Jiří Pehe

27. 08.

Jak nás okupoval expanzivní komunismus

Jiří Pehe Přečteno 5807 krát

Prezident Václav Klaus se ve svém projevu při příležitosti 40. výročí okupace Československa armádami pěti členských zemí Varšavské smlouvy pod vedením Sovětského svazu pokusil o svéráznou interpretaci dějin. Řekl: „Mnoho našich spoluobčanů považuje za viníka ruský národ, což je historicky nespravedlivé a pro naše současné vztahy škodlivé. Naši státnost zásadně pošlapal expanzivní komunismus. To ostatně bylo nedílnou součástí jeho ideologie v podobě konceptu proletářského internacionalismu, aktualizovaného do tzv. Brežněvovy doktríny omezené suverenity satelitů sovětského impéria.“

Tato interpretace je problematická hned z několika důvodů. Především zcela ignoruje původ „expansivního komunismu“. Ten se na ruský národ nesnesl odněkud z vesmíru, aby ho ujařmil, ale byl do značné míry výtvorem Ruska, Lépe řečeno: byl kombinací utopických myšlenek Marxe a Lenina s byzantskými tradicemi Rusi a ruskou imperiální politikou.

Je sice pravda, jak zdůraznil ve svém projevu i Klaus, že sovětskému komunistickému systému padly nakonec za oběť i milióny Rusů, ale není pravda, když nám Klaus podsunuje, že „expansivní komunismus“ vlastně jakoby nelze s Rusy spojovat. V říši „co by kdyby“ zůstane už samozřejmě navždy nezodpovězenou otázkou, co by se stalo, kdyby komunismus zvítězil místo Ruska třeba v nějaké západoevropské zemi. Třeba by byl stejně despotický, možná o dost jiný.

Skutečností je, že zvítězil nejprve v Rusku, které vzápětí přeměnilo svoje impérium v Sovětský svaz. A skutečností je, že sovětský komunismus měl mnoho rysů, které na tradice ruského despotismu a imperialismu přímo navazovaly.

Když se pak komunismus, většinou se sovětskou pomocí, prosadil i jinde, byl to už z větší míry ten druh komunismu, který stvořila bolševická revoluce. Skutečností také je, že komunistické země, které se nakonec vydaly vlastní cestou, byly spíše do sebe uzavřené nacionalistické enklávy, než expansivní impéria.

Klausův pokus odpreparovat komunismus od Ruska je tudíž docela pochybná snaha. I když v Sovětském svazu později vládli často komunističtí diktátoři, kteří byli neruského původu, sovětský komunismus zůstával do značné míry produktem ruské historie, na níž bylo bolševiky naroubováno náboženství marxismu.

Dalším problematickým aspektem Klausovy interpretace je zamlžení historické odpovědnosti. Kdybychom totiž prezidentův argument dovedli až k jeho logickému konci, mohli bychom například tvrdit, že za 2. světovou válku je odpovědný expansivní nacismus, nikoliv Německo.

Proč ale tedy Německo platilo válečné reparace? Nacismus byl poražen v roce 1945 a ideologie, na rozdíl od států, jak známo, reparace platit nemůže. Proč byli popravování konkrétní váleční zločinci? Vždy by jim jen stačilo z hlav vypudit virus „expansivního nacismu“ a byli by, stejně jako všichni ostatní Němci, bez viny.

Pravda je taková, že stejně jako v Sovětském svazu byl komunismus docela těsně spjat s Ruskem, byl nacismus docela těsně spjat s Německem. 2. světovou válku nerozpoutal nacismus, ale Německo, i když se tak stalo pod praporem nacistické ideologie.

A nejrůznější vojenská dobrodružství Sovětského svazu nerozpoutal komunismus, ale konkrétní země. Hlavní roli v Sovětském svazu hrálo Rusko a Rusové, což se koneckonců projevuje i tím, že se právě Rusko hlásí k nástupnické roli po rozpadlém sovětském impériu.

Nikdo nebude zpochybňovat, že mezi Rusy bylo mnoho slušných lidí, a že mnoho z nich komunismus nepřijalo za svůj. Jenže „expansivní komunismus“, který prý okupoval Československo, nelze od Ruska odpárat.

Podobně je tomu s naší vlastní historií. Zločiny páchané ve jménu komunismu nepáchal abstraktní systém, ale konkrétní lidé. Ani k nám se komunismus nesnesl z vesmíru, a dokonce nám ani nebyl jen zvnějšku vnucen Sovětským svazem. Bylo to dílo konkrétní strany a konkrétních lidí.

