První pomoc pro vypnutou ekonomiku vznikala za chodu. Lze ji ještě ladit, ale rychlost jejího schvalování záležela na efektivní politické shodě. Dlouhodobější problémy ekonomiky ovšem otevřou strategičtější politickou debatu. Jak zvládnout nejen potřebnou konsolidaci, ale také odkládané strukturální reformy a modernizace. Témata jako posílení státu a naší soběstačnosti ale i akumulačních zdrojů či záchrana budoucnosti evropská integrace mohou nahradit dosavadní plytký politický diskurs.



Administrativní vypnutí ekonomiky zmrazilo podstatnou část hospodářství a zpřetrhalo obchodní vazby. MMF odhaduje propad světového HDP až 2,5 trilionu USD. Přitom scénář oživení v podobě ostrého „V“ není pravděpodobný. Omezení sklonu k spotřebě ale i k investování může totiž být s ohledem na dluhy domácností i firem chroničtější. Pokud lze čekat jen pomalý růst na úrovni potenciálního produktu a cca 10% ekonomiky oproti únoru 2020 se už znovu nenadechne, tak bude mít oživení spíše tvar velmi širokého „U“.
U balíčků přímé první pomoci rozhodovala rychlost. Jejich schválení ale vyvolalo změnu letošního rozpočtového deficitu 6% HDP (katastrofický scénář mluví až o 10% HDP, tj. saldo cca 580 miliard). To samo o sobě není problém. Ale i když v ČR je určitý prostor pro růst dluhů, je třeba perspektivně myslet na nebezpečnou hranici dluhu (55% HDP). Vláda nyní dočasně uvolnila kritérium strukturálního deficitu v zákonu o rozpočtové odpovědnosti. Mimořádná výjimka v zákoně totiž byla neaplikovatelná na přípravu rozpočtu na příští, volební rok 2021.
Nové vlády v období 2022-2025 a dál se budou muset postavit k odpovědnosti za dlouhodobou rozpočtovou stabilitu. V recesi se daněmi hýbat nedá, revize daňového mixu je pro další volební období ale možná. Otázkou je, kde vláda může aktuálně šetřit – tématem je odklad vojenské zakázky, revize podpory fotovoltaiky, provozní náklady na veřejnou administrativu. V současném rozpočtu je ovšem řád škrtů limitován už přijatými rozhodnutími a mandatorním charakterem řady výdajů. Nemluvě o politickém slibu růstu některých platů či potřebou udržet důchody.
Po šoku z vypnuté ekonomiky přijde skutečná ekonomická krize a bude vyvolaná omezenou tržní poptávkou. Kumulovat se od léta budou zejm. propady ve vnějším prostředí. Posuny v mezinárodní dělbě práce přitom povedou k restrukturalizaci. Na ně musí reagovat především korporátní sektor, limitou ale budou úvěrové možnosti. Situace v bankovnictví je sice relativně klidná, moratorium na splátky úvěrů ovšem sklon k investování brzdí.
Dlouhodobé řešení je v poskytnutí státních garancí na úvěry (umožní revolvingový efekt a také pákový efekt). Tady se spojuje stát s komerčními bankami. Licenční řízení u připravovaného Národního rozvojového fondu (na podzim 2019 bylo podepsáno memorandum o složení 7 miliard od bank) nepočítalo s krizí. Důležité, že by stát neměl být žumpou firemních dluhů jako někdejší Konsolidační agentura.
Aktuální je využití role ČMZRB, kde by stát k objemu komerčních úvěrů v objemu půl bilionu korun pro firmy do 500 zaměstnanců připojil garanci v rozsahu 30%. Objem krizové pomoci by se v ČR pohyboval u 0,7% HDP okamžité první pomoci, 0,3% HDP u odkladu plateb a 16% objemu garantovaných úvěrů. S gigantickou pomocí sousedního Německa se to přirozeně nedá srovnat. Tam je podíl pomoci na HDP až dvojnásobný. Vzhledem k vazbám našich firem na německý trh to ale pomůže i nám.
Státy nyní simultáně zásobují své ekonomiky likviditou, přesto nelze peníze rozdávat každému kdo si řekne. Pomoc musí být dobře cílená, a to jak na mikroúrovni (programy jako Antivirus či Covid), tak na makroúrovni (využití mandátu ČNB na výkup korporátních aktiv ČNB). Jinak se následná konsolidace veřejných financí nepřiměřeně protáhne. Nepotřebujeme krmit zombie firmy a s poklesem ratingu ohrozit i stabiliti měny.
ČNB jako nezávislý strážce finanční stability bude muset reagovat na fakt, že moratorium na splátky schladí ambici komerčních bank půjčovat. Prostor pro snižování ceny peněz (úrokové sazby) určitý je, to ale úvěrové kanály neuvolní. Pozornost se tedy přesune na masivní nákupy dluhopisů. Nejsme ale ekonomická velmoc a ČNB nemůže fungovat jako neomezený bankomat. Peníze nerostou na stromech a libovůle při jejích chrlení by destruovala základy zbožně peněžní ekonomiky.
Břemeno restrukturalizace bude na firemním sektoru. Pokud jde o rozsah a směr investování státu, tak ten by měl zachovat investice do infrastruktury a posílit investice do levného bydlení. O nákupu firemních podílů přímo státem lze také uvažovat, ale jen u pečlivě vybraných podniků. Tak aby to mělo byznysovou logiku nebo aby šlo o kritickou a strategickou infrastrukturu. V menších firmách pak může být metodou i prodej zaměstnaneckých akcií.
Očekávat lze větší důraz na bezpečnost a soběstačnost. S ohledem na krizi půjde jistě o zdravotní potřeby a léky, důležitá je voda, elektřina, některé potraviny. Ale izolacionalismus v obchodě by byl absurdní. Jsme a budeme součástí mezinárodní dělby práce. Součástí vládní strategie musí být evropské řešení, přes poloviny naší ekonomiky prochází trhem EU. Czexitáři by si nemohli vybrat horší čas. Izolovaný příkaznický stát ve spojení s prorůstáním veřejnou správy a velkého byznysu by byla jasná regrese.