Jiří Pehe

26. 05.

Vzpoura proti elitám. Co ale přijde po nich?

Jiří Pehe Přečteno 11880 krát

Výsledky rakouských prezidentských voleb jen potvrdily, že v mnoha západních zemích se voliči stále více bouří proti dosavadním politickým elitám. Ty se nejen zdají být stále více bezmocné a neschopné řešit efektivně problémy, kterým jejich země čelí, ale také provokují tím, že navzdory varováním takříkajíc dál jedou ve starých kolejích.

Ponecháme-li ale stranou jevy, které tradičně sužují liberální demokracie-(kupříkladu korupci, provázanost politiky s mocnými ekonomickými zájmy či různé míry sociální nerovnosti), je otázkou, zda dosavadní politické elity vůbec mohou efektivně řešit všechno, co jim lid ve svém hněvu vyčítá.

Jsou totiž limitovány tím, že k řešení globálních výzev a krizí, které hýbou současným světem, mají k dispozici převážně jen lokální politické nástroje svého národního státu. To je v situaci, kdy jejich země závisí na globálních finančních trzích a investicích nadnárodních společností a kdy zároveň opakovaně čelí různým globálním vichrům, naposledy v podobě migrační vlny, zoufale málo.

Snahy povýšit politiku na nadnárodní úroveň, kde už funguje globalizovaná ekonomika, narážejí přitom na národní sentimenty, jakož i na skutečnost, že nadnárodní politická integrace je při různosti existujících národních zájmů o poznání složitější proces než ekonomická globalizace, kterou jaksi přirozeně pohání logika tržního hospodářství.

Západní společnosti dosáhly za posledních několik desetiletí nemalého blahobytu, podporovaného sociálním státem. Jenže ve stále více globálně fungující ekonomice se tyto jistoty rozplývají: pracovní místa z industriálních odvětví a zemědělství odplouvají do zemí s levnější pracovní silou a menšími náklady na výrobu.

A do západních společností, jejichž blahobyt byl do jisté míry vytvořen na úkor zbytku světa, se valí vlny migrantů z chudých zemí, či zemí rozvrácených válkami, k čemuž přispívají i nové technologie usnadňující komunikaci a cestování bez ohledu na hranice.

Zatímco některé části nezápadního světa z globalizace profitují přinejmenším tím, že se koláč globálního bohatství rozděluje více v jejich prospěch, dosavadní jistoty Západu jsou ohroženy. Na politickém trhu tudíž rostou jako houby pod dešti nová hnutí, která ujišťují, že vlastně existují jednoduchá řešení: posílit státní suverenitu, uzavřít hranice, odmítnou volný obchod, omezit práva různých menšin, popřípadě nahradit prohnilou liberální demokracii vládou silné ruky.

Není náhodou, že příznivce získávají zejména v ekonomicky nejohroženějších částech západních společností, což jsou shodou okolností lidé, kteří vzdělanostně i jinak nemohou ve stále více globálně fungující ekonomice konkurenčně obstát a nedávají věci do širších souvislostí.

Ve Spojených státech je nyní politicky využívá Donald Trump, který, použijeme-li zjednodušení, se stal mluvčím méně vzdělaných bílých mužů jejichž průmyslová odvětví mizí před očima, a kteří jsou tak nahněváni nejen na globalizaci, ale i na migranty a příslušníky menšin, kteří podle nich mají ve srovnání s nimi nezasloužené výhody.

Bohužel ani Trump, ani rakouský Norbert Hofer, ani Marine Le Penová ve Francii a mnoho dalších populistických politiků, nenabízejí řešení, která by snad mohla jejich zemím rychle pomoct.

Případná izolace v národních státech povede jen k ještě větším ekonomickým problémům. A povzbudí růst národních antagonismů i bezpečnostních rizik, na které Západ už několikrát tvrdě doplatil. A přijde-li po současné deziluzi z údajně neschopných tradičních politických elit i zákonité zklamání z těch, které se nyní v nacionalistickém hávu derou opět na výsluní, může bohužel dojít opět i na horší věci.