V letech 1948 až 1989 nezmizela z mapy konkrétní země zvaná Československo, jejíž dva nástupnické státy, Česká republika a Slovensko, se svorně dělí o její dědictví. Československo nebylo nahrazeno na 41 let jakýmsi abstraktním expansivním systémem, který se po 17. listopadu 1989 kamsi vypařil a Češi a Slováci za něj tudíž nenesou odpovědnost.

Václav Klaus si své výklady historie hodně ulehčuje. Bohužel, pokud jde o odpovědnost za vlastní historii, si situaci ulehčuje i hodně jeho spoluobčanů, a i proto, se jim bude jeho interpretace líbit.

26. 08.

Vyléčí se ODS z Klause?

Jiří Pehe Přečteno 7435 krát

Výkonná rada Občanské demokratické strany vydala silné prohlášení, v němž vyjadřuje podporu Gruzii v konfliktu s Ruskem a zasazuje se o co nejrychlejší přijetí Gruzie do NATO. Ač v prohlášení nebyl zmíněn prezident Václav Klaus, ODS vlastně reagovala i na jeho proruské stanovisko.

Když někteří analytici, včetně autora těchto řádků, před volbou prezidenta varovali, že Klaus bude po svém zvolení neřízená střela, ujistil nás proklausovský tábor v médiích, že Klaus si bude svého druhého období jen užívat a hrát roli rozvážného státníka. Když kritici Klause připomínali, že nositel Puškinovy ceny Klaus, udělené mu Vladimírem Putinem, je do té míry proruský, že se jeho postoje ve velkých krizích téměř neodchylují od ruské zahraniční politiky, dozvěděli jsme se, že Klaus je prostě „svůj“ a jeho kritici přehánějí.

Podobně zlehčovány byly i argumenty, že na premiéra a předsedu Občanské demokratické strany Mirka Topolánka čekají krušné časy, pokud dosáhne toho, oč veřejně tolik usiloval—tedy znovuzvolení Klause. Ten teď po roztržce s vládou ohledně gruzínského konfliktu jen slibuje, že se na vládu bude „mračit“, hlavní útok ovšem ještě přijde. Není nepravděpodobné, že nějakou roli v něm bude hrát Vlastimil Tlustý a lidé okolo něj.

Nyní se ukazuje, že snad jediné, v čem se kritici Klause mýlili, byl odhad intenzity, s níž se pustí do prosazování názorů, které hrají přímo do rukou Kremlu. Je podivné, že takzvaným euroskeptikům ve vedení ODS, kteří papouškují Klausovy názory na Evropskou unii, ještě nedošlo, že i jeho útoky na EU jsou plně v souladu s tím, čeho chce dosáhnout Moskva. Jinými slovy: pokud jsou mnozí politici ODS nyní kritičtí ke Klausovi kvůli jeho postojům k Rusku v gruzínské krizi, nevidí si na špičku nosu, když souhlasí s jeho názory na EU, neboť ty jsou součástí stejné Klausovy hry. Bohužel zatímco v otázce Gruzie se snad vedení ODS, pokud jde o prezidenta, konečně otevřely oči, ve svém euroskeptismu ještě stále hraje společně s Klausem ruskou kartu.

Před volbou prezidenta byl jedním z nejaktivnějších podporovatelů znovuzvolení Klause politolog Bohumil Doležal, který je jinak ke Klausovi kritický. Vítězství Klausova protikandidáta Jana Švejnara by prý bylo vítězstvím naivních sil Pravdy a lásky, které se ve své nenávisti ke Klausovi neváhaly spojit s Paroubkovou sociální demokracií a s komunisty. Paroubkova ČSSD je prý nebezpečná jak svým odporem k americkému radaru, tak svými iluzemi o Rusku.

Podíváme-li se ale na prohlášení ČSSD k rusko-gruzínskému konfliktu, nejsou jednostranně proruská—rozhodně ne do té míry, jako prohlášení Klausova. ČSSD viní Gruzii především z toho, že se nechala ruskými provokacemi vtáhnout do konfliktu, který tak zbytečně spustila, ale zároveň říká, že ruská reakce, zahrnující okupaci částí Gruzie, je nepřiměřený akt agrese.

Švejnar je ve svých prohlášeních ještě jednoznačnější. I on sice kritizoval Gruzii za to, že umožnila svým útokem na Jižní Osetinsko Rusku situaci zneužít, ale samotné Rusko jednoznačně odsoudil. Jeho prohlášení se v mnohém blíží současným stanoviskům ODS.

