Dura lex, sed lex učí se mladí právníci. Tedy, že i přísný či drsný zákon je zákonem. Ať je zákon jakkoli přísný, ba hloupý, měl by být dodržován. Skutečností je, že nic nelze brát doslova. Všichni si asi umíme představit zákon, který bychom nedodržovali, a kde by občanská neposlušnost byla namístě. Dodržování zákona, který stanovil otevřenou rasovou diskriminaci, by většinu z nás postavil do situace, kdy bychom neměli šanci než protestovat nedodržením takového zákona.

Nejsem si jist, zdali zavedení poplatků u lékaře je právě takovým zákonem, kdy bychom měli přejít k občanské neposlušnosti. Právo bránit se právními prostředky proti takovému zákonu nepochybně máme. A toto právo bylo uplatněno, takže zákonné ustanovení posoudí ústavní soud. Posoudí-li, že poplatky jsou v rozporu s ústavou, přestaneme je platit. Teoreticky je pak možné, že nám již zaplacené poplatky třeba vrátí.

Ústavní listina práv a svobod nám dává právo na bezplatnou lékařskou péči za podmínek stanovených zákonem. Z praxe všichni víme, že nikoli všechna lékařská péče se hradí. Jsou výkony, na které si připlácíme a jsou výkony, které platíme kompletně. Všem je také zřejmé, že ačkoli lékařskou péči dostáváme ve zdravotnickém zařízení bezplatně, platíme ji na druhé straně prostřednictvím pojištění a daní. Většina z nás považuje za správné, že zdraví platí nezbytnou péči nemocným. Nikdo z nás neví, kdy bude postižen chorobou, a kdy bude solidaritu potřebovat.

České zdravotnictví je často terčem kritiky zvenčí i zevnitř. V mezinárodním srovnání vychází ovšem jako levné a výkonné. Často slýchám pohádky o tom, že by mohlo být mnohem levnější a výkonnější. Se znalostí toho, co se děje v ekonomice i zdravotnictví, mohu k tomu říci, že bude velmi obtížné udržet současnou lichotivou pozici české medicíny. S jistotou ale mohu říci, že zdravotnictví bude dražší. Náklady na zdravotnictví se budou stále více vyrovnávat s náklady světovými, což je prostinký zákon trhu, který rostoucí a otevřená ekonomika nemůže nijak obehrát.

K „reformám“ doktora Julínka přistupuji se skepsí. Báchorky o tom, že úroveň zdravotnictví zvedne nějaká ta pětikoruna, kterou upustíme v ordinaci nebo lékárně, mne naplňují hořkým veselím. Před rokem stál rohlík v samoobsluze korunu, dnes stojí dvě padesát. Položte si, prosím, otázky: Kolik jste ušetřili na rohlících? O co jsou ty dnešní rohlíky lepší? A o kolik jste díky „pozitivnímu“ zavedení dodatečných rohlíkových plateb zhubli? Ty otázky jsou samozřejmě úplně hloupé. Stejné otázky ale prý ve zdravotnictví dávají doktoru Julínkovi smysl…

Zaváděný poplatek u lékaře valný ekonomický význam nemá. Na počátku se budeme radovat a žvatlat o úspěších, protože v prvních měsících bude k lékaři opravdu chodit méně lidí. Efekt ovšem bude stejný, jako při zavedení bodového systému pro řidiče. Pár měsíců jsme se báli trestných bodů, dnes už zase jezdíme, s odpuštěním, jako „dobytek“ a mrtvých na silnicích optimisticky přibývá. Doktor nakonec dostane peněz zhruba stejně, jen místo ordinování bude navíc ještě počítat ty pětikoruny.

Radovat se z toho, že ti nejubožejší z nás budou šetřit i na nutné péči, nepokládám za zrovna humánní. Hesla „cikáni do plynu“ mne neberou, ale poplatek u lékaře bude mít u vyloučených podobný efekt. Skutečnost, že tomu tak jinde ve světě je, nepokládám za argument. Oni taky zas jinde musí budovat nástroje, které to nějak kompenzují. Takže to vyjde nastejno. Ve skutečnosti je to vyjde dráž.

Smysl zavedení „regulačních plateb“ je tedy hlavně v tom, abychom si zvykli, že se u doktora platí, a méně se divili tomu, co teprve přijde. Zdravotnictví je pro někoho kšeft, a pacient, který platí na dřevo, aniž by věděl co, je pro tento byznys pravým požehnáním. Ziskům „zdravopodnikatelů“ brání ty pojišťovny, které vědí, co je přiměřená péče a náklady. Z pacienta, který ví ještě méně, než ty nejhloupější pojišťovny, se dá ale vymačkat mnohem víc.

Platby u lékaře považuji za pitomost. Za pitomost to považují snad všichni mí známí doktoři. Chápu výkřik některých osobností, které chtějí výzvou k neplacení těchto poplatků upozornit na absurditu problému. Omlouvám se však, že se k této výzvě nemohu připojit. Nechci dělat problémy svým lékařům, kteří mají beztak práce dost. Jako učitel nemohu nabádat studenty k nedodržování zákona. S rukou na vlastním srdci pak musím skromně říci, že hloupé zákony nejsou jen vynálezem doktora Julínka.