ČRo PLus, 26.5.2016

18. 05.

Boj o Albertov s příchutí absurdity

Jiří Pehe Přečteno 7757 krát

Vloni si u příležitosti výročí sametové revoluce zabraly pražský Albertov 17. listopadu iniciativy spřízněné s prezidentem Milošem Zemanem, který tam vystoupil na stejném pódiu se zástupci extrémistických hnutí. Zástupci vysokých škol a studentů nebyli na prostranství—prý z bezpečnostních důvodů—vpuštěni, což vyvolalo v části veřejnosti nevoli.

Letos se tak v reakci na loňské události konaly učiněné závody o to, kdo si jako první zarezervuje na pražském magistrátu nejen Albertov, ale i další veřejná prostranství. Podle zpráv v médiích se Albertov tentokrát podařilo zabrat Karlově univerzitě. Protizemanovští aktivisté pro změnu hlásí, že se jim podařilo zarezervovat Hradčanské náměstí a další veřejná prostranství.

Jakkoliv se mohou odpůrci prezidenta radovat, že místa symbolicky spjatá se sametovou revolucí, v níž hráli ústřední roli studenti, tentokrát hlava státu a jeho příznivci nezneužijí, vše to má nádech absurdity. Začít lze samotným rezervačním systémem, který je založen na tom, že veřejné prostranství získá ten, kdo si ho zarezervuje jako první půl roku před konáním akce.

Ze sdělovacích prostředků jsme se tak mohli dozvědět, že různé instituce a jedinci uspěli proto, že si daná místa byli schopni zarezervovat s pomocí vyplněných elektronických formulářů a elektronických podpisů pár vteřin po půlnoci z šestnáctého na sedmnáctého kvetna. Opravdu by nešlo vymyslet důstojnější způsob? Je nutné, aby se takových závodů musela účastnit ctihodná instituce, jakou je Karlova univerzita?

Poněkud absurdní také je, že se u nás vůbec konají jakési závody mezi zastánci a odpůrci prezidenta země o to, kdo bude mít k dispozici to či veřejné prostranství. Nejen proto, že, jak už bylo mnohokrát vysloveno, prezident by měl zemi sjednocovat, nikoliv rozdělovat, ale také proto, že to vše zavání jakýmisi podivnými politickými naschvály. Vždyť vloni se prezident a jeho příznivci sešli na Albertově v uzavřené společnosti proto, aby tak říkajíc vytřeli zrak organizátorům protizemanovských protestů z předchozího roku, kdy aktivisté házeli na Albertově na prezidenta vajíčka v přítomnosti hlav okolních států.

Je to celé poněkud dětinské. Spor, který českou společnost tak zásadně rozděluje, se přitom nevyřeší akcemi na veřejných shromážděních, ale jedině politickou prací. Prezidenta Zemana lze možná na takových shromážděních kritizovat či zesměšňovat, ale ti, kterým jde opravdu o změnu, by neměli zapomínat, že Zeman bude mít vždy výhodu v tom, že jakýmsi veřejným prostranstvím, které může z Hradu různými způsoby oslovovat, je celá země. A toho opět jistě využije k tomu, aby vykreslil to, co se bude na Albertově i jinde dít jako jakousi marnou vzpouru pražské kavárny proti většině společnosti, kterou reprezentuje on.

Jinými slovy, Zemana je možné porazit jen u volebních uren. Pokud by občanská společnost, včetně zástupců univerzit a studentů, už měla v listopadu společného kandidáta na příštího prezidenta, který by dokonce na pracně získaných veřejných prostranstvích promluvil, dávalo by úsilí tato prostranství zabrat smysl. Bez takového politického zastřešení bude sice mnoho lidí 17. listopadu cítit jakési zadostiučinění, že důležitá veřejná prostranství neokupují Zemanovi příznivci či on sám, ale výsledkem nebude, že se Zemanovy šance na znovuzvolení výrazně sníží.

ČRo Plus, 18.5.2016

10. 05.

