Tyhle děti nám to prý natřou
Ředitelka gymnázia se specializací na IT si po zážitku z konference stěžuje na obecné nedoceňování IT oboru. Věří, že děti, znalé IT nám to natřou.
Na oné konferenci padaly dotazy na potřebu vzdělávání v této oblasti. Paní ředitelka píše, že se jí „nechtělo zvednout, vzít si též slovo a mikrofon a položit panu generálovi (Koudelkovi) dotaz, jestli ví, kolik studentů je dnes v sále“ (Aha, takže množství přítomných na jedné akci rovná se kvalita.) Je prý „nucena poslouchat, jak je ve školství potřeba to a ono, se mi děje opakovaně. Většinou je velmi hloupé začít poskakovat a volat, ale to my už dávno děláme, takže to jen musím vydržet, což je dost frustrující.“
Snažím se paní ředitelku pochopit. Všichni něco děláme, ale když se to nesetká s náležitou odezvou, neposkakujeme. Hledáme jiné, lepší argumenty, názorné příklady, vzděláváme se, informujeme sebe a veřejnost o dobré praxi. Dotazy vítáme, neboť signalizují zájem a indikují stav povědomí tázajících o věci.
Paní ředitelka nám sděluje, že ve škole opakovaně probírají, „jak účinně lidem sdělit, co že to u nás ve škole (nejen v informatice) učíme. Ono je to opravdu hodně těžké, protože široká veřejnost nezná pojmy“. Co takhle začít od pojmů? Kdo by měl ty pojmy vysvětlovat, když ne vy? Jestliže, jak tvrdí paní ředitelka, „běžný občan bere gymnázium zaměřené na IT jako fuj,“ co to vypovídá o PR gymnázia?
IT expertky a experti nejsou elita, která by nad ostatními mohla ohrnovat nos a nazývat je blbými. Ředitelka líčí své zážitky: „Nejhorší jsou scénky, kdy kolem vás – to jsme letos zažili na veletrhu středních škol Schola pragensis – projde matka s dcerou, matka se podívá a řekne: ‚IT, aha, tak to není pro nás, navíc ona je blbá.‘ Naše studentky si to pak vyprávěly jako vtip,“ dodává ředitelka, „ale vtipné to není. Po chvíli – na takovém veletrhu – se už ani neobtěžujete dotazem: ‚Dobrý den, paní, a jak to, prosím vás, víte?‘, protože víte, že ve skutečnosti je blbá paní.“
Paní ředitelko, nesuďte prosím tak rychle, a raději se obtěžujte vhodnými dotazy. Ta paní totiž není blbá. Blbé je naopak nezajímat se o to, proč ta paní předem rezignuje, nebrat paní s dcerou jako výzvu k zamyšlení, co můžete dělat lépe, chytřeji, přitažlivěji. Paní ředitelka uzavírá své úvahy slovy: „Máme teorii, že generace rodičů a dětí nám teprve dorůstá a říkáme si, že jsme asi jen předběhli dobu.“
Nikoli, nepředběhli. Zaspali.
Poznámka jazykovědkyně: Věta „Tyhle děti vám to natřou“ je lingvisticky vzato řečový akt, zvaný pohrůžka. Paní ředitelko, nepřispívejte ke zvyšování násilí ve společnosti, byť slovního. Násilí je kontinuum projevů od těch nenápadných až k ohrožování života, a to „natírání“ může končit i se zbraní v ruce.
Na oné konferenci padaly dotazy na potřebu vzdělávání v této oblasti. Paní ředitelka píše, že se jí „nechtělo zvednout, vzít si též slovo a mikrofon a položit panu generálovi (Koudelkovi) dotaz, jestli ví, kolik studentů je dnes v sále“ (Aha, takže množství přítomných na jedné akci rovná se kvalita.) Je prý „nucena poslouchat, jak je ve školství potřeba to a ono, se mi děje opakovaně. Většinou je velmi hloupé začít poskakovat a volat, ale to my už dávno děláme, takže to jen musím vydržet, což je dost frustrující.“
Snažím se paní ředitelku pochopit. Všichni něco děláme, ale když se to nesetká s náležitou odezvou, neposkakujeme. Hledáme jiné, lepší argumenty, názorné příklady, vzděláváme se, informujeme sebe a veřejnost o dobré praxi. Dotazy vítáme, neboť signalizují zájem a indikují stav povědomí tázajících o věci.
Paní ředitelka nám sděluje, že ve škole opakovaně probírají, „jak účinně lidem sdělit, co že to u nás ve škole (nejen v informatice) učíme. Ono je to opravdu hodně těžké, protože široká veřejnost nezná pojmy“. Co takhle začít od pojmů? Kdo by měl ty pojmy vysvětlovat, když ne vy? Jestliže, jak tvrdí paní ředitelka, „běžný občan bere gymnázium zaměřené na IT jako fuj,“ co to vypovídá o PR gymnázia?
IT expertky a experti nejsou elita, která by nad ostatními mohla ohrnovat nos a nazývat je blbými. Ředitelka líčí své zážitky: „Nejhorší jsou scénky, kdy kolem vás – to jsme letos zažili na veletrhu středních škol Schola pragensis – projde matka s dcerou, matka se podívá a řekne: ‚IT, aha, tak to není pro nás, navíc ona je blbá.‘ Naše studentky si to pak vyprávěly jako vtip,“ dodává ředitelka, „ale vtipné to není. Po chvíli – na takovém veletrhu – se už ani neobtěžujete dotazem: ‚Dobrý den, paní, a jak to, prosím vás, víte?‘, protože víte, že ve skutečnosti je blbá paní.“
Paní ředitelko, nesuďte prosím tak rychle, a raději se obtěžujte vhodnými dotazy. Ta paní totiž není blbá. Blbé je naopak nezajímat se o to, proč ta paní předem rezignuje, nebrat paní s dcerou jako výzvu k zamyšlení, co můžete dělat lépe, chytřeji, přitažlivěji. Paní ředitelka uzavírá své úvahy slovy: „Máme teorii, že generace rodičů a dětí nám teprve dorůstá a říkáme si, že jsme asi jen předběhli dobu.“
Nikoli, nepředběhli. Zaspali.
Poznámka jazykovědkyně: Věta „Tyhle děti vám to natřou“ je lingvisticky vzato řečový akt, zvaný pohrůžka. Paní ředitelko, nepřispívejte ke zvyšování násilí ve společnosti, byť slovního. Násilí je kontinuum projevů od těch nenápadných až k ohrožování života, a to „natírání“ může končit i se zbraní v ruce.