Děkan FF UK Michal Pullman na sebe upoutal v polovině letošního července pozornost svou úvahou o míře souznění lidí s normalizačním režimem před rokem 1989. Mnozí pak připomněli podobné výroky francouzské historičky Muriel Blaive z ÚSTR, které podle nich rovněž rozmělňovaly minulé viny. Kritická reakce na zavádějící hodnocení normalizace některými historiky a možná ledabylé zacházení s pojmy je v diskusi přirozená. Z akademického sporu se ale jakoby klubala kulturní válka o rehabilitaci stalinismu.



Problém začíná už u tématu totalitarismus. Připomenutí, že období 1948 až 1989 nebylo homogenní a že etapu přímého státního teroru střídala období určité oblevy a měkčího autoritářství, je vlastně banalita. Co celé to období jasně spojuje, je monopol moci tehdejší státostrany dozorovaný hierarchií sovětského bloku. Zatímco na odsouzení šibenic z 50. let je široká společenská shoda, složitější je postoj k druhému poločasu minulého režimu u nás, nazývaném normalizací (termín pochází z moskevského protokolu ze srpna 1968).
Jádrem čerstvého sporu kolem děkana FF UK je tvrzení, že neostalinismus normalizační éry pěstoval fragmenty politické demokracie a tím z lidí dělal participanty na svém fungování. Podstatou normalizace bylo zachování tzv. vedoucí úlohy strany, mezinárodního svazku se SSSR a ústavně deklarovanou státní ideologií byl tzv. marx-leninismus. Podstata systému byla zachována, ale pracovala více s měkkými zdroji moci. A to, že společností neprobíhala ostrá linie mezi viníky a obětmi vedlo k úvahám o míře konsensu občanů s režimem v každodenní realitě.
A tady se debata dostává na tenký led. Samozřejmě že sociální dimenze každodennosti vycházela s praktického soužití lidí s těžko změnitelnou realitou. Před rokem 1989 nepanovalo jen a jen temno. Poměrně dost pamětníků dnes říká, že se jim nežilo špatně. Ale tako podoba běžného osobního i pracovního života ještě neznamená legitimizující konsensus s poměry. Občasná organizovaná kampaň k aktivitám ve strukturách Národní fronty, v ROH, v podnicích či územní správě nebyla o prvcích živé demokracie. Tyto struktury byly především převodovou pákou mocenského monopolu.
Proto myslím, že děkan Pullman je asi formulačně neobratný, pokud ony prvky demokracie opakovaně zdůrazňuje. Vtažení lidí do mocenského soukolí systému bylo nemalé, ale nešlo o demokratickou participaci. Byly to předem nalinkované kulisy mocenského matrixu. Neostalinismus brežněvových časů nebyl neliberální demokracií a značný významový posun je mluvit o demokratické participaci občanů na jeho chodu. Z mého pohledu podobné diskuse přispívají spíše k rozostření pohledu a jasnější uchopení éry normalizace je i nadále problém.
Obhájci této „demokratizující“ interpretace se odvolávají např, na knihu Američanky Wendy Goldmanové „Terror nad Democracy in the Age of Stalin“ (2007). Autorka popisuje hon dělníků na elity už z třicátých let v SSSR. Tam ale byl cílem spíše nenávistný lynč na potenciální opozici stalinismu v řadách technické inteligence ekonomických specialistů a středního managementu. O demokratizaci, tím méně legitimizaci, nešlo. A značně volný pojem „Democratization of something“ přenesený ze západní akademické půdy do českých normalizačních reálií působí značně bizarně.
Zdá se, že zastánci názorů jaké prezentují Michal Pullman či Muriel Blaive bojují nikoliv na poli historie, ale propagandy. Proto se také polemiky vedou emotivně a ne věcně. Paradoxně nahrávají jak normalizačním zombíkům, kteří debatu používají k svému ospravedlnění, tak sekerníkům z druhé strany barikády, kteří mluví o relativizaci zločinů. Nezbytným krokem ven z tohoto bludného kruhu je kritická reflexe konceptu konsensu většiny společnosti s normalizací na základě možnosti účastnit se participačních rituálů.
Z mého pohledu je to poměrně jasné. Co bylo pro postoj většiny určující, nebyly fragmenty demokracie. Byla to jakási směs rezignace před represí (lidé místo marného odporu raději hledali privátní skuliny v mocenském matrixu) s účinkem pečovatelství tehdejší vrchnosti, nabízející konstantu poměrně širokých a pevných sociálních jistot. To činilo systém normalizace sice stagnujícím, ale dočasně stabilním, kdy z „klidu pro práci“ a gulášové idyly za zavřenými hranicemi vybočovaly jen ojedinělé případy. Pro někoho byla tím kontraktem kariera, pro někoho určité sociální pohodlí.
Fakta jsou fakta, problém je, když dojde k souboji různých interpretací. Spor akademiků o použité metody a závěry z bádání by měl být v podstatě zcela přirozený. Za názor se dnes do gulagu neposílá, ani se neorganizují lynče s pomocí rozhořčených dopisů pracujících. Dokonce jakási rezoluce jednotlivců za propuštění děkana by byla jen letní bouří ve sklenici vody, pokud by se nezvrhla v kádrovací kampaň, která nectí akademická pravidla a nezávislost vědeckého bádání.