Zelení lobbisté urputně tlačí svou alarmistickou agendu před již 25.klimatickou konferencí OSN na podzim 2019 v Chile. Lobbyismus logický, ovšem věcnost je v něm nahrazena emocionalizací. Bohužel, ti, co nepřekročí optiku svatého boje s tzv. popírači jsou jak klimatičtí svědkové Jehovovi. S těmi je polemika marná, povyšují svou vášeň spasit svět nad fakta, Lidé kritického rozumu ale těžko obejdou v klimatické agendě dvě základní věci.



1. Přiměřená opatření a jejich inventura
První věcí je pochopení, že nelze stavět nadšení pro životní prostředí proti ekonomice. Samozřejmě že je třeba staré technologie průmyslové revoluce vyměnit za nové. Aby byly zelenější a efektivnější zároveň. Čelit restrikcemi různým černým scénářům má ale smysl jen v rámci principu předběžné opatrnosti. V tomto rámci se ani vláda ČR nebrání přiměřené politice snižování emisí skleníkových plynů. Člověk ale skutečně klima neřídí, může jen snížit určitá rizika na která má vliv a adaptovat se na změny. Tak co začít s inventurou?

Civilizovaným základem přiměřené strategické reakce je sociálně udržitelná modernizace ekonomiky. Přehnaná akcelerace útlumu tradičního průmyslu a drahá energie by přinesla nejen propad ekonomické úrovně země ale i značná omezení pro obyvatelstvo. Modernizace průmyslu znamená investovat do perspektivních, ale nevyzkoušených inovací. Nátlak na neutrální uhlíkovou stopu v šibeničních termínech je nekompetentní a nedomyšlený právě v ČR, malé a současně staré silně průmyslové země.

Elementární ekonomické myšlení chybí zejm. těm, kteří hysterčí kolem údajného překročení bodu zvratu ke kolapsu klimatu. Inspirováni panikářským zaměřením hnutí F4F extrémní spolky jako „Rebelie proti vyhynutí“ požadují, aby se naše vláda zavázala k uhlíkové neutralitě už do roku 2025, i když většina státu dodnes reálně nezvládá ani dohodu z Paříže 2015, která předpokládala neutralitu až v roce 2100. A kdyby se snad chtěl někdo bránit tak by vyhlásili mimořádný stav a občanské komise dohlížející na plnění toho nesmyslu.

Náklady v bilionech dolarů ročně není svět schopen jen tak uhradit, pokud nebudou tzv. zelené alternativy dostatečně návratné a pro lidi cenově dostupné. Uvědomme si že ještě v roce 2040 budou v případě pokračování ambiciózní pařížské dohody fosilní paliva prostě uspokojovat většinu globální poptávky. Ekonomicky zvýhodnit přípravu alternativ se snaží i
nástroje jako emisní povolenky či uhlíková daň. Věci samozřejmě může urychlit, pokud EU ze své kapsy dá miliardy na podporu inovací, ovšem nikoliv jako dotační byznys.

Vývoj prostě musí být ekonomicky postupný a ČR nemůže přebírat břemeno za největší znečišťovatele. I v roce 2030 bude ještě důležitá energie z uhlí (její podíl v energetickém mixu řeší nedávno zřízená uhelná komise) a budoucnost má nepochybně jaderná energetika. Zablokovat abstraktní závazek EU na uhlíkové neutralitě v roce 2050 byl prostě rozumný krok. Místo utopických hledisek je třeba začít počítat. Zkusme se dívat na ekologii jako na investici, třeba se některým rozsvítí.

2. Pravda ve vědě
Druhou věcí je, že s odbornými závěry je třeba seriózně pracovat a ne je účelově překrucovat. Alarmisté s oblibou vykládají jak je na spadnutí klimatická apokalypsa, pokud nebudeme poslušni jejich požadavkům. Různá bulvární vyjádření líčí jako vědecky zcela prokázanou věc. Bohužel vědci se nedostatečně brání podobným prohlášením. Přitom nejen oni ví, jaký je důležitý rozdíl mezi hypotézou testovanou na nějakém modelu a vědeckým důkaze Myšlenková pocitovost je pak přiznat, že k extrémním záběrům nemám důkazy.

Všechny ty klimatické panely totiž pracují se scénáři simulovanými na zjednodušeném matematickém modelu. Takový vědec přijde s nějakým názorem a své tvrzení opře o nějaký předpoklad. V této fázi nelze říci, zda je ten názor pravdivý. Musí se otestovat. A hypotézy klimatologů nelze ověřit srovnávacím experimentem v planetárním měřítku. Nezbývá než počítačová simulace globální cirkulace teplot na soustavě diferenciálních rovnic.

Takové simulování je redukcí složité reality, je zatížené nepřesnostmi, takže tyto propočty nemají deterministickou povahu. Simulace ukáže možnost, neodstraňuje pochybnosti. Korektní otázkou je interval spolehlivosti předpovědí, ovšem pravděpodobnostní odpovědi jsou i přes vývoj modelování sporné. A to platí i o kauzalitě mezi klimatem a lidskou činností, tedy důkazů názoru na antropogenní předurčenosti kritických změn klimatu. S jistotou prostě nelze říci jak závažnou roli podíl člověka na klimatu hraje.

Klimatický systém Země a jeho chování je velmi složitá věc a i tu bilanci mezi krátkovlnným slunečním zářením a pohlcováním dlouhovlnného záření zemského povrchu ovlivňuje mnohem významnější faktory než lidské emise oxidu uhličitého. Představa že takto lze klimatické změny uřídit je z říše snů. On také klimatický panel ani nepožaduje aby se globální teplota stlačila na 2% nad hodnotami před industriální érou.

Debaty o úskalí modelování klimatu se pro laiky někdy obchází odkazem na konsensus klimatologů. Co je ovšem tzv. vědecký konsensus ? Jen určitá momentální míra shody v názorech a každý seriózní vědec přitom ví, že názory se musí dokázat. Mluvit tedy o konsensu jako důkazu je prostě argumentační klam. Pro bulvár pochopitelné, ve vědě diskvalifikující. Z tohoto důvodu touha hájit představu o klimatickém konci světa může být pro někoho pevným článek jeho viry, ale veřejnost by měla vědět že o jednoznačně prokázanou věc nejde.