Před Vánoci roku 1989 byl v Praze zahájen mimořádný sjezd KSČ. Řádný stranický sjezd byl původně plánován na rok 1991. Události 17. listopadu 1989 ale vše urychlily. Místo plánované přehlídky úspěchů přestavby socialismu musel být svolán urychleně sjezd, na kterém KSČ nakonec bojovala o své politické přežití. Představitelé někdejší monopolní státostrany se na něm omlouvali společnosti a začali si přivykat na soutěž v rámci politické plurality.



Zatuhlé jakešovské vedení KSČ nejdříve zareagovalo na 17. listopad podporou aktivit bezpečnosti a odmítalo ze zásahu a následných studentských požadavků vyvodit jakékoliv důsledky. Přitom už když v pondělí 20. listopadu vypukly masové demonstrace, bylo jasné, že společenská situace je vážná a vyžaduje nestandardní řešení. Listopadové události prostě zastihly komunistickou stranu nepřipravenou. Papaláši, zabetonovaní normalizací, se skutečných změn báli. A pokud je možnost změn a reforem zablokována, octne se každý systém, tedy i ten předlistopadový, v slepé uličce.
Naštěstí se tehdejší vedení bálo i násilného řešení, které jim nabídly vojenské kruhy kolem ministra Václavíka. Pasivita stranického vedení ale vedla i k tomu, že část komunistů, kteří požadovali politiku dialogu, zůstávali bez mandátu Ústředního výboru a jeho předsednictva. ÚV se sešel až po týdnu od událostí na Národní třídě, v pátek 24. listopadu. Odešli na něm z funkcí sice Milouš Jakeš, Gustav Husák či Jan Fojtík, ale členem předsednictva zůstal v Praze nejvíce nenáviděný Miroslav Štěpán. Novým generálním tajemníkem byl zvolen nerozhodný a pro veřejnost nedůvěryhodný Karel Urbánek.
Následoval neklidný, ale neplodný víkendový aktiv pražských komunistů v Kulturním paláci. A vypískání premiéra Ladislava Adamce v přímém přenosu na masové manifestaci na Letné. Do defensivy zatlačená KSČ pokračuje v mimořádném zasedání ÚV v neděli 26. listopadu. Urbánek zde oznámil další ústupky - rezignaci Miroslava Štěpána, Jozefa Lenárta, Karla Hoffmana a Míroslava Zavadila a akceptaci dialogu se zástupci Obrody a Občanského fóra místo konfrontačního kursu. Předsednictvo uvolnilo i Vasila Biľaka, šéfredaktor Rudého práva Zdeněk Hoření požádal o uvolnění z funkce sám. Mocenské taktizování ale jen vedlo ke ztrátě inciativy.

Ústupky nestačí … stranu třeba transformovat

Ve středu 29. listopadu zrušilo Federální shromáždění ústavně zakotvenou vedoucí roli KSČ a vypustilo i z ústavy marxismus-leninismus jako povinnou ideologii ve vzdělání, vědě a vyučování. V KSČ ale stále přežívali vlivní ortodoxové, kteří jen měnili taktiku. Museli se smířit se ztrátou vědoucí úlohy a opustit rétoriku o rozvracečích a kontrarevoluci, Požadovali ale izolovat buňky Občanského fóra, infiltrovat občanskou společnost, neztratit kontrolu nad televizí a opírat se i nadále o SSSR v normalizačním duchu. V reakci na to vzniklo tzv. Demokratické fórum komunistů, které ve svém prohlášení odsoudilo konzervativní linii v KSČ. Tito reformátoři chtěli využít změn jako šanci pro destalinizovanou levici.
V té době lidé ještě zdaleka nevzdali socialistickou, byť inovovanou perspektivu. Prosincový průzkum veřejného mínění ukázal, že už pár týdnů od listopadových událostí byla podpora KSČ jen na pouhých 16% (v listopadu to bylo ještě 40%). Tazatelé v předvýzkumu ale měli možnost již zaškrtnout i nově vzniklé Demokratickém fórum komunistů a ukázalo se že s ním v prosinci spojovalo své naděje na budoucnost až 32% občanů. Vzkaz to byl jasný, veřejnost očekávala že komunisté vyšlou další reformní signály. Opačný vývoj by ohrozil samotnou legitimitu strany.
Příprava mimořádného sjezdu KSČ se dala do pohybu. Předsednictvo ÚV ještě 7. prosince vyloučilo z KSČ Milouše Jakeše a Miroslava Štěpána. A 12. prosince již schválilo svolání sjezdu na 21. 12. 1989 v Praze. Delegáti mimořádného sjezdu měli na přípravu pouhý týden. Sjezd ovlivnila jak vypjatá atmosféra ve společnosti, tak i nabuzená obranářská reakce u řady členů. Většinou neodmítali polistopadové změny, ale mnozí si neuvědomovali rozsah porážky a její historické příčiny. Ve vystoupeních zaznívaly hlasy reformátorů ale i neostalinistů. Členové byli namnoze spíše zmatení. Přesto přijal mimořádný sjezd pro budoucnost zásadní závěry. A umožnil transformaci někdejší státostrany do dnešní KSČM

