Nejsem typický televizní konzument – u televize netrávím zrovna moc času, a když, tak ji mám spíše jako kulisu. S několika výjimkami – jednou z nich jsou soutěže, kde záleží na tom, co lidé umějí. A tak jsem se těšila na souboj talentů, v němž v Británii tak ohromila svět Suzan Boylová.
Jako gesto to chápu. Jako právní úkon je to nesmysl. Výpověď smlouvy poslance Stanislava Humla je především sdělením pro vedení VV a signálem pro veřejnost. Ještě lepším sdělením by však bylo podobnou smlouvu hlavně nepodepsat - nebo ji aspoň „vypovědět“ před složením poslaneckého slibu.
Naše politické strany se berou příliš vážně. Až tak, že jejich straníci jsou někdy „vážně“ nevolitelní, a i zavedené strany tak sahají po nestranících, nejlépe celebritách z oblasti sportu, hudby, byznysu, zkrátka po každém, kdo je veřejnosti znám, a je současně ochoten „zaplést se“ s politickou partají. „Volitelní straníci došli, tak nám někoho pošli“ – tak nějak dnes zvedají straničtí bossové oči k nebesům (nebo naopak směrem zcela opačným). Dnes se uzavírají kandidátky do zastupitelstev obcí a měst.
Kladete si stejně jako já otázku, kdo by uměl nejvíce ušetřit ze státního rozpočtu? Pan Kalousek to není - je to česká mamina - samoživitelka.
Polemika, zda je správné otiskovat fotografie vyvolávající emoce, jako je například ta s afgánskou ženou bez nosu, se může zdát umělé. Není. Ale co je vlastně více nemravné?