Právě jsem se vrátila z konference k hybridním hrozbám. Akci pořádala vláda, ministryně pro vědu, výzkum a inovace. Studenti ze čtvrťáku za mnou přišli, jestli tam mohou jít. To je skvělé, říkala jsem si, sami si to našli.

Mnozí z řečníků, kteří byli na programu, byli předtím i u nás ve škole, znám se s nimi, pozvala jsem je, je radost s nimi spolupracovat. Na druhý den konference jsem se tam tedy vypravila se studenty.
Hned první ranní spíkr - generál Koudelka, ředitel BIS - apeloval ve svém projevu na vzdělávání v oblasti digitálních kompetencí a mediální gramotnosti. Z jeho slov vyplynulo, že to považuje za jednu z mála opravdu účinných strategií proti sílícímu dezinfu, fake news a třeba i nástupu AI do tvorby těch fake news... Po jeho řeči se spustily dotazy hlavně od novinářů, které se stále stáčely k potřebě vzdělávání v této oblasti. Nějak se mi nechtělo se zvednout, vzít si též slovo a mikrofon a položit panu generálovi dotaz, jestli ví, kolik studentů je dnes v sále.

Zkušenost, že jsem nucena poslouchat, jak je ve školství potřeba to a ono, se mi děje opakovaně. Většinou je velmi hloupé začít poskakovat a volat, ale to my už dávno děláme, takže to jen musím vydržet, což je dost frustrující.
Jsem přesvědčena, že nikoho v sále by ani nenapadlo, na jaké úrovni ti studenti, kteří tam seděli, jsou, že budou třeba maturovat nejen z těch digitálních kompetencí, včetně programování, ale též z kybernetické bezpečnosti. Že třeba už při studiu pracují, nebo dokonce rozjíždějí svůj vlastní projekt. Byli i perfektně schopní zhodnotit, co se opravdu dozvěděli nového, čí prezentace byla jen zrecyklovaná z posledně (to jsou jejich slova), kdo tématu moc nerozumí a projev mu evidentně někdo připravil, případně, kdo špatně prezentuje a měl by se to naučit.
V té kybernetické bezpečnosti mimochodem jdeme ve škole opravdu do hloubky, do technikálií, které na konferenci vůbec nezazněly.
Je potom těžké to celé vydržet a poslouchat například i dotazy z publika, které jsou často velmi naivní, ale už ve druhé větě si tazatel vezme do úst právě ty středoškoláky, které považuje za děti, které je potřeba poučovat. Tak tyhle děti, prosím vás, leckoho strčí do kapsy.
Nejen na konferencích, ale úplně všude bych tedy lidem ráda vzkázala, aby nikdy nepodceňovali toho, kdo sedí vedle (v případě cyber se to hodí obzvlášť).

Strategii, jak komunikovat na veřejnost, hlavně na tu širokou, probíráme ve škole často. Nemyslím tím nic složitého, prostě se jen opakovaně radíme, jak účinně lidem sdělit, co že to u nás ve škole (nejen v informatice) učíme. Ono je to opravdu hodně těžké, protože široká veřejnost nezná pojmy.
Možná se vám to bude zdát neuvěřitelné - v dnešní době, v Praze - ale velmi často slýcháváme dokonce: “Jéé, vy jste IT, tak to ne, nebo dokonce IT - fuj!”.
Ano, slyšíte dobře, v situaci, kdy je tady stále zoufalý nedostatek IT specialistů snad ve všech IT oborech (a nové nám vznikají) a kdy jejich platy stále vedou přední příčky hitparád, běžný občan bere gymnázium zaměřené na IT jako fuj, raději by jen gymnázium.
Nejhorší jsou scénky, kdy kolem vás - to jsme letos zažili na veletrhu středních škol Schola pragensis - projde matka s dcerou, matka se podívá a řekne: “IT, aha, tak to není pro nás, navíc ona je blbá.” Naše studentky si to pak vyprávěly jako vtip, ale vtipné to není.
Po chvíli - na takovém veletrhu - se už ani neobtěžujete dotazem: “Dobrý den, paní, a jak to, prosím vás, víte?”, protože víte, že ve skutečnosti je blbá paní.
Většina lidí má dnes chytrý telefon, na něm několik messengerů, sociálních sítí, přístup k internetovému bankovnictví… asi nemusím pokračovat, minimálně do poloviny těch aplikací je zapojená AI. Je vážně zvláštní, že přesto tomu ti lidé vůbec nechtějí rozumět a dokonce to rozhodnou i za své děti.
Máme teorii, že generace rodičů a dětí nám teprve dorůstá a říkáme si, že jsme asi jen předběhli dobu.