Je naprostou záhadou, proč si ODS nebo lidé jako Doležal mysleli, že zvolení Klause, na rozdíl od zvolení Švejnara, nějak posílí naší celkovou bezpečnost. Ta se totiž opírá nejen o dobré vztahy s USA, ale i s EU. USA nám snad mohou v případě ohrožení pomoci vojensky, ale bezpečnost má, zejména v dnešní době, i svoji energetickou dimenzi, a v ní musíme jednoznačně spolupracovat s EU a usilovat o co největší evropskou integraci.

Pokud v prezidentské volbě někomu vadilo, že by Švejnar, aby byl zvolen, potřeboval hlasy komunistů, měl se snažit přesvědčit alespoň část ODS, aby volila Švejnara, nikoliv souhlasit se zvolením Klause jenom proto, že ten se mohl teoreticky stát prezidentem i bez podpory komunistů. Nakonec byl Klaus tak jako tak zvolen i zásluhou komunistů, kteří se zdrželi hlasování a tím mu pomohli. A navzdory tomu, že tentokrát neobdržel ani jediný komunistický hlas, je to právě KSČM, která má z jeho současných názorů největší radost.

Nyní bude Klaus na Hradě do roku 2013 a má tudíž potenciál natropit ještě hodně škody. Ať už jsou jeho proruské postoje výrazem idealismu nebo naopak nějakých vazeb, o kterých česká veřejnost zatím neví, jsou pro Českou republiku nebezpečné. ODS má šanci mu v jeho postupné destrukci prozápadního směřování naší země zabránit, jedině pokud prozře i v otázce Evropské unie a tím ho v zahraniční politice ještě více izoluje.

21. 08.

Jaké je dědictví Pražského jara 1968?

Jiří Pehe Přečteno 3715 krát

Pražské jaro, které před čtyřiceti lety udusily tanky pěti armád Varšavské smlouvy, vedené Sovětským svazem, je občas vykreslováno jako pouhý frakční boj mezi dvěma skupinami v Komunistické straně Československa, v němž během roku 1968 získali navrch reformátoři pod vedením Alexandra Dubčeka. Reformy prý pak probudily k životu lidové hnutí, ale celý experiment byl odsouzen k porážce, protože naivní českoslovenští politici dost dobře nevnímali, že Sovětský svaz nemůže dovolit, aby se virus „socialismu s lidskou tváří“ rozšířil do zbytku sovětského tábora.

Takovéto interpretace Pražského jara ovšem opomíjejí několik dalších dimenzí toho, co se v Československu tehdy událo. Tak především, Pražské jaro nebylo zdaleka jen oněch osm prvních měsíců v roce 1968. V širším slova smyslu začalo už na počátku šedesátých let, kdy se intelektuální obci, reprezentované především novináři, spisovateli, filmaři a dramatiky, podařilo postupně vydobýt si na komunistické moci větší míru otevřenosti a umělecké svobody.

Jako takový měl několikaletý proces, známý jako Pražské jaro, přinejmenším čtyři důležité dimenze. Tou první byl nepochybně už zmiňovaný souboj mezi různými skupinami v komunistické straně, v němž zvítězili na čas reformátoři. Druhou bylo velké vyvření tvůrčí energie ve všech sférách umění, třetí nebývalý intelektuální kvas, a čtvrtou zásadní oživení občanské společnosti, původně zdecimované nástupem stalinského komunismu po roce 1948.

Jisté je, že mluvit o Pražském jaru jen jako o osmi měsících v roce 1968, a v tomto kontextu především jako o dění v KSČ, je velkým zúžením významu toho, co se skutečně odehrálo.

Ve zpětném pohledu je také zřejmé, že komunistická strana neměla už několik měsíců poté, co na začátku roku 1968 zrušila cenzuru a uvolnila omezení na cestování na Západ, věci zdaleka pod kontrolou. V tomto kontextu bylo nepochybně prozíravější sovětské vedení, než to československé, protože sovětští vůdci správně tušili, že českoslovenští komunisté, pokud by vůbec chtěli, nemají sami dost sil zastavit změny, jejichž konečným výsledkem mohl být nástup demokracie.

Dnes se občas ozývají hlasy, že reformní komunisté vedení Dubčekem byli naivní snílkové, když věřili nejen v socialismus s lidskou tváří, ale i v to, že Moskva bude takový experiment tolerovat. Problém s touto interpretací spočívá v tom, že českoslovenští komunisté se do značné míry jen snažili držet krok s tím, co se odehrávalo ve společnosti. Kdybychom chtěli dát Pražskému jaru nálepku „naivnosti“, museli bychom jako naivní odsoudit i spisovatele, kteří na sjezdu Svazu československých spisovatelů na podzim roku 1967 vlastně svými požadavky na další liberalizaci komunistické vedení ke změnám tlačili a možná právě oni dotlačili.

