Jiří Pehe

26. 11.

Jak zkrotit prezidenta

Jiří Pehe Přečteno 6486 krát

Na prezidenta Miloše Zemana se valí kritika ze všech stran. Pořádají se proti němu demonstrace, různí straničtí politici se distancují od jeho prohlášení, premiér Bohuslav Sobotka si dokonce chce s prezidentem promluvit na téma jeho kontroverzních výroků a koordinace zahraniční politiky.

Zeman si z tohoto rostoucího tlaku nic nedělá. Má za to, že vedle pravomocí, které mu svěřuje ústava, má ještě také mandát od voličů, kteří mu dali hlas v přímé volbě. Mluví prý i za ně. Protesty části veřejnosti odbývá coby pokračování volebního klání, s nímž se prý poražený tábor nesmířil.

Ač by se dalo s pomocí dat, která se objevila v posledních průzkumech veřejného mínění, dokázat, že proti způsobu, jakým Zeman vykonává svoji funkci, nyní protestuje i část jeho voličů z přímé volby, prezidentem to nejspíš nepohne. Je v politice dostatečně zběhlý na to, aby si dokázal spočítat, že
v České republice má prezidentký úřad tak vysokou prestiž, že pokud prezident přestane na čas dělat přešlapy, důvěra veřejnosti se obnoví.

Ví také, že pokud by znovu šel do prezidetnského klání v roce 2018, stačí mu nejspíš chytit se nějakého kontrovezního tématu, které u nás hýbe masami—klidně opět třeba odsunu sudetských Němců. Při své schopnosti demagogicky ohýbat fakta bude mít opět navrch a tím i dobrou šanci na znovuzvolení.

Co se ale tedy pro zkrocení prezidenta utrženého ze řetězu dá dělat? Odpověď zní, že prezident je u nás i navzdory zavedení přímé volby jenom tak silný, jak mu to dovolí politické strany.

Nedává přitom valného smyslu, když se bude premiér pokoušet prezidenta uctivě umravňovat, nebo když dokonce i k Zemanovi dosud loajální Andrej Babiš bude prohlašovat, že prezident by měl v zahraniční politice respektovat jednotnou zahraniční linii, kterou u nás primárně definuje vláda.

Zeman je z rodu politiků, kteří rozumí především síle. To se poměrně jasně ukázalo kupříkladu na začátku roku, kdy se nakonec musel podřídit jednotnému tlaku nově vytvořené vládní koalice a jmenovat přes svoji zjevnou nechuť k takovému kroku Bohuslava Sobotku premiérem.

Ani nyní tomu není jinak. Pokud politické strany pohrozí, že ve světle Zemanova chování omezí prezidentské pramomoci ještě více, než jak to předpokldádá návrh na ústavní změny z dílny Jiřího Dienstbiera, prezident takový vzkaz jistě pochopí. Zvlášť nepříjemná by pro Zemana byla kupříkladu dohoda politických stran, že dále zjednoduší proceduru pro prezidentovo odvolání z funkce, která je nyní tak složitá, že prezidenta v podstatě odovolat nelze.

Možné by byly i takové ústavní úpravy, které by jednou provždy jasně stanovily, co je v zahraniční politice prezidentovo a co je vlády, přičemž by za překračování takto vymezených mantinelů hrozila prezidentovi automaticky ústavní žaloba nebo jiná sankce.

Pokud se politické strany na rezolutnější postoj k Zemanoni nevzmůžou, je třeba je považovat za spoluviníky prezidentova skandálního jednání. Česká republika je parlamentní demokracie, a parlament se tak nemůže vzdát odpovědnosti jednat, když lid v přímé volbě zvolí do funkce hlavy státu politika, který začne svým jednáním ohrožovat zájmy země.

CRo Plus, 26.11.2014

20. 11.

Kavárna versus hostinec

Jiří Pehe Přečteno 6967 krát

Mluvčí prezidenta Miloše Zemana Jiří Ovčáček prohlásil v reakci na protesty proti Zemanovi během oslav pětadvacátého výročí sametové revoluce, kdy tisíce lidí ukázaly prezidentovi červenou kartu, že karty--červené nebo zelené--vystavují voliči ve volbách. Chtěl tím zřejmě říci, že demonstranti nereprezentují většinu společnosti, protože v prezidentských volbách zvítězil právě Zeman.

