Prezident Zeman s abolicí přestřelil

Mediální a politická pozornost, kterou na sebe strhl, je pro prezidenta Miloše Zemana prozatím jediným pozitivním efektem jeho oznámení, že by využil své ústavní pravomoci takzvané abolice a zastavil trestní stíhání Andreje Babiše v kauze Čapí hnízdo v případě, že by Nejvyšší státní zástupce zvrátil rozhodnutí pražského státního zastupitelství, které stíhání zastavilo.

Více »

Zemanovy výroky o Kosovu hrají do karet Rusku

Prezident Miloš Zeman spustil politickou ofenzívu, jejímž cílem je, aby Česká republika odstoupila od svého uznání nezávislosti Kosova z roku 2008. Nejprve přišel s tímto návrhem během své návštěvy Srbska, kterou už po příjezdu uvodil prohlášením, že má rád Srby, ale nemá rád Kosovo. Záměr tlačit na nejvyšší ústavní činitele naší země, aby uznání Kosova odvolali, po návratu do České republiky skutečně začal realizovat, takže se stal i předmětem jeho pravidelné schůzky s premiérem v Lánech.

Zemanova slova v Srbsku by mohl leckdo vidět jako promyšlenou sabotáž o den později začínajícího summitu lídrů visegrádské čtyřky s představiteli zemí západního Balkánu, jejímž jedním cílem bylo ujistit tyto země o podpoře Visegrádu pro jejich vstup do Evropské unie i dalších mezinárodních organizací. Kosovo nakonec svoji účast odvolalo.

Premiér Andrej Babiš pak na tiskové konferenci v přítomnosti ostatních lídrů V4 sice žehlil vzniklé rozpaky slovy, že Zeman se vyjadřuje o uznání kosovské samostatnosti Českou republikou negativně už od svého nástupu do funkce v roce 2013. Zároveň prohlásil, že Česká republika svoje postoje ke Kosovu měnit nebude, a že za zahraniční politiku země odpovídá vláda.

Jenže zásadový postoj mu dlouho nevydržel a o několik dní později se vynořil z již zmíněné lánské schůzky se Zemanem s tím, že chce řešit uznání Kosova s ministrem zahraničí Tomášem Petříčkem a předsedou koaliční sociální demokracie Janem Hamáčkem. Petříček reagoval, že se debatě nebrání, ale pro změnu českého postoje nevidí důvod.

A má pravdu. Neexistují totiž zřejmé důvody, proč by se český postoj měnit měl. A proč právě nyní. Vyvinula se snad v poslední době situace v Kosovu zásadně k horšímu v porovnání s rokem 2008, kdy Česká republika jeho nezávislost uznala?

Odpověď zní, že nikoliv. Naopak, věci se mění spíše k lepšímu, což měla podtrhnout i účast Kosova na zmíněném summitu V4, který měl potvrdit, že visegrádská čtyřka podporuje rozšíření EU o země západního Balkánu. Zatímco některé západoevropské země s integrací západního Balkánu do EU i NATO nechtějí spěchat, ale nejsou vehementně proti, v Evropě existuje země, které se tyto záměry zásadně nezamlouvají. A tou je Rusko.

To je nyní kupříkladu obviňováno, že se jeho agenti pokusili zavraždit premiéra Černé hory před volbami v roce 2017, které předcházely vstupu Černé hory do NATO. Jak moc Rusku vadí vstup některých bývalých komunistických zemí, které dle něj spadají do jeho sféry zájmu, do NATO či EU, Moskva ukázala už v roce 2008, když rozpoutala válečný konflikt s Gruzií ve východní Osetii poté, co se objevily úvahy o vstupu Gruzie do NATO. Ruskem organizovaná destabilizace Ukrajiny, která vyvrcholila okupací Krymu a nástupem separatistů na východní Ukrajině, se pro změnu spustila poté, co Ukrajina byla blízko podepsání asociační dohody s EU.

