Nebýt koulí na noze levice
Comeback KSČM jako levicové síly se nepodaří, pokud neopustí logiku „dobrý každý den“ a bude se opírat o krátkodechý kompromis stranických pragmatiků s konzervativci a nacionálními populisty. Revitalizaci politické levice by zablokovaly i jalové spory o hegemonii, stejně jako jakékoliv mocenské slučování shora. Levice včetně KSČM musí nyní hledat znovu svou cestu a vymezit se vůči vznikající pravicové vládě, ale i vůči neřešením populistické opozice.
První svobodné volby v roce 1990 byly spíše referendem o postkomunistické transformaci. Postupně se ale osou politické soutěže stal tradiční souboj pravice a levice. Tehdy se k politické levici hlásilo až 40% voličů. V posledních letech ale tradiční levice ztrácela na prestiži. Nejen v ČR ale v celé Evropě její podpora klesla pod 20%, navíc se tříštila. Letošní parlamentní volby v ČR byly spíše referendem o střetu Babiš Antibabiš. A mobilizační efekt tohoto střetu levici dál potápěl.
Možná milion bývalých voličů levice je dnes u ANO, dalšího půl milionu hlasů z leva nezískalo zastoupení v parlamentu, protože podpořily subjekty, které zůstaly mimo parlament, protože žádná nepřekročila hranici aspoň 300 tisíc voličů (ČSSD 250 tisíc, KSČM 193 tisíc, Zelení 53 tisíc a Levice dokonce jen 639 voličů). ANO se nyní přesunulo do opozice, přitom vlastně levicí není. Kam se vrtne volič hlásící se k levicovým hodnotám solidarity po volbách?
V KSČM se někteří tvářili, že jen oni jsou skutečná levice. Voliči, kteří hledají reálná nepravicová řešení, je zřejmě jenom u ní nenacházejí. Dnes působí celá česká levice vyčerpaně a šedě více než jinde. Mnozí možná chápou svoji volbu spíše jako protest. Ale je povinností každé strany, která to myslí s budoucností vážně, vázat tento spíše negativní potenciál protestu a orientovat ho na pozitivní projekt. To se týká i levice radikální a orientované na alternativu systému.
KSČM dostala v tuto chvíli v parlamentních volbách červenou kartu. Musí se tedy rozhodnout jak bude fungovat jako mimoparlamentní síla, jestli se má vrátit na nejvyšší politické hřiště. Nová energie, bez museálního myšleni, to je šance na nový začátek. Není to zdaleka jen problém domácí. Upadli kdysi silní komunisté Francie, Itálie, Španělska. Ve východní Evropě již vymizeli komunisté v Polsku, Maďarsku či Slovensku. KSČM teď do řádného sjezdu čeká několik měsíců krizového řízení pro start do postfilipovského období. A kompromis pragmatiků s konzervativci nepomáhá.
Přitom se nabízí srovnání KSČM a německé Die Linke. KSČM je nepochybně konzervativnější než více pokrokářská die Linke. Obě radikálně levicové strany ale bojují o voliče s pravicovými populisty i s uzavírací klauzulí o postup. A obě strany ztratily v letošních volbách oproti roku 2017 cca polovinu voličů. Die Linke spadla na 4,9%, KSČM dokonce na 3,6%. Úspěšnější populisté přichází s podivnou hybridní směsí bizarního identitářství a různých fobií. Oslovují spíše negativními emocemi, než použitelným řešením. Obě strany nyní propadly, na cestě do 21. století je ale die Linke už přeci jen o krok dál.
Stará schizmata na levici jsou už přežilá. Recepty levice musí spojit přístupy reformní i revoluční, kulturně hodnotové a tradičně materialistické. Nesmí pokračovat v netolerantní hře na majitele pravdy, které v minulosti levici oslabily. Pomůže nyní nástup slovního radikalismu? Radikální subjekt musí plnit určitou tribunskou roli, měl by také schopen vnímat moderní avantgardní témata. Ze snah o radikalismus by neměl být cítit naftalin, ale ani laciné a povrchní boucharonství.
Militantní hloučky na levici nejsou především schopni vést dialog s veřejností. V době, která není revoluční, se jen vyčerpávají marným úsilím o čistotu své víry, Nepomůže ani nostalgické servírování psychosociální útěchy těm, kteří přišli o minulé jistoty. Pokud budeme společenstvím lidí, které se obírá hlavně svými resentimenty a tíhne vedle autoritářských stereotypů ještě k patetickému národovectví, budeme se míjet s dnešní realitou a voliče zpět nezískáme.