Od jiných zastánců Zemana jsme se dozvěděli, že demonstrace byly jen pokračováním zjitřeného volebního klání během prezidentské volby v roce 2013. Sám prezident odmítl ještě před 17. listopadem v Hovorech z Lán svoje kritiky jako „pražskou kavárnu“ nebo dokonce „lumpenkavárnu“. I on naznačoval, že jde převážně o zhrzené příznivce jeho protikandidáta v prezidentském klání. A aby prý rozproudil debatu o jejich licoměrnosti, přidal několik vulgárních výrazů. Údajně proto, že se tak vyjadřují, aniž by se kdo pohoršoval, političtí favorité „kavárny“.

Prezidentův zastánce senátor Jan Veleba vidí jako protiklad „kavárny“ obyčejné lidi venkova a měst, kteří podle něj reprezentují skutečnou sílu, kořeny a mravní zdraví státu. Pokud ale přijmeme tezi, že Zemanovy kritiky lze jednoduše odbýt jako „kavárnu“, pak, zůstaneme-li u prezidentem zvoleného označení jeho kritiků s pomocí pojmu z oblasti restauračních zařízení, můžeme označit onu druhou část společnosti jako „hostinec“, což je restaurační zařízení typické pro vesnice a malá města.

Ovčáček může mít pravdu, že v prezidentské volbě „hostinec“ zvítězil. Podíváme-li se ale na prezidentem a následně i senátorem Velebou vyprovokovaný střet mezi „kavárnou“ a „hostincem“ z hlediska občanské mobilizace, je jasné, že utkání během oslav sametové revoluce vyhrála na celé čáře „kavárna“.

Zatímco na Klárově zimomřivě postávalo se zelenými kartami coby projevu sympatií pro Zemana pár desítek lidí, „kavárna“ předvedla masové, i když chvílemi ne úplně vkusné vystoupení, kterého si všimla i většina velkých světových médií.

Ukazuje se, že „kavárenští povaleči“, jak o Zemanových kriticích pěkně mluví Veleba, se od svých kavárenských stolků nakonec dokážou zvednout a jít vyjádřit svůj názor na veřejné prostranství, zatímco na frekventanty „hostinců“ není v mobilizačních kampaních velký spoleh.

Je možná také chyba popisovat masové vystoupení „kavárny“ proti Zemanovi jako akci lidí, kteří se nedokážou smířit s jeho vítězstvím v prezidentském klání. Lze totiž argumentovat, že vzhledem k přirozeným sklonům „kavárny“ k povalečství by „kavárna“ Zemana nakonec nějak skousla, kdyby úmyslně neprovokoval, choval se slušně a neprojevoval otevřené sympatie k zemím, jako je agresorské Rusko a komunistická Čína.

Spoléhá-li prezident, že ho proti rozezlené „kavárně“ podrží „hostinec“, měl by vzít v potaz i to, že není hostinec jako hostinec. Zeman se snažil svoje nejhlasitější kritiky zostudit tím, že je nazval „lumpenkavárnou“, a přitom se pro jistotu s pomocí vulgárního výraziva obrátil na „lumpenhostinec“, pro který u nás dlouhodobě existuje přiléhavější označení „čtvrtá cenová“.

Otázkou ovšem je, jak na jeho akce z poslední doby zareaguje třetí a druhá cenová skupina. Je možné, že v obecné rovině zůstane její osazenstvo k plebejskému prezidentovi více shovívavé než patricijská „kavárna“. Otázkou ale je, zda tato míra shovívavosti bude stačit k tomu, aby tato část „hostince“ vystavila prezidentovi dostatek zelených karet. A pokud ano, aby se zvedla od svých stolů a šla je někam ukázat.

Bude-li Zeman znovu kandidovat v roce 2018, bude tak muset najít opravdu silné téma, aby jeho příznivci došli alespoň do volebních místností. V právě proběhlém střetu s „kavárnou“ se totiž ukázalo, že Zeman „hostinci“ možná příliš nevadí, ale zároveň je mu také tak trochu lhostejný. Bylo by smutné, kdybychom v rozmezí jednoho čtvrtstoletí měli už druhého lídra, který zůstal sám jako kůl v plotě.