Průběh mimořádného sjezdu

Už ve zprávě předsednictva ÚV pro delegáty sjezdu byly za základní příčinou krizového stavu označeny stalinské deformace, které ochromily vnitřní život strany a odcizily moc lidu. Podle zprávy monopol moci prakticky zrušil mechanismy dialogu s lidmi při tvorbě politiky. A ignorance a poručníkovské metody řízení znamenaly, že krize strany přerostla v krizi celospolečenskou. Sjezd se distancoval od politiky bývalého vedení KSČ a deklaroval rozchod se všemi, kteří se vědomě do¬pouštěli zvůle, zneužívali moc, vydávali lež za pravdu, dopustili znehodnocení ideálů socialismu i mravních hodnot.
Do vedení se na tomto sjezdu dostali lidé, kteří se snažili profilovat už jako jasní reformátoři, i když to byla jména s normalizační minulostí. Bývalý premiér Ladislav Adamec byl zvolen předsedou KSČ a bývalý předseda SSM Vasil Mohorita prvním tajemníkem. Dosavadní generální tajemník Karel Urbánek se stal předsedou Ústřední kontrolní a revizní komise. Delegáti sjezdu také zvolili zcela nový ústřední výbor – ze 197 členů a kandidátů ÚV KSČ, zvolených na XVII. sjezdu v roce 1986, zůstali v novém ústředním výboru jen čtyři.
Programové otázky byly v turbulentních časech samozřejmě jen určitým náčrtem. Akční program „Za demokratickou socialistickou společnost“ obsahoval jako stěžejní část přihlášení se k principům pluralitní demokracie a právního státu a distanci od stalinského modelu strany. Zrušil platnost „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti“ a ustanovil komisi pro objektivní posouzení odpovědnosti za krizový vývoj ve straně a společnosti. Rozhodl o rozpuštění Lidových milicí a Rudé právo přestalo být tiskovým orgánem ÚV KSČ.
Mimořádný sjezd se nakonec omluvil celé společnosti za stav, do něhož ji komunistická strana přivedla. Omluvil se „všem občanům, kteří byli postiženi neoprávněnými represemi“. Adresoval také omluvný dopis těm, kteří byli postiženi normalizační politikou po srpnu 1968 a zrušil výsledků pohovorů v roce 1970. A vyslovil i politování že nezákonně nebylo respektováno právo na vyjádření názorů nezávislých občanských iniciativ včetně Charty 77.

30 let po té…

Změny před 30 lety měly určitý revoluční náboj, nejen společnost ale i sami komunisté dostali šanci uniknout z pasti dějin. Uvolnění zacementovaných struktur, otevření dialogu, ale také pád bipolárního světa a výměna hegemona vývoje. Po okamžicích protiautoritářského vzepětí byly mnohé z šancí z pohledu levice promarněny. Systém, který vznikl transformací z režimu před rokem 1989 už dnes nese také některé znaky selhávání. Občanská společnost a možnosti uplatnění nabytých svobod dnes narážejí na koncentráty nové ekonomické moci, které oligarchizují svět. Ale připomínejme si, jak důležitou křižovatkou byl mimořádný sjezd KSČ z prosince 1989, před kterou se nelze ani v náznaku vracet.