Je samozřejmě možné, že útoky prezidenta Zemana na Kosovo jsou vedeny jen špatným svědomím, protože to koneckonců byla jeho vláda, která v roce 1999 dala dva týdny po vstupu ČR do NATO souhlas s bombardováním Srbska kvůli obavám Západu z možné Srby organizované genocidy v Kosovu. Jenže byla-li hlavním důvodem Zemanových slov o Kosovu v Srbsku snaha se před Srby od české podpory pro bombardování distancovat, nezvážil dostatečně, že tím sabotuje pražský summit V4 s lídry balkánských zemí, přičemž jeho útok na Kosovo, už svým načasováním, zapadá do ruských záměrů Balkán destabilizovat v době, kdy další země v regionu míří do NATO a EU.

Bohužel ovšem nelze zároveň zcela vyloučit, že Zeman dobře věděl, co dělá, včetně toho, jaké jsou zájmy Ruska na Balkáně. Nebylo by to poprvé, kdy jednal v souladu s cíly ruské zahraniční politiky.

ČRo Plus, 19.9.2019

Opoziční reakce na evropské portfolio Jourové jsou pokrytecké

Nastupující šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová oznámila, že staronová česká zástupkyně v komisi Věra Jourová dostane post místopředsedkyně komise, s odpovědností za dohled nad dodržováním evropských hodnot a transparentností.

Více »

Více dětí? Apely na zvyšování porodnosti tonou v ekonomizujících argumentech

Pokud jde o populační růst v té které zemi, západní politici jsou chyceni v jisté logické pasti. Na jedné straně si mnozí stěžují, že planeta bude brzy na pokraji kolapsu, pokud bude pokračovat globální nárůst populace, ve svých zemích ale vybízejí občany k tomu, aby měli více dětí—alespoň prý tolik, aby se bez migrace nezmenšoval počet obyvatel té které země.

Jinými slovy: náš národ si zaslouží, aby se populačně zvětšoval, globálně je to ale problém. V některých zemích pak dokonce slyšíme, že úbytek „našich“ bychom neměli doplňovat importem lidí z těch částí světa, kde se ještě pořád rodí více dětí, než kolik lidí umírá.

V podobném duchu se nyní vyjádřil i český premiér Andrej Babiš na nedávné demografické konferenci v Budapešti. Pravil, že „dobrému státu“ stoupá počet obyvatel i bez migrace.

V tomto Babišově vyjádření, které je podbarveno jeho populistickým zneužíváním tématu migrace, se přitom skrývá několik logických a informačních lapsů.

Chtěl nám snad český premiér říci, že Česká republika není dobrá země, a proto se v ní rodí méně dětí, než kolik lidí umírá, a musí tedy nakonec spoléhat, jak se to děje, ve svém populačním růstu na migraci? Je tedy Babiš premiérem „dobrého státu“?

Vše, co Babiš o České republice říká, přitom naznačuje, že si myslí, že se u nás máme (přinejmenším od doby, kdy právě on vstoupil do vysoké politiky) skvěle, a že bude líp. Jak je tedy možné, že se v tak skvělé zemi rodí málo dětí? Jak je možné že zatím nedokázal „zařídit“, aby se jich rodilo víc?

Zavádějící je i podprahový argument, že právě v dobře fungujících, tedy vyspělých zemích, není třeba spoléhat na migraci. Statistiky i trendy jsou neúprosné: skoro všechny evropské země mají porodnost nižší než dvě děti na ženu, což by stačilo alespoň k udržování počtu obyvatel země i bez migrace. Ve většině z nich už vyzkoušeli, bez větších úspěchů, i celou řadu opatření (jako jsou různé úlevy a výhody pro rodiny s třemi a více dětmi), která na zmíněné konferenci „novátorsky“ navrhoval Babiš nebo maďarský premiér Viktor Orbán.

Navzdory tomu, co by leckdo mohl předpokládat, nefunguje ani míra religiozity v té které zemi. Ani nejvíce katolické země, jako jsou Polsko, Irsko nebo Itálie, na tom nejsou lépe než zbytek Evropy. Polsko v natalitě dokonce pokulhává za ne příliš religiózním Českem. I muslimská Albánie je hluboko pod českým průměrem, a i v Turecku se rodí tak akorát dvě děti na ženu, přičemž porodnost s rostoucí životní úrovní klesá i tam.