Museli bychom také jako naivní odsoudit dnes slavné filmaře, dramatiky a novináře, kteří bez ohledu na to, co si o tom Moskva bude myslet, prostě začali svobodně tvořit a psát. A museli bychom odsoudit i milióny Čechů a Slováků, kteří ve velké většině sice tušili, že to nemusí dopadnout dobře, ale přesto změny aktivně podporovali a v různých formách občanské společnosti je akcelerovali.

Právě tuto touhu po svobodě, navzdory vnějšímu nebezpečí, bychom měli považovat za jedno z nejdůležitějších dědictví Pražského jara. Nic na tom nemění ani skutečnost, že naprostá většina lidí se po invazi rychle vrátila ke konformní existenci.

Důležité je, že jak normalizační komunisté v Československu, tak komunisté v Moskvě i v dalších sovětských satelitech, po roce 1968 dobře věděli, že diktaturu už nelze udržovat poukazy na ideály komunismu, ale že se musejí spoléhat jen na represi kombinovanou se zajištěním přijatelných životních standardů. Dobře to vystihnul Václav Havel ve svém eseji Moc bezmocných, když napsal, že normalizační režim byl už jen čiré pokrytectví, ve své postatě „post-totalitní režim“. Tedy režim, který už nebyl podpírán ideály, ale jen mocí, jež navíc už neměla sílu vrátit ke stalinskému teroru. I proto bylo jen otázkou času, kdy se zhroutí.

Samotné potlačení Pražského jara silou také vytvořilo důležité dědictví. Invaze a nástup normalizačního režimu zničily sny i legitimitu eurokomunistů, zejména ve Francii a Itálii, což mělo zásadní vliv na vývoj evropské levice.

Zároveň—možná paradoxně—skutečnost, že Pražské jaro bylo potlačeno silou, znemožnilo dát definitivní odpověď na otázku, zda přece jen není možná jakási kombinace komunismu s demokracií. Ačkoliv se často tvrdí, že Pražské jaro i invaze ukázaly, že komunismus je nereformovatelný, Michal Gorbačev a další sovětští lídři v roce 1985 evidentně věřili, že jej reformovat lze. Pražské jaro jim bylo inspirací.

Je velkou otázkou, zda by se sovětský komunismus začal hroutit zásluhou demokratizace už pouhých dvacet let po Pražském jaru, kdyby se Československu podařilo invazi vyhnout. Je totiž téměř jisté, že by se v takovém případě v Československu stalo to, co se odehrálo později v Sovětském svazu: demokratizace by přerostla v politický pluralismus. Kdyby se z Československa nakonec už v na konci 60.let stala demokratická země, Gorbačev by v Sovětském svazu nikdy neuspěl, neboť by nemohl argumentovat podobně jako v roce 1968 Dubček, že lze komunismus spojit s demokracií.

Češi a Slováci mají tedy mnoho důvodů se k roku 1968 vracet s hrdostí. Model demokratického komunismu byl sice utopický, ale když byl později použit v Sovětském svazu, začal měnit komunistickou diktaturu v pluralitní politický systém, což přispělo k pádu komunistických režimů v celé východní Evropě.

Neméně důležitý byl i celkový společenský kvas. Ti, kdo dnes nad Pražským jarem tak snadno ohrnují nos, by měli přinejmenším vysvětlit, jak je možné, že proces, který byl údajně především jen soubojem dvou mocenských skupin v KSČ, umožnil vzniknout literárním, filmovým a divadelním dílům, z nichž ta nejlepší nebyla překonána ani devatenáct let po pádu komunismu v roce 1989.

Ačkoliv bylo Pražské jaro brutálně potlačeno, bylo, podobně jako revolty v roce 1968 na Západě, i výrazem velkého tlaku na veřejnosti na to, aby se staly žitou skutečností ideje lidských a občanských práv, jež byly oficiálně kodifikovány mezinárodním společenstvím po 2. světové válce v podobě Charty Organizace spojených národů a Universální deklarace lidských práv.

Sovětské tanky sice potlačily „socialismus s lidskou tváří“, jakkoliv se i tato myšlenka nakonec vrátila v podobě glasnosti a perestrojky, ale nedokázaly plně potlačit boj za lidská práva. Ten se brzy vrátil v podobě ideového podloží disidentských hnutí v komunistickém bloku, která nakonec přispěla k pádu komunismu stejně jako znovu oživený virus „socialismu s lidskou tváří“, jenž Gorbačev vnesl do sovětského systému v roce 1985.

Vysíláno ČRo 6, 21.8.2008

11. 08.