Setkání se slušným Čechem

Jiří Pehe Přečteno 18060 krát

Od slušných Čechů dostávám mnoho emailů. Že jsou slušní, vím proto, že sami píšou, že jsou obyčejní slušní lidé, zatímco já jsem rozeštvávač, pravdoláskař, nevyléčený havlista, nebo nenapravitelný sluníčkář, jenž neví, která bije. A vůbec, kdo mě platí?

Když mi v první větě netykají nebo nechrlí rovnou sprostoty, odpovídám. Někteří jsou tím zřejmě překvapeni a jejich tón se v případných dalších výměnách mění v méně agresivní a zlobný. Výhodou písemné konverzace je, že když nikam nevede, lze ji ukončit.

Časy se ale mění, atmosféra houstne, a v poslední době na mne tudíž slušní Češi také pokřikují na veřejnosti s ujištěním, že na rozdíl od nich ničemu nerozumím, zejména problémům migrace. Nedávno třeba v jedné restauraci. Že to ostatní hosty nemusí zajímat, slušným Čechům nevadilo. Zřejmě automaticky předpokládali, že jsou všichni ostatní hosté stejně slušně vychovaní jako oni, a mají tudíž stejné názory, které je třeba mé osobě veřejně sdělit.

Občas potkávám méně statečné spoluobčany, kteří když mě na ulici míjejí ve dvojici, snaží se mi sdělit svůj názor tak, že o mně mluví mezi sebou, abych to nemohl přeslechnout. V jednotě je síla.

Jindy si ke mně přisedne někdo v dopravních prostředcích s tím, že mě zná z televize, a začne mi vysvětlovat, jaký je česká politika skandál. Stává se, že mi v této souvislosti rozhořčený občan sdělí, jak se v tom parlamentu my politici hrozně chováme. Když občana ujistím, že nejsem politik, a vůbec už ne parlamentní, nýbrž publicista, dostane se mi obvykle místo omluvy ujištění, že to vyjde nastejno.

Nedávno mi zatarasil cestu postarší Čech na ulici. Nepředstavil se, šel přímo k věci. „Proč ty lidi neustále jen rozeštváváte?“ chtěl vědět. „To vás vůbec nezajímá, co si o tom myslíme my, slušní lidé? Národ? Kdo vás za to platí?"

Ujistil jsem ho, že jen publikuji svoje názory, nic víc. Pracuji na americké univerzitě, na živobytí si tudíž vydělávám tam. Když se mu moje texty nezdají, anebo se nechce z principu konfrontovat s tím, co se odlišuje od jeho pohledu na svět, nemusí je číst, existuje přeci mnoho dalších komentátorů, kteří mu budou konvenovat. Nechtěl jsem mu zlomyslně říkat, že už od pohledu na něj vím, kteří to asi jsou.

Pán mě ujistil, že moje texty nečte, protože na nějaké žvásty pisálků není zvědavý, zná mě jen z televize. Odvážil jsem se namítnout, že jsem v televizi v poslední době na témata, která ho nejspíš zaměstnávají, příliš nemluvil, takže nevím, odkud se jeho averze bere. Neposlouchá náhodou spíš moje komentáře v ČRo Plus? Pravil, že na nějaké vymývání mozků veřejnoprávním rádiem není zvědavý. Stačí mu, co vidí v televizi.

Pak mi představil v kostce vlastní názory. Začal tím, že Havel měl zakázat komunistickou stranu, a koneckonců to byl on, kdo tady vybudoval mafiánský kapitalismus, kvůli kterému má on, slušný Čech, důchod jen 8 tisíc měsíčně, ač, pravda, naštěstí jeho rodina restituovala domy v Praze 1, takže na tom není nijak zle.

Pokusil jsem se oponovat, že pokud jde o kapitalismus, možná si Havla plete s Václavem Klausem, a pokud jde o KSČ, Havel sám nic zakazovat nemohl, snad jen uplatnit svůj vliv, a že na zákaz KSČ jsou dodnes různé názory. Já bych ji kupříkladu tehdy zakázal, ale akceptuji, že na tom neexistoval v dané době demokratický konsensus.