Spousta západních politiků bohužel mluví o porodnosti jako o jakémsi výrobním procesu, v němž se mají v dostatečných počtech doplňovat pracovníci pro národní hospodářství a zejména budoucí plátci sociálního pojištění. I v zemi, kde je momentálně zoufalý nedostatek pracovních sil, jako je ta naše, se přitom politici zuby nehty brání tomu, aby více otevřeli stavidla migraci.

Je zde naopak „samozřejmý“, podprahově nacionalistický předpoklad, že žádoucí je zvyšovat počet „nás“--Čechů, Maďarů, Slováků, atd. Jinak prý neobstojíme v konkurenci s jinými, naše kultura a hodnoty se rozpustí v globální polévce. Jako by o tom dnes ještě rozhodovalo, zda je „nás“ deset miliónů, nebo jen devět miliónů.

V Babišově argumentu během zmíněné demografické konference je podprahově přítomen názor, že z migrantů, nebo jejich dětí, není možné plnohodnotné Čechy „vyrobit“. Což je v podání migranta ze Slovenska, o němž se dnes zásadně mluví jako o „českém“ premiérovi či druhém nejbohatším „Čechovi“ argumentace vskutku pikantní.

Jisté je, že až na výjimky politické apely, jakož i vyšší natalitu údajně podporující sociální opatření, v zemích s vysokou životní úrovní nefungují. Nejenže zmizely ekonomické a sociální důvody, které v chudších poměrech vedly lidi k plození většího počtu dětí, ale také se zásadně mění přístup k životu.

Změnilo se i postavení žen nebo fungování rodiny, přičemž to vše není důsledkem jakési rostoucí západní dekadence, jak se to snaží portrétovat obránci tradičních hodnot. I země, které kombinují modernitu s tradiční kulturou, jako je Japonsko nebo Jižní Korea, mají nízkou porodnost. O mnoho lépe na tom nejsou ani ekonomicky vyspělejší země Jižní Ameriky, jako je Brazílie a Argentina. A porodnost se začíná propadat i v ještě stále populačně rostoucích zemích, jako je Indie nebo Čína.

Je tak docela dobře možné, že migranti ze zemí, kde je ještě stále vysoká natalita, budou brzy nedostatkovým zbožím, ačkoliv jsme zásobování temnými předpověďmi o jejich invazi, která zničí naše kultury.

Ačkoliv je pravděpodobné, že robotizace sníží potřebu dovážet lidskou práci, v několika příštích dekádách nebude vyšší míra robotizace ve vyspělých ekonomikách ještě schopná migraci plně nahradit. Jisté se také zdá být, že díky robotizaci a dalším novým technologiím poroste dál celkové bohatství západních společností, takže temné předpovědi, že pokud nezvýšíme porodnost, nebude v tom a tom roce na důchody, jsou do jisté míry jen projekcemi dnešních znalostí do budoucí reality, která může být úplně jiná.

Obecně je též zajímavé, jak se volání politiků po větší porodnosti míjí s jejich poměrně malou starostí o existenční podmínky, do nichž se mají děti rodit. Odpověď na otázku, zda je existence v podmínkách, které dnes existují obecně ve světě i v jednotlivých zemích, smysluplná, je samozřejmě velmi individuální, jisté ale je, že ve svém volání po větší porodnosti politici nic takového většinou nezvažují. Nově narození jsou pro ně jen čísla, indikátory budoucího HDP. Přitom sami nadále většinově připívají k existenci světa plného rizik a globálních kalamit, protože je nejsou schopní řešit.

Není divu, že spoustu mladých párů nepřesvědčí o nutnosti plodit více dětí argumenty, že při současných demografických trendech nebude údajně v tom či onom roce na výplatu důchodů pro stárnoucí populaci. A pro spoustu mladších lidí, vyrostlých v globalizujícím se světe, není také příliš přesvědčivý ani „vlastenecký“ argument, že kupříkladu právě „nás“, Čechů, musí být nezbytně více než 10 miliónů.

Politický vývoj ve světle zastavení Babišova trestního stíhání

Rozhodnutí státního zástupce Jaroslava Šarocha navrhnout zastavení trestního stíhání premiéra Andreje Babiše musí být ještě potvrzeno a odůvodněno nadřízenými orgány, ale má už teď řadu možných politických dopadů. Zde je několik prvních postřehů.

Více »