nechala tak ČR na holičkách. Proto se ted´o to více musíme přimknout k tvrdému jádru EU a žádná cena za to není dost vysoká. Zjednodušený výsledek takových úvah : Lisabonská smlouva je dobrá věc, neb činí Evropu silnější, proto se jí Rus bojí a bude dělat vše, aby ji zkomplikoval. Kdo tedy zpochybňuje Lisabonskou smlouvu, oslabuje tím EU a nahrává vědomě či nevědomě Rusku – a proto fuj, pryč s ním. No, a pak už jen můžeme spatřit pár vždy angažovaných umělců, mávajících na Hradčanském náměstí transparenty proti „ruskému agentovi“ na Hradě. Směšné. Tato geopolitická úvaha je zcela chybná. Doporučuji v této souvislosti nedávno otištěný článek Pavla Kohouta s velmi přesvědčivými citacemi z ruského deníku Kommersant. Tam si libují, že v EU „a la Lisabon“ bude konečně možné, aby Rusko jednalo s EU přímo prostřednictvím Německa či Francie a přes hlavy těch otravných středoevropanů, kteří stejně jen trpí nějakou divnou rusofobií.

Ano, Rusku nevadí jakkoliv více či hlouběji sjednocená EU – pokud ji budou z evropské úrovně řídit ti, s nimiž se lze nějak dohodnout, tedy tradiční partneři Ruska, kterými jsou nepochybně například Německo nebo Francie. Rusku tedy vůbec nevadí nějaká Lisabonská smlouva, protože ta přesně takovou EU přináší. I vášniví stoupenci Lisabonu jsou již dnes nuceni přiznat to, co dříve vehementně popírali : totiž že nový hlasovací systém v Evropské radě v kombinaci s dalším přenosem pravomocí z národní úrovně na evropskou posílí silné a oslabí slabé (ostatně se to dá matematicky prokázat – v ČR např pracemi doc. Plechanovové). Hned ovšem dodávají, že přece není čeho se bát, protože v Evropské radě se přece nikdy nehlasuje „na sílu“ ale vždy se o všem dlouho a trpělivě jedná a jedná, až se všechno dojedná.

Ano, dodávám já – ale s tím, že při takových jednáních každý jedná právě z takové silové pozice, kterou disponuje a s tím, že pokud půjde do tuhého, na „silové“ hlasování může vždycky dojít. Německu se bude vždy snáze vyjednávat „po“ Lisabonu než „před“ ním, protože Lisabon posílí jeho hlasovací váhu v Radě dvakrát, zatímco České republice sebere třetinu její současné síly. Takže ještě jednou: Lisabonská smlouva zkrátka není žádnou evropskou zbraní proti případné ruské rozpínavosti, Rusku nejen že nevadí, ale mocenská architektura, kterou zavádí, Rusku dokonce vyhovuje.

No, a o našich „Evropanech“ se mi už ani obšírněji psát nechce. Protože Evropany jsme všichni, označuji termínem „Evropané“ ty, kteří se cítí tak nějak „evropštější“ než my ostatní a dávají to patřičně najevo. Jejich právě ted´populární sportovní disciplínou je odvolávání prezidenta pro velezradu. Mezi fanoušky tohoto sportu najdeme tak rozdílné typy jako je politolog Pehe i senátorka ČSSD Gajdůšková. Snad jen jednu poznámku: v českých dějinách jsme byli mnohokrát svědky toho, že se nikoliv nevýznamná část politických a intelektuálních elit ohnula (a to i z čistého idealismu, i z čistého oportunismu) tím směrem, kde právě cítila aktuální, zpravidla vnější těžiště moci. Platilo to za Rakouska-Uherska, za německé okupace i za Moskvou řízeného komunistického režimu. Platí to i dnes, v našem vztahu k EU. A zdůrazňuji, že tím nijak nesrovnávám EU s habsburským mocnářstvím, ani s komunismem, ani s fašismem. A ani neobviňuji pana Peheho z oportunismu (a paní Gajdůškovou z idealismu). A s Lisabonskou smlouvou ještě nekončím, protože bude dost příležitostí se k ní v nadcházejících týdnech ještě vrátit.