ČRo Plus, 20.11.2014

08. 11.

Válka venkova s Kavárnou

Jiří Pehe Přečteno 6541 krát

Po husitských válkách, bitvě na Bílé Hoře, Mnichovu, komunistickém puči a Sametové revoluci, čeká české země zřejmě další vyvrcholení dějin: válka venkova s pražskou (lumpen)Kavárnou.
Šéf Strany práv občanů, dříve zemanovců, Jan Veleba v reakci na údajné štvanice, které „česká zlučovitá média“ a pražská Kavárna prý pořádají na hlavu státu Miloše Zemana, spustil petici na obranu prezidenta a šturmuje do protiútoku.

Jazyk jeho výzvy v sobě nezapře bývalého zemědělského tajemníka okresního výboru KSČ ve Žďáru na Sázavou v časech normalizace, evidentně dobře školeného v třídním boji.
Podle Veleby nejrůznější „povaleči z pražských kaváren“ prý režírují útoky na prezidenta, domnívajíce se, že jim stále patří republika. Ale to se mýlí.

Tuto roli nyní bere zpět venkov. Pražská kavárna proto křičí, vzteká se, kope kolem sebe. Naštěstí pro naši zemi režiséři těchto útoků „mají ve svých politických fajfkách již pomálo tabáku.“ Tak praví Veleba.
No, nekupte to! Kdyby někdo chtěl v podobě happeningu vzkřísit časy hluboké normalizace, s jejími antichartami a dalšími podobnými výzvami organizovanými KSČ, nedokáže to lépe než pan Veleba. Teď ještě přivést povolnější část pražské Kavárny do Národního divadla a donutit je všechny podepsat nějaké prohlášení, v němž rozvraceče odsoudí.

Kavárnu jako novou společenskou třídu u nás stvořil svým nedávnými výroky v Hovorech z Lán Miloš Zeman. Dokonce ji hned pro jistotu vyhodnotil jako Lumpenkavárnu, která jen neproduktivně kritizuje. Dříve by se řeklo, že Kavárna ruší „klid k práci“.

Obecně vzato tato Kavárna není vlastně nic jiného než bývalý tábor Pravdy a lásky. Takto se do pražských intelektuálních povalečů a „elitářů“ strefoval Václav Klaus. Jenomže „pravda a láska“ má jakési pozitivní konotace, špatně se bere útokem. Kavárna je ze strategického hlediska mnohem lepší pojem.

Až budou armády venkova s cepy, sudlicemi a vidlemi pochodovat na hlavní město, v čele se senátorem Velebou, je asi jen potřeba najít tu správnou kavárnu, kde se povaleči shromažďují nejčastěji a v největších počtech. Anebo zamířit na Národní třídu.

Ani Kavárna totiž nezůstává pozadu. Nejenže píše petice, ale svolává na 17. listopadu na Národní třídu protestní akci proti Zemanovi.

Schyluje se tedy zřejmě zase k jednomu typicky českému vyústění dějin. Pracující lid z venkova si to rozdá s Kavárnou. Pan prezident bohorovně přihlíží, za nic samozřejmě nemůže. Vždyť svými vulgarismy v nedávných Hovorech z Lán chtěl jen otevřít společenskou debatu.

Zdá se, že se to prezidentovi, který ve svém inauguračním projevu sliboval být Sjednotitelem národa, dokonale povedlo. Až na to, že to vše má charakter frašky, která se, jak se v českých dějinách stává, ovšem může zase jednou vymknout z rukou.

05. 11.

Vysvětlování prezidentových vulgarit je trapná fraška

Jiří Pehe Přečteno 23936 krát

Některé ze snah vysvětlit veřejnosti, proč prezident Miloš Zeman použil v posledních Hovorech z Lán řadu vulgárních výrazů, jsou stejně trapné jako samotný prezidentův výstup. Mluvčí Hradu Jiří Ovčáček kupříkladu s vážnou tváří sděluje novinářům, že prezident chtěl jen otevřít diskusi o tom, zda jsou přípustné v politice vulgarity. Proto se prý nemá veřejnosti za co omlouvat.