Usilovat se o různé bloky a aliance na levici je možná odpověď. Pokud z parlamentní půdy vyhnaná levice nezačne spolupracovat, čekají ji další a další porážky. Znamená to ale překonat různé animozity a pracovat společně na základních sociálně ekonomických zájmech. Dokážeme po dnešní prohře překročit svůj stín? Opatrné udržování smíru s mloky vede do nebytí, Jedině odvaha k další transformaci strany je cestou k nové budoucnosti. Vyčerpaná a rozbitá levice by neměla hrát hry na hegemona. Když se zacementujeme, nebudeme hegemonem levice, ale koulí na její noze.
null
První svobodné volby v roce 1990 byly spíše referendem o postkomunistické transformaci. Postupně se ale osou politické soutěže stal tradiční souboj pravice a levice. Tehdy se k politické levici hlásilo až 40% voličů. V posledních letech ale tradiční levice ztrácela na prestiži. Nejen v ČR ale v celé Evropě její podpora klesla pod 20%, navíc se tříštila. Letošní parlamentní volby v ČR byly spíše referendem o střetu Babiš Antibabiš. A mobilizační efekt tohoto střetu levici dál potápěl.
Možná milion bývalých voličů levice je dnes u ANO, dalšího půl milionu hlasů z leva nezískalo zastoupení v parlamentu, protože podpořily subjekty, které zůstaly mimo parlament, protože žádná nepřekročila hranici aspoň 300 tisíc voličů (ČSSD 250 tisíc, KSČM 193 tisíc, Zelení 53 tisíc a Levice dokonce jen 639 voličů). ANO se nyní přesunulo do opozice, přitom vlastně levicí není. Kam se vrtne volič hlásící se k levicovým hodnotám solidarity po volbách?
V KSČM se někteří tvářili, že jen oni jsou skutečná levice. Voliči, kteří hledají reálná nepravicová řešení, je zřejmě jenom u ní nenacházejí. Dnes působí celá česká levice vyčerpaně a šedě více než jinde. Mnozí možná chápou svoji volbu spíše jako protest. Ale je povinností každé strany, která to myslí s budoucností vážně, vázat tento spíše negativní potenciál protestu a orientovat ho na pozitivní projekt. To se týká i levice radikální a orientované na alternativu systému.
KSČM dostala v tuto chvíli v parlamentních volbách červenou kartu. Musí se tedy rozhodnout jak bude fungovat jako mimoparlamentní síla, jestli se má vrátit na nejvyšší politické hřiště. Nová energie, bez museálního myšleni, to je šance na nový začátek. Není to zdaleka jen problém domácí. Upadli kdysi silní komunisté Francie, Itálie, Španělska. Ve východní Evropě již vymizeli komunisté v Polsku, Maďarsku či Slovensku. KSČM teď do řádného sjezdu čeká několik měsíců krizového řízení pro start do postfilipovského období. A kompromis pragmatiků s konzervativci nepomáhá.
Přitom se nabízí srovnání KSČM a německé Die Linke. KSČM je nepochybně konzervativnější než více pokrokářská die Linke. Obě radikálně levicové strany ale bojují o voliče s pravicovými populisty i s uzavírací klauzulí o postup. A obě strany ztratily v letošních volbách oproti roku 2017 cca polovinu voličů. Die Linke spadla na 4,9%, KSČM dokonce na 3,6%. Úspěšnější populisté přichází s podivnou hybridní směsí bizarního identitářství a různých fobií. Oslovují spíše negativními emocemi, než použitelným řešením. Obě strany nyní propadly, na cestě do 21. století je ale die Linke už přeci jen o krok dál.
Stará schizmata na levici jsou už přežilá. Recepty levice musí spojit přístupy reformní i revoluční, kulturně hodnotové a tradičně materialistické. Nesmí pokračovat v netolerantní hře na majitele pravdy, které v minulosti levici oslabily. Pomůže nyní nástup slovního radikalismu? Radikální subjekt musí plnit určitou tribunskou roli, měl by také schopen vnímat moderní avantgardní témata. Ze snah o radikalismus by neměl být cítit naftalin, ale ani laciné a povrchní boucharonství.
Militantní hloučky na levici nejsou především schopni vést dialog s veřejností. V době, která není revoluční, se jen vyčerpávají marným úsilím o čistotu své víry, Nepomůže ani nostalgické servírování psychosociální útěchy těm, kteří přišli o minulé jistoty. Pokud budeme společenstvím lidí, které se obírá hlavně svými resentimenty a tíhne vedle autoritářských stereotypů ještě k patetickému národovectví, budeme se míjet s dnešní realitou a voliče zpět nezískáme.
Usilovat se o různé bloky a aliance na levici je možná odpověď. Pokud z parlamentní půdy vyhnaná levice nezačne spolupracovat, čekají ji další a další porážky. Znamená to ale překonat různé animozity a pracovat společně na základních sociálně ekonomických zájmech. Dokážeme po dnešní prohře překročit svůj stín? Opatrné udržování smíru s mloky vede do nebytí, Jedině odvaha k další transformaci strany je cestou k nové budoucnosti. Vyčerpaná a rozbitá levice by neměla hrát hry na hegemona. Když se zacementujeme, nebudeme hegemonem levice, ale koulí na její noze.