„Ano, to jste celí vy,“ pravil slušný Čech. „Pořád jen mluvíte o konsensu, a mezitím se k nám hrnou čmoudi bůhvíodkud, Evropská unie nás ponižuje a vydírá, cikáni berou dávky, o kterých se slušnému člověku ani nezdá, a tenhle bordel pak ještě hájí v televizi Kocáb nebo dokonce ta jeho černoška z Keni.“

Trochu se mi začal zvyšovat tlak, ale zvládl jsem se slušného Čecha zeptat, jestli vidí v Praze nějaké uprchlíky, když k nám, jak známo, z dobrých důvodů nechtějí. Ujistil jsem ho též, že Lejla Abasová je v Praze narozená Češka, její otec nebyl z Keni ale ze Súdánu, a že barva její pleti je zcela podružná.

Ignoroval to. Plynně přešel k Číně. Co prý proti ní mám? Řekl jsem, že se mi nelíbí, když se lidi kvůli odlišným názorům zavírají do vězení a koncentráků, ale proti rozumnému obchodu s Čínou, pokud není vykoupený poklonkováním, nemám nic. Slušný Čech chtěl vědět, jestli jsem byl někdy v Tibetu. Pravdivě jsem odvětil, že nikoliv.

„No vidíte. Ti ubožáci by se tam někde tři tisíce metrů nad mořem chtěli modlit, to je všechno, co uměj, a Čína jim tam buduje dálnice…“

Moji námitku, že někteří lidé mohou vidět jako smysluplnější snesitelnou chudobu a meditaci než konzumní společnost a dálnice, které jim postaví okupanti, ignoroval a přešel k Donaldu Trumpovi. Co si prý myslím o něm?

Odvětil jsem, že když chce opravdu znát můj názor, je Trump nebezpečný populista, a pevně doufám, že nebude zvolen prezidentem. Už proto, že mám coby bývalý uprchlík vedle českého i americké občanství, a chtěl bych mít alespoň v jedné ze svých dvou domovin prezidenta, kterého si lze vážit. Slušný Čech si pohrdlivě odfrkl a chystal se mě dát lekci z americké politiky, ale stačil jsem ho naštěstí přerušit: „Nezlobte se, ale mám nedaleko odtud zaparkované auto, parkovné mi právě teď vypršelo…“

Pánovi se to nelíbilo. Jistě prý jsem dost bohatý na zaplacení pokuty, navíc se člověku jako jsem já, policie pokutu ani neodváží dát. Ujistil jsem ho, že občas pokutu, třeba za špatné parkování, dostanu, a že to tentokrát nechci znovu zkoušet, když už jsem na auto nezapomněl, jak se mi bohužel občas stává.

„To jste celí vy“, pravil opět v plurálu, zřejmě na adresu celé pražské kavárny. „Když se vám naskytne možnost mluvit s obyčejným slušným člověkem, nejste ochotní poslouchat jiné názory než ty vaše pravdy. Jenom rozeštváváte společnost, aniž byste poslouchali, co chce národ.“

Neměl pravdu. Uvědomil jsem si, že není nad to slyšet občas hlas vlastního lidu. Začínám konečně rozumět svému českému prezidentovi.

05. 05.

Českých "ne" při řešení migrace přibývá

Jiří Pehe Přečteno 4230 krát

Česká politická scéna téměř jednotně odmítla návrhy Evropské komise, aby Turci mohli cestovat od léta do Evropské unie bez víz, a aby byl přijat nový mechanismus pro rozdělování uprchlíků do zemí Unie.

Ten by spočíval v tom, že azylové žádosti běženců má vyřizovat stejně jako dosud ta země, v níž běženci vstoupili na evropské území, ale pokud bude taková země přetížena, může požádat o spuštění nouzového mechanismu pro přerozdělování uprchlíků do ostatních zemí Unie.

