Po změnách na podzim roku 1989 bylo kromě demokratizačních reforem základním úkolem nové politické reprezentace navrhnout změnu ekonomického modelu.
Obecně se užívají termíny jako sociální stát či stát blahobytu (welfare state) v německé literatuře od Bismackovy éry (cca od roku 1870), tj. katedrových socialistů, ve Francii se termín objevil v pejorativním významu za druhého císařství (1854-1870) pro tehdejší „zbytečná“ sociální opatření státu. Ve Švédsku se název užívá od třicátých let, v Británii se ujal až za druhé světové války. Ideové zdroje sociální odpovědnosti státu najdeme i v řadě náboženských tradic od poměrně raného křesťanství až po středověký islám.
Rozdělení na levici a pravici vzniklo ve francouzské revoluci. V generálních stavech seděli napravo konzervativní zastánci tradičních feudálních pořádků, levicí byli liberálové. Obecně bývala levice pokládána za mluvčího méně majetných (plebejských) vrstev, pravice vystupuje spíše za majetnější (patricijskou) sféru.
Když jsme (ne)volili Václava Klause podruhé prezidentem, byla vám to pěkná mela. Ministr vnitra Langer tenkrát vyhrožoval ministrovi zvadlé zeleně Bursíkovi, kdo půjde bručet. Ztráceli se nám poslanci, vyhrožovalo se, posílaly nábojnice. Jakkoli se neprokázala avizovaná korupce, někteří volitelé hlasovali, jako by byli zkorumpováni až po bradu. Nebo aspoň zhuleni.
Myslel jsem, když ukáži, že sociální demokraté mají nějaké představy o krizi a užiji k tomu vlastní skoro odborný materiál, kterým se zabývalo vedení ČSSD, jak sklidím nějakou tu chválu. A ejhle, dostal jsem od leckoho bandurskou. Právem. Čtenáři mi vyčinili, že jim podsouvám dlouhý nudný text, přeplácaný odbornou hatmatilkou. Že jsem ho měl nastříhat na seriál a zlidštit. Měl… Tak mi to odpusťte. To ta moje ješitnost. Chtěl jsem udělat dojem na paní Líný černý pes. Že nejsem zas tak úplný trumbera. Trumbera, to jo. Ale úplný, to ne…
Světová finanční krize je realitou. Podle čísel za třetí kvartál 2008 se řada vyspělých ekonomik dostává do recese. Můžeme se přít o příčiny této krize a můžeme se přít o jejím významu či skutečné velikosti. Jedni shledávají její příčiny v neodpovědnosti konkrétních lidí a institucí, jiní kladou otázky, zdali příčiny nejsou v celém současném finančním systému a jeho neúčinné regulaci v globalizovaných kulisách. Odpověď na tyto otázky dá nepochybně s nějakou mírou pravděpodobnosti ekonomická teorie v horizontu zhruba dvaceti let. Bylo by drzostí se pokoušet o autoritativní hodnocení právě teď, kdy krize není u konce a ani není zřejmé, v jaké fázi se nacházíme.
Dost pamatuji. Problém je v tom, že si pamatuji až příliš. Pamatuji si jednání před lety, pamatuji si slova, obraty a klišé. Pamatuji si, co psali novináři před deseti, dvaceti, třiceti i čtyřiceti lety. Pamatuji si role populárních herců od šedesátých let, přes normalizační po postsametové seriály. Hesla a klišé se mění, herci zůstávají stejní. Kdo dříve neúnavně v sloupcích nabádal k větší aktivitě v socialistické soutěži, dnes vytrvale káže v novinách pravicově neoliberální náboženství.