Je s podivem, že některá média tento Ovčáčkův argument vůbec s vážnou tváří převezmou. Servilní mluvčí nám v zastoupení prezidenta totiž v podstatě říká, že až bude chtít prezident příště otevřít diskusi třeba o škodlivosti alkoholismu, nepromluví k národu ve střízlivém stavu o škodlivosti alkoholu, ale raději se zpije před kamerami do němoty a pro jistotu se třeba ještě pozvrací.

Má Hrad skutečně za to, že národ sestává z hlupáků, kterým je možné coby vysvětlení prezidentova selhání naordinovat jakoukoliv nejapnost?

Když pak pan Ovčáček ještě s vážnou tváří dodává, že prezident chtěl svými výroky odhalit jakési politické pokrytectví, zůstává rozum stát nad pokrytectvím a neomaleností tohoto prezidenta i jeho mluvčích.

Bohužel k zastírání podstaty celé věci přispívají i mnohá média a jejich komentátoři. Jak je obvyklé, spustila se v reakci na prezidentovy vulgarity rádoby učená diskuse o tom, co tím prezident vlastně sledoval.

Nejjednodušší vysvětlení, že tím nesledoval nic, že alkoholismem, nemocemi a mocí poznamenaná , polorozpadlá osobnost prostě nekontroluje svoje puzení urážet a mluvit sprostě, zmizelo pod nánosem takzvaně strategických úvah.

Možná proto, že bychom se museli začít ptát, co jsme to za národ, když si většina zvolí do nejvyšší státní funkce někoho takového.

I proto se leckdo snaží nabízet zdánlivě racionální vysvětlení prezidentova jednání. Vždyť pokud máme na Hradě vlastně génia, který nás zasype sprostotami se záměrem otevřít veřejnou diskusi nad používáním sprostot v politice, není to přeci s námi ostatními tak špatné. Na Hrad jsme nezvolili osobu nízkou a vulgární, ale stratéga, který je zase o krok napřed před svým národem.

A jaké že další strategické záměry mohl prezident mít? Kupříkladu prý chtěl možná odvrátit pozornost od své kritizované cesty do Číny a nepovedeného udílení státních vyznamenání. Co na tom, že to by bylo jednání ne nepodobné pokusu někoho přehlušit bolest zubů tím, že si způsobí ještě větší bolest třeba tím, že se střelí do nohy. Pokud by to byla pravda, nevypovídalo by to nic pozitivního o prezidentově údajném mistrovství v politické strategii, ale spíš o tom, že nemá všech pět pohromadě.

Další učená domněnka zněla, že prezident takto jen provokuje, protože je prostě..inu, provokatér. Takové tvrzení má prezidenta zřejmě vykreslit jako někoho, jehož ostrá a bystrá inteligence, nadřazená jeho oponentům i veřejnosti, si prostě čas od času potřebuje z výšin jeho úřadu vystřelit z obyčejných politiků i národa.

Je zajímavé, jak málo v diskusi zaznívá, že je úplně jedno, jak to prezident všechno myslel, nebo že spíš možná nemyslel vůbec a pod tlakem se jen vyjevilo jeho skutečné já. Motivy pro sprostoty v přímém přenosu jsou v případě hlavy státu opravdu druhotné, i kdyby pan Ovčáček přišel s ještě nějakým bizarnějším vysvětlením.

Podstatné by mělo být, že hlava státu se má chovat určitým způsobem, a pokud se nechová, nemá být ve slušné demokratické společnosti hlavou státu. Pokud média a část společnosti nakonec přijmou diskurz, v němž se bude prezidentova vulgarita na veřejnosti omlouvat jakýmisi údajně racionálními motivy, pak nezbývá než usoudit, že nejsme slušnou demokratickou společností, a máme tudíž přesně takového prezidenta, jakého si zasloužíme.

ČRo Plus, 5.11.2014

Archiv článků: listopad 2014

Jak zkrotit prezidenta

Kavárna versus hostinec

Válka venkova s Kavárnou

Vysvětlování prezidentových vulgarit je trapná fraška

Blogeři abecedně