Ve světle odporu některých zemí EU vůči přijímání uprchlíků na základě trvalých kvót, Komise zvolila kompromis a navrhla, aby země, které uprchlíky odmítnou podle kvót přijmout, za každého odmítnutého uprchlíka zaplatily zhruba 7 miliónů korun.

Jelikož odpovědí České republiky na téměř všechny návrhy na řešení migrační krize, které přicházejí z Bruselu, je hlasité „ne“, nabízí se otázka, co vlastně Česká republika chce.

Víme, že vláda je dlouhodobě proti jakýmkoliv kvótám—nyní tedy zřejmě i proti mechanismu, který by se spustil pouze v případě nouze. Česká republika bude nejspíš také proti možnosti jednotlivých zemí se z povinného přijímání uprchlíků podle kvót vykoupit. A česká politická scéna odmítá i zavedení bezvízového styku s Tureckem, protože Turecko prý zatím neplní všechny podmínky.

Řešení, které Česká republika propaguje, má spočívat ve větší pomoci v zemích, odkud uprchlíci přicházejí a v lepší ochraně vnějších hranic Unie. Česká pozice se zdá být logická. Kvóty údajně nefungují, a obecně nelze členským státům proti jejich odporu nutit, koho mají přijmout.

Problém spočívá v tom, že se Češi důsledně vyhýbají odpovědi na otázku, jak se v rámci společné Unie solidárně podělit o ty migranty, kteří se navzdory všemožnému utěsňování hranic a dohodám s Tureckem na území Unie přece jen dostanou.

Pokud jde o Turecko, je přitom pravděpodobné, že pokud EU v nějaké podobě Turkům bezvízový styk neumožní, přestane Turecko plnit migrační dohody, a do Řecka se opět mohou začít plavit velké počty uprchlíků. Jižní země EU se pak mohou opět potýkat s náporem běženců, i když balkánská trasa, která jim dříve umožňoval volnou cestu na sever, je nyní zavřena.

Postoje České republiky lze shrnout tak, že se o běžence, kteří se na území EU přece jen navzdory námi propagovanému utěsňování hranic a pomoci v krizových oblastech dostanou, mají postarat ostatní země Unie, zejména ty západní. Zároveň, ukazuje se z reakcí na poslední návrh Komise, odmítáme těmto západním zemím na péči o uprchlíky finančně přispět, i když jinak od západu EU ochotně přijímáme nemalou finanční pomoc.

Čeští politici i mnozí komentátoři tento postoj vidí jako logický. Vidíme prý věci jasněji než západ EU, a nenecháme si Bruselem vnutit nesmyslná rozhodnutí. Uvidíme, zda naši logiku sdílí i tolik zemí Unie, aby bylo možné poslední návrhy Komise zablokovat.

Zejména západní země se totiž mohou ptát, co tedy vlastně mohou od zemí, jako je ta naše, žádat, když odmítají jak jakékoliv kvóty, dokonce i jen jako dočasný nouzový mechanismus pro vyřizování azylu, a nyní nově i jakoukoliv finanční pomoc zemím, které se uprchlíků nakonec ujmou místo nich. A to vše ještě tvrdí odmítáním vstřícnějšího postoje vůči Turecku, které momentálně brání většímu přívalu uprchlíků do Evropy.

Jeden respektovaný komentátor napsal, že jdeme sice „hlavou proti zdi“, ale je to souboj s euro-inženýry. Jenže co když návrhy Komise, které my vidíme jako zeď, kterou údajně staví euro-inženýři hloupější než české hlavy, většinově opět schválí demokratické země, které nejsou našimi nepřáteli, ba naopak? Je to znak jejich hlouposti? A je znakem chytré hlavy, že místo hledání kompromisů bude i v takové situaci do zdi bušit?

ČRo Plus, 5.5.2016

Archiv článků: květen 2016

Vzpoura proti elitám. Co ale přijde po nich?

Boj o Albertov s příchutí absurdity

Setkání se slušným Čechem

Českých "ne" při řešení migrace přibývá

Blogeři abecedně