Evropští lídři měli dlouhá léta napřed euroústavu a pak Lisabonskou smlouvu jako náhradní program. Že něco nejde, že to skřípe, že EU to či ono nezvládá? To proto, že nám chybí odpovídající nástroje k rozhodování, skuhrali politici. Tak už je mají. Teď se uvidí, zda Evropě opravdu chyběly „nástroje“ nebo spíš politická vůle a kuráž k reformám.

To, co se dělo kolem nové smlouvy, vzdáleně v něčem připomínalo úvahy předlistopadových komunistů. Ti také věřili, že když napíší do Ústavy vedoucí úlohu KSČ a jako svůj cíl vyhlásí beztřídní společnost, ospravedlní to jakékoliv jejich kroky a společenský pokrok se pak už dostaví jaksi sám od sebe. Architekti EU jsou také také výsadními majiteli pokroku (aspoň si to o sobě myslí) a jako svůj cíl mají vágní „ever closer union“ (copak to vlastně znamená?). Tento ušlechtilý účel v jejich očích také světí prostředky, Lisabonská smlouva pak je lékem doslova na všechno – od boje s globálním oteplováním až po zajištění sociálních práv občanů EU. Na vlastní uši jsem slyšel jednoho německého poslance v europarlamentu hřímat, že Lisabonská smlouva nám lépe pomůže vyrovnat se s následky vlny tsunami tam či onde. Prý se díky ní stane Evropská unie globální velmocí. Světový terorismus také porazíme Lisabonskou smlouvou. Před ní se ostatně třese hrůzou Čína i Rusko a Rusové se dokonce kvůli tomu pokusili ji torpédovat pomocí různých nastrčených Václavů Klausů, ale nevyšlo jim to, haha. Byli jsme bdělí a ostražití, hlavně náš Ústavní soud. A tak dále a tak dále (možná po schválení Lisabonu dokonce začnou slepí vidět a chromí chodit – copak na to papež?).

Průběh ratifikace Lisabonské smlouvy nelze přitom nazvat jinak než mezinárodní šaškárnou, která těžko posílila – spíše diskreditovala – tuto instituci v očích jejich vlastních obyvatel. A právě začínáme být svědky dalšího kola této šaškárny – boje o funkce. Bude se vybírat tzv. „europrezident“ a „ministr zahraničí“. Co na tom, že nejde o žádného prezidenta, ale o předsedu Evropské rady, který ovšem bude tuto funkci vykonávat dva a půl roku místo dosavadního půl roku? Z toho mimo jiné plyne, že to nemůže být žádný aktivní prezident nebo předseda vlády jako doposud (i proto, že tak dlouhou dobu by souběh funkcí nikdo nezvládl). Půjde tedy o politika emeritního (i když třeba čerstvě). Jakou vážnost dodá tato figura Evropské unii na světovém kolbišti? Stačí se podívat na jména navržených. Tony Blair už zřejmě zmizel ze seznamu a nelze se ubránit dojmu, že za jeho nominací byla spíš snaha Merkelové a Sarkozyho pomstít se nenáviděnému lídrovi britských konzervativců Davidu Cameronovi právě za jeho odmítání Lisabonské smlouvy. Asi by mu neulehčilo život, kdyby se jako pravděpodobný britský premiér musel potýkat se svým bývalým hlavním oponentem coby šéfem evropských hlav států. Nakonec ale zřejmě zvítězil názor, že Blair by byl příliš silný a tudíž nebezpečný hráč (nehledě na specifické postavení Velké Británie v EU).

Takže koho tu máme dál? Pan Jean-Claude Juncker, lucemburský premiér. Zasloužilý federalista, jehož názory na EU jsou a vždy byly věrnou kopií německo-francouzských integračních představ. S ním by tandem Merkelová-Sarkozy byl jistě spokojen. Anebo předseda belgické vlády Herman van Rompuy ? Zná ho někdo? Slyšel o něm někdy někdo – samozřejmě mimo Belgii, takto další kolébku evropského federalismu ? (ostatně tato země drží pohromadě právě jen díky svému členství v EU, jinak by se dávno vydala cestou bývalého Československa).

Dopadne to nakonec tak, jak žertovně nedávno prorokoval v Daily Telegraphu londýnský starosta Boris Johnson – prvním „europrezidentem“ bude nějaký lucemburský socialista nebo několikanásobný finský ministr životního prostředí. Lídři tvrdého jádra EU si nenechají žádného „europrezidenta“ přerůst přes hlavu, když už si tak pěkně pojistili své vedoucí postavení právě v Lisabonské smlouvě. Také pan Barroso je nervózní, že tento „europrezident“ by jej mohl v jeho roli předsedy Evropské komise mezinárodně zastínit. Takže žádné obavy, z tohoto mraku pršet nebude – maximálně pár kapek. A totéž platí o tzv. „ministrovi zahraničí“.

Tyto tance kolem figurek nastrčených bůžků jsou zástupným rituálem. Skutečné jádro Lisabonské smlouvy je skryto jinde – v novém hlasovacím systému Evropské rady, v přesunu dalších pravomocí na evropskou úroveň a v odbourání práva veta členských států. O to, a o nic jiného celou dobu šlo. Tak teď si to budeme mít možnost vyzkoušet na vlastní kůži a v praxi. A za pár let můžeme posoudit, kdo měl pravdu – zda kritici či příznivci smlouvy. Pro tuto chvíli to máme za sebou.