To, že by ODS pomohlo odvolání Mirka Topolánka, mne napadlo poprvé v prosinci 2005. Drtivý dvacetiprocentní náskok ODS se po nástupu Jiřího Paroubka scvrkl na pár procent a z jasně vyhraných voleb se stala detektivka. Hlavní slabinou ODS byl Topolánek, který nebyl schopen diváka přesvědčit, že právě on je ten správný a kvalifikovaný vůdce pravicových šiků.
Byla to náhoda. Na koncert mne pozval kamarád. Rudolfinum bylo poloprázdné, měli jsme laciné lístky v druhé řadě. Přišel muzikant, sedl před klavír a po pár taktech to publiku došlo. I hudební diletant jako já pochopil, že teď hraje génius. Pochopili všichni. Seděli na zadku až do posledního z šesti přídavků, plácali jako smyslů zbaveni a tiše se rozešli, jakoby skončila zádušní mše za někoho blízkého.
Den co den otevírám noviny, bych se znovu a znovu dočetl, jak neodpovědní jsou sociální demokraté. Jakkoli musím ba i s tiskem někdy souhlasit, zdá se mi ta kritika trochu jednostranná. Jisté je, že kdo je v opozici, má vždy spoustu dobrých nápadů, jak věci dělat lépe. Jisté také je, že před volbami nastává období slibů, kdy všichni slibují všechno všem.
„Nemůžete mít vyšší daně,“ vysvětluje Ševčík: „To by šli lidi místo práce na pracák.“ Sobotka vysvětluje: „Ale vždyť se to týká jen těch s příjmy nad milión a půl. Třeba ředitelů bank.“ Ševčík: „A co si myslíte, že nastane, až všichni ti bankéři budou na podpoře?“ „Blahobyt!“ směje se Sobotka.
Já VUML nemám a nikdy jsem se tohoto kursu neúčastnil. Ale žádná zásluha to není. Protože v poslední době kolem této instituce planou vášně, bylo by možná vhodné zájemcům připomenout, co to vlastně bylo. Koho to nezajímá, nechť tento blog raději zavře.
Kdysi jsem napsal, že europoslanec pan Nigel Farage mi tak nějak připomíná doktora Sládka. Hnedle mi někteří čtenáři od srdce vynadali, že jsem neslýchaně urazil jemného britského gentlemana. Že bych se měl omluvit. Neomluvil jsem se. Zato minulý týden jsem vyslechl milé přivítání, které uchystal pan Farage evropskému prezidentu van Rompuyovi. Stálo to za to...