Arménská lobby v USA slavila před několika dny úspěch. To když zahraniční výbor americké Sněmovny reprezentantů odhlasoval rezoluci, označující turecké pogromy na Armény v osmanské říši během první světové války (v letech 1915-1917) za genocidu. Nic nebyl platný protitlak současné americké administrativy, která se obávala zhoršení bilaterálních vztahů s Tureckem.

Nutno říci, že z mého pohledu tato rezoluce vůbec není šťastným krokem, aniž bych chtěl zpochybňovat tyto přes devadesát let staré tragické události, které ve svém důsledku vedly k obrovským obětem na životech. Jednak moderní sekulární turecký stát Kemala Atatürka, jehož je dnešní Turecko stále dědicem, vznikl až léta poté a je proto sporné jej propojovat s tragédií, která se odehrála za osmanské říše. Také současná módní a „politicky korektní“ vlna vytrhávání historických událostí z dobového kontextu a jejich přesazování do kontextu současného je pro dějiny zhoubnou kůrou. Dále jde o právní i symbolické konotace termínu „genocida“. Ten je v evropském kontextu neoddělitelně propojen s termínem „holocaust“, tedy nacistickým vyhlazováním evropských Židů. Je nepochybné, že německá totalitní genocida Židů byla výjimečná právě v tom, že byla prvním zásadním systémovým krokem v rámci uplatňování nacistické ideologie rasového boje a z ní vyplývajícího, údajně historicky objektivně nezbytného vyhlazování tzv. nižších ras (mj. Češi byli také na řadě). Proto dosavadní, tento aspekt pomíjející stanoviska parlamentních orgánů některých států (Francie, Německo, nyní USA) o arménské genocidě jsou nákrokem k relativizaci nacistické genocidy evropských Židů.

Ale – a pro nás především - nahrává se zde té (byť okrajové) části německé politiky, napojené na část sudetoněmeckých organizací, z nichž nikdy zcela nevymizel sklon odsuzovat jako „genocidu“ poválečné mezinárodněprávní spojenecké rozhodnutí z r. 1945 o odsunu československých a polských Němců (původním autorem teze o poválečné „genocidě“ sudetských Němců byl rakouský profesor Ermacora). Při příležitosti 60. výročí odsunu před několika lety se dokonce tradiční jarní Sudetoněmecké dny konaly pod příznačným názvem „Vyhnání je genocida“. Také na tehdejší kontroverzní německé výstavě Svazu vyhnanců E. Steinbachové byl poválečný odsun Němců zařazen hned vedle arménské „genocidy“ jako příkladů nejkřiklavějších etnických čistek 20. století. Není pochyb o tom, že projekt tzv. Centra proti vyhánění, kterému, coby úlitbě sudetoněmeckým organizacím, dala německá spolková vláda zelenou, bude pokračovat v této interpretaci. Pro nás je jistě zcela nepřijatelné, abychom se časem dostali do situace, kdy by bylo možno morálně, eticky a právně postavit na jednu úroveň preventivní spojenecké poválečné rozhodnutí Postupimské konference o transferu československých a polských Němců do Německa (jež mělo za účel neutralizovat budoucí možnost obnovení ohnisek etnického neklidu a třenic ve střední Evropě a bylo tak opatřením stabilizačním) s totalitním vyhlazováním evropských Židů jako realizací systematického masového teroru Třetí říše.

Důvodů k tomu, aby česká zahraniční politika jednoznačně odmítla nebezpečné pohrávání si s termínem „genocida“ a stála v „arménském“ případě na straně Turecka, je tedy víc, než dost.