Každoroční oslavy 17. listopadu mají podtrhnout historický význam tohoto data. Stále častěji se však ozývá, že přes stereotypní sentimentální kýč nejsou vidět souvislosti a že oslavám chybí kritická reflexe vývoje, který jsme před 32 lety odstartovali.



Pocit určité trapnosti ze vzpomínkového rituálního kolovrátku pociťují dnes po letech zejména nepamětníci. Kriticky se rizika vyprázdněného symbolismu stále stejného příběhu oslav 17.11. dotkl článek na webu seznamzpravy.cz od Evy Soukeníkové. A vyvolal odmítavou reakci, protož se zjevně dotkl určitých tabu. Kritičtější vidění dalšího vývoje jako by bylo útokem na samotnou demokracii.
Oficiální litanie pamětníků bohužel někdy opravdu připomínají politické školení mužstva. Dojem kazí i nacvičená póza novodobé honorace, která přichází ve jménu demokracie rituálně poklečet před objektivy novinářů. Plácáním sametových vítězů po ramenou zaniká, že šance z roku 1989 zůstala v mnohém nevyužita a že jsou tu už nové výzvy. Ze symbolu boje o svobodu se tak může stát spíše pomník ignorance.
Diskuse odhaluje, že kritické uvažování o historii, na základě vlastního vnímání hodnot, vyvolá u strážců víry averzi. Vadí jím už to, že někdo uhne z protokolárně ustálené piety. Přitom se dá pochopit, že zoufalá snaha narvat vše do jednoho rituálního mustru je pro nove generace nezáživná a asi i marná. Mně bylo v té době 28 let a vítal jsem to jako obrovskou šanci pro změnu. Přesto i já chápu, že kontext nových problémů je čím dál důležitější.
Datum 17.11. je příležitostí pro různé reakce a lze samozřejmě připomenout i vyprázdněnost a přeideologizovanost určité kritiky polistopadového vývoje. V demokracii je ale důležitý i hlas lidí, kteří se necítí profitéry změn po roce 1989. Zdaleka tu taky nejde o hegemonii generační perspektivy lidí, co rok 1989 nezažila. Např. Saša Mitrofanov na novinky.cz vytýká kritikům oslav údajný odsudek 17.11. jako svátku pro páprdy.
Já to tedy vůbec nevnímám jako útok na význam roku 1989. Ale jako pochopitelnou kritiku jeho možného vyprázdnění. Proč by lidé nemohli připomínat problém reálného naplnění svých hodnot, proč by nová generace neměla hledat vlastní identitu, která může z těch skutečných listopadových hodnot nakonec i vycházet. Ahistoricky chápaný antikomunismus není přeci nějaká kosmologicka konstanta.
Oprávněný pád minulého režimu nelze redukovat do laciného gesta antikomunistické konfese. Ono je redukcionistické i to, jak Saša Mitrofanov tvrdí, že dnešní „blín putinismu“ vyrostl z kořenů komunismu. V roce 2021 je už skutečně punk jinde. Protože rok 1989 byl jen otevřenou šancí, Šanci pro svobodu, pro vyšší spravedlnost ale nakonec i pro tu komunistickou levici. Sametová nostalgie z listopadu 1989 už nestačí. a posun k názorově pestřejší debatě bez klišé a frází je více než potřebný.
Je dobře, že se rozběhla diskuse. Polemika autorek Andrea Procházková a Barbora Chaloupková z Respektu m.j. říká, že připomínka pádu totality se nevylučuje s potřebou pracovat na změnách. Tak nenasazujme kritickému rozumu svěrací kazajku a ani 17.11. se nebojme připomínat, že řada věcí se v transformaci společnosti prostě nepovedla. A že nápravu může chtít jak představitel mladé generace, tak i ten „boomer“.
Jak k tomuto tématu poznamenal v Deníku N Jakub Zelenka, nikdo starší generaci ani aktérům sametu připomínku 17.11. nechce ukrást. Dnes už ale návrat molocha stalinísmu ani jeho obhájců není tou hlavní hrozbou, jsou tu hrozby a problémy nové. A z této perspektivy je třeba hodnotit i cestu, po které jsme se před 32 lety vydali. Protože potřeba dalších podstatných kroků v oblasti politické i ekonomické dozrává.