Kocáb na tyrkysové kocábce

Jiří Pehe Přečteno 6344 krát

Záměr Michaela Kocába kandidovat v podzimních volbách do Senátu za Stranu zelených nelze přijmout bez rozpaků. Důvodů je hned několik.

Kocáb v minulosti nebyl znám jako hlasatel zelené ideologie. Je samozřejmě možné, že prošel v posledních letech určitým vývojem, a je také možné, že si uvědomuje, že zelení pod vedením současného předsedy Martina Bursíka nejsou vlastně zelení. Tak či onak Kocáb při oznamování své kandidatury prohlásil, že z 95 procent podporuje Bursíkovu politiku. Zároveň řekl, že pokud by se Strana zelených měla po zářijovém sjezdu posunout doleva, svou kandidaturu stáhne.

Upřesnil sice, že toto jeho prohlášení není zaměřeno proti Daně Kuchtové, která se na podzimním sjezdu s Bursíkem utká o předsednický post ve straně, protože prý i v případě zvolení Kuchtové může strana pokračovat ve svém současném kursu, ale zkombinujeme-li prohlášení o Kocábově podpoře Bursíkovi s varováním o možném posunu doleva, znamená to, že by se Kuchtová v případě svého vítězství na sjezdu musela stát druhým Bursíkem, aby Kocáb mohl kandidátem za zelené zůstat.

Znamená to také, že Kocáb vlastně nekandiduje za Stranu zelených, ale jen za jedno její křídlo. Tuto politickou skupinu okolo Bursíka můžeme označit za pragmatické technology moci, kteří používají zelenou ideologii především jen jako nátěr, za nímž se schovává pravicový liberalismus blízký někdejší Unii svobody a jedné části dnešní Občanské demokratické strany.

Kandidátů na senátní křesla, kteří nejsou členy strany, za níž kandidují, je hned několik, ale kandidát, který není členem strany a přitom naznačuje, že vlastně kandiduje jen za jednu mocenskou skupinu v takové straně, je rarita. Šance takového kandidáta na úspěch jsou limitovány už tím, že bude muset se skutečnou kampaní počkat zřejmě až na dobu po sjezdu zelených. Je také otázkou, jak voliči budou vnímat kandidáta, který už dopředu dává ultimáta straně, za kterou kandiduje.

Kdo jsou zelení?

Tak či onak, Kocáb se bude profilovat na kandidátce strany, která momentálně neví, co vlastně je. Do Poslanecké sněmovny se sice dostala s programem, který zdůrazňoval některá klasická „zelená“ témata, ale Bursík působil už během volební kampaně jako politik, který si k zeleným jen načas odskočil z nějaké liberální strany.

Po volbách uzavřel koalici s občanskými demokraty a lidovci, ačkoliv mnozí příznivci zelených, včetně bývalého prezidenta Václava Havla, stranu nabádali, aby se politiku šla učit nejprve do opozice a podržela si tak punc alternativy k dosavadnímu politickému establishmentu.

Nakonec zvítězil Bursíkův názor, že ve vládě budou mít zelení lepší možnost prosazovat svůj program. Ukázalo se, že nakonec především pomáhají prosazovat programové priority ODS. V jejich vlastním programu nebylo nic o rovné dani, poplatcích ve zdravotnictví, americkém radaru nebo odporu vůči další integraci Evropské unie.

Ani malá vítězství, jako je embargo na budování nových jaderných elektráren nebo příprava zákona o omezení kamionové dopravy, na tom moc nemění, protože tato opatření nepřežijí současnou vládu. Kuchtová, coby představitelka, původní zelené politiky, zdánlivě bojuje s Bursíkem o moc, ale ve skutečnosti jde o identitu strany.

V tomto kontextu znělo logicky, když Bursík prosadil, aby spory ve straně řešil mimořádný sjezd strany v září. Je sice pravděpodobné, že Bursíkovi se podaří na sjezdu umlčet kritiky a nahradit je vlastními lidmi, ale tím nevyřeší otázku, co strana je a má být. Jenom ještě více vyhrotí současné rozpolcení, v němž se za vývěsním štítem zelených schovává jakási odnož ODS. Vezmeme-li v úvahu, že podle průzkumů zhruba 38 procent lidí, kteří volili zelené v roce 2006, říká, že by už stranu nevolili, Bursík si možná pojistí moc ve straně, jenže ta už voliče nebude zajímat.

Průměrnému voliči je asi už víceméně jedno, jestli se strana posune doleva nebo doprava. I z Bursíka už vyprchala novota, kterou coby politik voněl, když přivedl stranu k volebnímu úspěchu v roce 2006. Spíše vypadá jako občas se rétoricky zelenající verze politicky předčasně zestárlého harcovníka polistopadové politiky Ivana Langera.

