Výsledky posledních voleb jsou popisovány jako pád levice do propasti. Jedni její případný pohřeb slaví, druzí propadají sebemrskačství a slouží tryzny. Neuškodí podívat se z většího odstupu a s klidnou hlavou na analýzu příčin a na mapu možných cest, jak levici z propasti dostat zase ven. Pouhý face lifting asi nestačí, aby levice vstala jako fénix z popela.



Především si řekněme, že nejde o čerstvý problém těchto krajských voleb, ale ani o to, že levice podržela od roku 2018 vládu oligarchy Andreje Babiše. Zlom pro českou levici nastal už minimálně před pěti lety a je rámovaný dlouhodobými problémy levice i v zahraničí. Levice slábne v celé Evropě ale zejm. v Evropě střední a ustupuje tu různým populistům, z části dokonce krajní pravici. Příliš ideologizovaná konfese v omšelém a vyžilém ghettu, slabá schopnost masového aktivismu a centristická drobečková politika vzdálená dokonce i požadavkům odborů a běžným starostem lidí.
Především tu jde o posun od tradičních ideových stran k pragmatickým. Lidé se přestávají zajímat o ideologické brepty, kterých mají plné zuby. Hledají osobnosti, u kterých místo ideologických klišé vidí příslib rázného, ale profesionálního řešení jejich problémů. Bodoval protikorupční populismus, paradoxně i od těch, kteří byli obviňování ze střetu zájmů. Staré struktury byly nahrazovány marketingově prefabrikovanými „čistými“ tvářemi. V rovnostářském Česku mají levicové hodnoty své místo, spojit je se stranickou preferencí není ale samozřejmé.
Sociálně demokratická levice je rozkročená nad levým středem, ale také je vystavena problémům taktiky kontaktů doprava (dnes zosobňuje dilema Hamáček versus Netolický). Pokud jde o radikální levici, upínající se k pojmu socialistická revoluce, tak tato idea systémové alternativy má prakticky malou odezvu u občanů. Samotné slovo socialismus sice minimálně třetinu lidí nedráždí, ale chybí konkrétní poptávka na takový bezprostřední cíl. Konkrétně KSČM rapidně ubývá ideových, jádrových voličů. Dříve tak úspěšné vyvažování konzervativních a modernizačních prvků v této straně přestává postačovat.
V hospodářské konjunktuře 2013-2019 navíc oslabil pravolevý souboj a ani současný náraz epidemie to nezměnil. Odvrátilo to pozornost od systémových problémů (jako reforma daní či reforma penzí) k požadavkům na pevnou ruku v krizovém řízení. A nákazou vystrašený seniorský volič ve větším množství nedorazil k urnám, zatímco druhá strana voliče mobilizovala. Za této situace není řešením jen odstranit předsedu Filipa a odpálit následně bez rozmyslu jím podporovaný projekt tolerance vlády (a splnit tak vlhké sny pravicové opozice).
Dlouhodobě je u hnutí ANO několik set tisíc našich bývalých voličů. A otázkou je, co dělat pro jejich návrat. Oddělování levice a speciálně KSČM od Andreje Babiše jim musí být srozumitelné. Použít argumentaci antibabiš bloku, která z premiéra dělá symbol všeho zla, by je jen drželo v jeho náruči. Pokud by to znamenalo obvinění z podílu na ekonomické či ústavní nestabilitě, mohlo by to pro KSČM znamenat ránu z milosti. Ukončit toleranční patent dříve není tabu, ale musí přecházet ostřejší zdůrazňování rozdílů KSČM a ANO a Babišových chyb. A připomenu, že v marketingovém souboji taháme za kratší konec.

Starostraníci se svým nejbližším okolím dnes KSČM zajistí už jen tak kolem 3% volebního výsledku, Jít nad uzavíracích 5% znamená méně dělat politiku pro straníky a více pro nerozhodné voliče. To potvrzuje, že vybrat dnes do čela člověka, který jako sentimentální ozvěna mrtvých časů bude jen nesmiřitelněji svírat „prapor třídní nenávisti minulých století“, nepomůže. A to přes to, že stranickým ultras, kteří přežili deklarovanou destalinizaci své partaje, by takový typ mohl vyhovovat.
Pokud jde o podstatu sebereflexe v KSČM, tak je to o širší odpovědnosti za levici. Rozvinutí transformačního kursu z počátku KSČM nám může pomoci odrazit se ode dna. To znamená krok vpřed s novou energií a vystoupit z Babišova stínu viditelně levicovou politikou. Více mladších tváří v čele může být určitým symbolickým impulsem. Ale musí být mladí i myšlením, ne že budou přikyvovat nostalgii po normalizačních časech či imitovat nacionální populisty. Odpudit tradiční voliče nesmíme, ale další konzervativní couvnutí by byla změna k horšímu.
Levice samozřejmě potřebuje také oslovit protestní voliče. To ale neznamená, že jak kývací panák bude přitakávat každému negativismu z frustrace. Imitací xenofobních krajností bychom se střelili do vlastní nohy. Ani uzavírání se do národní diskuse nepomůže. Na rozlišování vlastenectví a nacionalismu musíme trvat. Dveře do leva bychom si uzavřeli a ti z nahnědlé bažiny budou radši volit Okamurovský originál. Mezi nevoliči jsou miliony lidí a jejich apatie souvisí s nedůvěrou v stereotypní politické divadlo.
Součástí problému je řešení poměrů uvnitř oslabené a přitom silně heterogenní levice. Boj o hegemona (majitele pravdy) nyní ztrácí smysl. Hrozí jen vzájemná kanibalizace mezi oslabenou parlamentní levicí a různými iniciativami, které ale nejsou schopné samostatné existence a často se nedohodnou ani mezi sebou (Levice, Budoucnost, Idealisté, Demokratická dohoda, DiEM, Restart, Změna 2020 a pod). Stabilizovat podporu levice předpokládá se otevřít různým inspiracím, ale především určitý smír nad sjednocujícími prvky. A vyhodnotit si včas možnosti volebních spojenectví pro rok 2021, kdy půjde o všechno.