Počátkem letošního léta agentury přinesly další střípek ságy hledání života na Marsu. Nejde o představu rudých marťánků, kteří by k nám spadli jako koaličních partneři jedné české politické strany. Jen European Space Agency zveřejnila výsledky rozborů martských hornin, které potvrdily někdejší přítomnost tekuté vody jako podmínky pro život. A mně tahle zpráva připomenula jeden pozapomenutý romantický sen o životě na březích martských kanálů.

Přesně před 100 lety, 4. července 1910, totiž zemřel v Miláně italský astronom Giovanni Virginio Schiaparelli. Narodil se 14.3.1835 a v období 1857-1859 se učil astronomii na berlínské hvězdárně u jejího tehdejšího ředitele Johanna Franze Encka. 40 let pak působil jako ředitel hvězdárny v italském Miláně (Osservatorio Astronomico di Brera). Schiaparelli se stal slavným zejm. svým pozorováním objektů ve sluneční soustavě, především planety Mars.
Pro pozorovatele má Mars převážně červenou barvu, přesněji bledě oranžovou nebo růžovou se dvěma bělavými oblastmi polárních čepiček. Pozorování už dávno před Schiaparellim objevily sezónní změny barev na povrchu Marsu. Ten však díky svým pravidelným pozorováním pomocí 25 centimetrového dalekohledu během největšího přiblížení Marsu a Země nakreslil jeho mapu s prvními názvoslovími pro útvary na povrchu (pojmenovával tzv. moře a kontinenty, neopomněl ani jezera a řeky).
V roce 1877 se Schiaparelli domníval, že zpozoroval dlouhé přímé rovnoběžné objekty, které nazýval „canali“, čímž mínil přírodní koryta či zálivy, ale nesprávným překladem do anglického „canals“ místo správného „channels“ se šířila informace, že objevil na Marsu umělé kanály. Tyto koryta měly být tisíce kilometrů dlouhé a 100-200 km široké. a měla jimi protékat voda přes jinak suché marťanské pláně. Svůj názor na život na Marsu pak popsal ve své knize „La vita sul pianeta Marte“ (1893).
V návaznosti na Schiaparelliho objev přišel v roce 1885 francouzský hvězdář a popularizátor astronomie Camille Flammarion s myšlenkou že jde o grandiózní inženýrské dílo obyvatel Marsu, kteří jsou mnohem rozvinutější než naše civilizace. Schiaparelli se domníval, že kanály mají spíše přirozený, geologický původ. K úvahám o umělém původu kanálů napsal: "Jsem velmi opatrný, než abych bojoval za tento předpoklad, který ovšem nezahrnuje nic nemožného.“ Přesto jeho kanály odstartovaly doslova posedlost Marťany.
V roce 1894 založil ve Flagstaffu v Arizoně podnikatel z Bostonu Percival Lowell observatoř na pozorování sítě marťanských kanálů (sestavil dokonce jejich katalog a jejich počet dosáhl 183). Tento astronomický nadšenec přesvědčeně tvrdil, že jimi inteligentní bytosti zavlažují suchou půdu a že změny barvy některých ploch na Marsu souvisely se změnami vegetace. Lowel dostal problematiku marťanské civilizace na stránky tisku, rozvířil vody a rozpoutal kampaň, která v nejrůznějších podobách přežívá dodnes. V roce 1905 byla pořízena dalekohledem první fotografie údajných marsovských kanálů. Co je na této fotografii je však velmi nejasné.
Až o mnoho let později převážil názor, že Schiaparelliho kanály na Marsu byly optickým klamem způsobeným nekvalitní optikou dalekohledů a že tento důkaz existence marťanů je jen mýtus. Řecký astronom Eugen Michel Antoniadi studoval v letech 1909-1926 Mars svým 80 centimetrovým dalekohledem a místo kanálů viděl jen nahodilou změť drobných skvrnek. Kanály v podobě kreslené Lowellem byly po tomto důkladném pozorování označeny za přeludy.
Na Marsu ovšem existují obrovské kaňony, údolí a praskliny v povrchu. Snímky z amerického Marineru 4 v červenci 1965 potvrdily, že povrch planety obsahuje mnoho kráterů a přirozeně vytvořených kanálů. Tyto kanály evidentně nebyly uměle vytvořeny a ani jimi neprotéká voda. Vědci také nahlédli s využitím laserové technologie pod povrch Marsu. A objevili tam síť širokých kanálů, které by mohly být kdysi vytvořeny proudy vody. Řečiště pak byly po čase pohřbeny sedimentací.
. Od poloviny 70. let minulého století, kdy Mars zkoumaly americké sondy Viking, změnili planetologové už několikrát své představy o historii Marsu. Představu suché planety nahradila představa mokrého Marsu, pokrytého před 3 miliardami let oceánem tekuté vody. Voda je na Marsu dodnes, byť skrytá v zmrzlé podobě pod povrchem. A vědce i nadále zajímá jakou minulost útvary na Marsu mají a zda na Marsu by přeci jen nemohly být k nalezení alespoň stopy života. Zpráva o výzkumech agentury ESA to opět naznačuje.
Exobiologové dnes už zredukovali představy marťanů maximálně na mikroorganismy. Schiaparelliho kanály však inspirovaly řadu románů science-fiction, ve kterých civilizovaní marťané spokojeně žijí dál. A nemusí to být vždy nebezpečné příšery. Např. v utopickém románu Alexandra Alexandroviče Bogdanov-Malinovského (Krasnaja zvezda, 1908) pomáhají kolektivističtí marťané ruským revolucionářům v jejich boji s pozemskými kapitalisty. Sklovitá koryta marťanských umělých kanálů si mohlo prohlédnout také trio mladých českých vědátorů, které na návštěvu poněkud nudné limonádové marťanské harmonie poslal autor řady dobrodružných románů Jan M. Troska (Zápas s nebem, 1940).
Další náš SF autor a záhadolog Ludvík Souček pojal stavbu martských kanálů jako svérázný vzkaz zatoulaných pozemšťanů domů na rodnou planetu (Cesta slepých ptáků, 1964). V Součkově fantazii totiž vybudovali v prachu marťanského Slunečního jezera obří zavodňovací systém Vikingové, unesení před staletími mimozemšťany přímo z Islandu. Měl tvar skandinávské runy a nárůst vegetace podél kanálů čas od času učinil tento vzkaz z Marsu na Zemi viditelný. Že by Souček už tehdy tušil, že Američané vyšlou po letech k Marsu svoji sondu Viking, která bude pátrat po životě na Marsu ?. A co by asi psal o tajemné tváři, dívající se nahoru do vesmíru, kterou zobrazily snímky z této sondy číslo 35A72 a 70A13 ?
Když těsně nad horizontem na letním nebi hoří jako uhel jasně rudý Mars, vybaví se mi ale ze všech nejvíce poetické obrazy starodávných pyšných martských kanálů od Raye Bradburyho (The Martian Chronicles, 1953). V jeho slavné knize se po kanálech rovných jako tužka projíždějí marťanské čluny, křehké jako bronzové květy. A v jejich snivých, chladivě fialových vodách pozorují snědé marťanské krásky odraz zářících hvězd prastaré martské oblohy. Poetická pohádka o dávné civilizaci předcházející tu pozemskou ? Nejspíš – ale rovněž memento, jak může také velkolepá civilizace skončit.