Voliče zelení přestávají zajímat nejenom proto, že je to strana zcela pohlcená vnitřními spory, v níž neuplyne den, abychom nebyli konfrontováni s nějakou další trapnou „pikanterií“ z jejího nitra. A nejenom proto, že se bojuje o to, zda sjezd svolaný z Bursíkova popudu na září je vůbec legální. A nebo proto že slyšíme diskuse na téma, zda si Bursík zajistil pro sjezd většinu poněkud podvodným zakládáním nových organizací, či zda jsou jím navržené stanovy ústupem od vnitrostranické demokracie.

Problémem je i to, že se Bursík neobejde bez Kuchtové a naopak. Pragmatická, na technologii orientovaná politika Bursíka potřebuje „idealistické“ zázemí Kuchtové v podobě ekologických aktivistů, které v případě porážky Kuchtové na sjezdu strana ztratí. Kuchtová je zase jen těžko použitelná pro pragmatickou politiku, a to nejen proto, že nemá Bursíkovu politickou „šikovnost“. Dá se tudíž předpokládat, že vítězství jednoho ze dvou křídel na sjezdu stranu nikterak „nenakopne“, ale bude spíš mít podobný efekt, jaký měly podobné vnitrostranické tahanice v někdejší Unii svobody.

Kocábovo dilema

Už proto je kandidatura za tyto zelené velký risk. Pokud by Kocáb byl zvolen, může se mu stát, že bude v pozici senátorů za Unii svobody, kteří v horní komoře přežili smrt své strany. To je ovšem relegovalo do pozice politické nicotnosti.

Kocáb tvrdí, že jednou z jeho nejsilnějších priorit je dnes umístění amerického protiraketového radaru v České republice. Původně byl prý proti, ale ruské reakce ho přesvědčily, že radar je zapotřebí. V takovém případě je ovšem podivné, že kandiduje za stranu, která je v otázce radaru rozpolcená, a jejíž poslanci možná rozhodnou o odmítnutí tohoto zařízení. Zvláštní je to i proto, že Kocáb svoji kandidaturu nepojal jako snahu usmířit znepřátelené skupiny ve straně, ale vlastně jako polarizující krok, neboť se jasně postavil právě za Bursíka. Paradoxně tak může nakonec sám tak trochu přispět k tomu, že skupinu kolem Kuchtové, z níž se odpůrci radaru především rekrutují, ještě více proti projektu popudí.

Kocáb také tvrdí, že mu jde o přežití současné vlády—a to zejména ve světle nadcházejícího předsednictví České republiky v Evropské unii. Jenže výše zmíněná polarizace zelených, k níž Kocáb docela nešikovně přispěl svými výroky při oznamování kandidatury, může znamenat, že poslanci sympatizující s poraženým křídlem (což má být podle všech náznaků, právě křídlo Kuchtové), mohou nakonec opustit stranu i vládu. A senátoři, jak známo, při hlasování o důvěře vládě nehrají žádnou roli.

Podivné je i to, že Kocáb souhlasil s nasazením do senátního obvodu pro Prahu 1. Je to už tradičně obvod, kde se utkávají silné osobnosti, a letos tomu nebude jinak. Pokud by Kocáb senátorské křeslo nakonec získal, bude to na úkor několika kvalitních kandidátů, jako je lidovecký kandidát Pavel Klener, významný lékař, nebo lékař a vydavatel časopisu Přítomnost Martin Stránský, který bude kandidovat za neparlamentní stranu Věci veřejné. Současným senátorem, který bude svůj post obhajovat, je bývalý studentský lídr Martin Mejstřík.

Kocábovy šance mohly být i v tomto obvodu o něco vyšší, kdyby se zbytečně nevymezoval jako pravicový kandidát. Možná ho mohli v takovém případě podpořit v druhém kole levicoví voliči. Jenže po Kocábových prohlášeních při oznamování kandidatury, řekli už dopředu například sociální demokraté, že Kocába v druhém kole nepodpoří. V obvodě, kde je tradičně silná ODS, se Kocáb tak zcela zbytečně definoval jako někdo, kdo by vedle pravého křídla zelených mohl klidně reprezentovat i ODS. V tomto pravicovém teritoriu má ale proti kandidátovi ODS, řediteli Pražské záchranné služby Zdeňku Schwarzovi, malou šanci.

Kocáb mohl být nejsilnější, kdyby zůstal tam, kam ho voliči řadí spolu s dalšími představiteli uskupení, kterému pravice posměšně říká Pravda a láska. Tedy kdyby zůstal v politickém středu.

Tím, že na základě vcelku nepochopitelného údajného doporučení Václava Havla bude kandidovat za pravicové křídlo zelených, tedy za tyrkysové, ztratil už dopředu podporu nejen autentických zelených a demokratické levice, ale i středových voličů Pravdy a lásky. Takto neuvážené rozhodnutí je zvláštní zejména v případě člověka, který v posledních letech velmi pečlivě zvažoval, zda investuje svůj politický kapitál, opřený o nemalou popularitu, do nějakého politického projektu. Nakonec se vždy, jako třeba v případě Cesty změny, opatrně stáhnul. Nyní se z dosti těžce pochopitelných důvodů rozhodnul hazardovat nejenom s tím, že utrpí těžkou porážku, ale s tím, že spojením s Bursíkovými tyrkysovými poškodí své dobré jméno.

Literární noviny, 11.8.2008

08. 08.

Zemanova poslanecká banka

Jiří Pehe Přečteno 4351 krát

V červnu premiér Mirek Topolánek údajně domluvil na utajené schůzce s bývalým předsedou sociální demokracie Milošem Zemanem podporu dalších dvou poslanců z ČSSD pro Topolánkovu vládu. I kdyby se tyto zvěsti ukázaly být nepravdivé, kdokoliv, komu záleží na osudu české demokracie, by měl být ve střehu. Máme co do činění s jevem, který ohrožuje samotné základy parlamentní demokracie.

Jestliže je křehký vládní tábor ochoten „doplňovat“ řady poslanců, kteří jej podporují, tak, že si bez ohledu na výsledky voleb dá dopomoct k „novým“ poslancům šedými eminencemi z lobbistického prostředí nebo politickým soukromníkem z Vysočiny, neguje se smysl voleb.

Zastánci přežití současné vládní koalice „za každou cenu“ tvrdí, že problémem je především vnitřní nejednotnost ČSSD, její údajně autoritářský předseda, nebo laxní způsob vybírání kandidátů pro volby. Není prý pak divu, že některé poslance lze koupit, jiné vydírat kvůli jejich minulosti, a další poslat z opozičního do vládního tábora jen na přání Zemana.

Jenže i kdyby byla tato kritika částečně pravdivá, pořád ještě má současná vlna přeběhlictví dvě velmi znepokojivé dimenze, která mnohá média nechávají, dosti nepochopitelně, klidnými.

Tak především, i kdyby se poslanec rozhodnul přejít do vládního tábora jen kvůli svědomí, skutečností zůstává, že ve volebním systému, v němž vybíráme ze stranických kandidátek a programů, voliči nedali takovému poslanci mandát k tomu, aby se choval jako nějaká další politická strana, která ve volbách vůbec nekandidovala.

Jistě, poslanec má ústavní právo řídit se při hlasování svědomím, jenže odchýlit se tu a tam od většinového názoru strany a jejího poslaneckého klubu je něco jiného, než prostě „sbalit kufry“ a přejít do opačného tábora.

Druhou znepokojivou dimenzí je, že jeden bývalý významný politik si otevřeně počíná, jako by měl jakousi soukromou banku na poslance.

Když tento politik tvrdí, že nově založené občanské sdružení na jeho podporu, chce bojovat proti zákulisním praktikám, vysmívá se nám všem. Nabízí důchodce s Vysočiny poslance jen tak za dobré slovo, nebo má každý přeběhlík svojí cenu, kterou v přítmí hotelových loby vyjednají jeho emisaři? Neměla by se média pídit po stopách korupce?

I ti tvůrci veřejného mínění, kteří se domnívají, že například schválení amerického radaru v Česku je natolik důležité, že žádná cena není malá, by se měli začít ptát, co za tím vším je. Demokracii může zničit jak nebezpečí vnější, tak vnitřní. Organizované přeběhlictví, které silně podrývá důvěru občanů ve smysl voleb, takovým nebezpečím určitě je.

České demokracii se toto vše vrátí jako bumerang, který nakonec napáchá škody i těm, kdo se teď radují, že se Topolánkova vláda s pomocí podobných metod ještě nějaký čas udrží u moci.

Právo, 8.8.2008

05. 08.

Lidovci a zelení mimo realitu

Jiří Pehe Přečteno 4036 krát

V české politice jsou momentálně dvě strany, které se chovají, jako kdyby už nikdy neměly být volby. Řečeno jinak, chovají se bez jakýchkoliv ohledů na své případné voliče.

Strana zelených je zcela pohlcena vnitřními spory. Neuplyne den, abychom nebyli konfrontováni s nějakou další „pikanterií“ z nitra tohoto miniuskupení. Buď říkají Martin Bursík či Kateřina Jacques něco o Daně Kuchtové a Martinu Stropnickém, nebo naopak. Bojuje se o to, zda sjezd svolaný z Bursíkova popudu na září je vůbec legální. Slyšíme diskuse na téma, zda si Bursík zajistil pro sjezd většinu poněkud podvodným zakládáním nových organizací nebo zda jsou jím navržené stanovy ústupem od vnitrostranické demokracie.

Čím se zelení nezabývají vůbec, je otázka, koho tohle všechno ještě zajímá? Možná těch několik osobností, které doufají, že se pod vývěsním štítem zelených svezou do Senátu. Průměrnému voliči je ale asi už víceméně jedno, jestli se strana posune doleva nebo doprava. I z Bursíka už vyprchala novota, kterou coby politik voněl, když přivedl stranu k volebnímu úspěchu v roce 2006. Teď už spíše vypadá jako občas se zelenající verze politicky předčasně zestárlého harcovníka polistopadové politiky Ivana Langera.

Problém zelených spočívá i v tom, že se Bursík neobejde bez Kuchtové a naopak. Pragmatická, na technologii orientovaná politika Bursíka potřebuje „idealistické“ zázemí Kuchtové v podobě ekologických aktivistů, které v případě porážky Kuchtové na sjezdu nejspíš ztratí. Kuchtová je zase nepoužitelná pro pragmatickou politiku, a to nejen proto, že nemá Bursíkovo charisma a politickou šikovnost. Dá se tudíž předpokládat, že vítězství jednoho ze dvou křídel na sjezdu stranu nikterak „nenakopne“, ale bude spíš mít podobný efekt, jaký měly podobné vnitrostranické tahanice v někdejší Unii svobody.

Co na to voliči? Tuto otázku si evidentně zelení příliš nekladou. Možná voliči dají Bursíkovi částečně za pravdu v podzimních volbách do Senátu, kam zelení nasadili několik známých tváří. I proto bude snad možné interpretovat ještě tyto volby jako úspěch. Jak ale dopadnou zelení v krajských volbách, kde se používá systém poměrného zastoupení, je už větší otázka. O volbách do Evropského parlamentu v červnu 2009 a volbách do Poslanecké sněmovny v červnu 2010 raději nemluvit.

Na voliče se evidentně neohlížejí ani lidovci. Ti jsou v situaci o trochu lepší než zelení, protože tvrdé voličské jádro katolíků na Moravě, ač stále starší, snad ještě stále dokáže zajistit potřebných pět procent, zvlášť když se před volbami „přimluví“ u návštěvníků kostelů kněží. Jenže toto pevné voličské jádro se kvůli stárnutí zmenšuje, a strana nedokáže přitáhnout mladé lidi.

K tomu všemu si v čele udržuje politika, který už je natolik „profláknutý“, že k jeho očištění by nestačil, jak ironicky podotknul lídr ČSSD Jiří Paroubek, ani týden v bazénu napuštěném Savem. Jiří Čunek sice ustál všechny možné skandály, ale na konci jeho „vítězného“ tažení je strana u voličů v podobné situaci jako zelení: koho Čunek a spol. ještě zajímá? A koho může přesvědčit o čemkoliv smysluplném?

K tomu všemu přistupuje i už jen málo skrývaná vzájemná neobliba mezi Čunkem a bývalým předsedou Miroslavem Kalouskem. Jeho návrat do čela strany by samozřejmě byl určitým řešením, jenže na Čunka jsou navázáni politici, kteří ho do čela strany vynesli. Ti by museli jít s ním, což by stranu vnitřně ještě více rozštěpilo.

Obraz strany ještě neúnavně „vylepšuje“ i politický oportunista Cyril Svoboda, který se zaskví tu návrhem, aby lidovci výměnou za církevní restituce podpořili znovuzvolení Václava Klause prezidentem, tu nemilosrdným soubojem o dědictví jakéhosi charitativního domu v Praze, tu smělými návrhy na „modernizaci“ strany v podobě změny názvu, či dokonce odkazů na ideovou pevnost Al Kájdy.

Jak zelení, tak lidovci jsou důkazy toho, že politici uzavření do ghett svých funkcí, zejména v parlamentu, ztrácejí soudnost i kontakt s realitou. Velké strany jsou schopné toho částečně korigovat, protože mnoho jejich členů důležité funkce nemá. V jejich nitru přece jen občas proudí zezdola nahoru jakési korektivní signály. Ve stranách, v nichž se všichni schopnější politici musí chopit nějakých funkcí, tento korektiv přestává fungovat. Ať tak či onak, lidovci a zelení už v české parlamentní politice možná dlouho nebudou.

Archiv článků: srpen 2008