Jiří Pehe

26. 04.

Ze Zemanovy návštěvy Bílého domu je fraška

Jiří Pehe Přečteno 15704 krát

Ze zdánlivě jednoduchého příběhu údajně již dávno dohodnuté návštěvy prezidenta Miloše Zemana v Bílém domě se stává fraška.

V posledním dílu nekonečného seriálu různých prohlášení Hradu a lidí s ním spojených vystoupil po předání svých pověřovacích listin americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi bývalý Zemanův poradce pro zahraniční otázky a nyní velvyslanec České republiky ve Spojených státech Hynek Kmoníček s tvrzením, že Zemanovu návštěvu prý odsunula severokorejská krize, jejímž řešením Trump tráví hodně času.

Potíž s tímto vysvětlením spočívá v tom, že o návštěvě se mluvilo jako o víceméně hotové věci hned po telefonátu Zemana s Trumpem v polovině prosince minulého roku. Sám pan Kmoníček rozdával rozhovory, v nichž na otázky po přesném datu a průběhu návštěvy poněkud rozšafně, jak je jeho zvykem, vysvětloval, že se dohadují s příslušnými činiteli Trumpovy administrativy a amerického ministerstva zahraničí už jen detaily, přičemž se tato jednání poněkud vlečou jen proto, že po nástupu nové administrativy je ve Washingtonu trochu zmatek.

Sám prezident rozehrál okolo návštěvy i jakousi domácí politickou hru, kdy svým oblíbencům, jako je ministr financí Andrej Babiš, slíbil, že je na návštěvu Bílého domu vezme coby členy své delegace. Tím veřejnosti podprahově vlastně sděloval, že nepůjde jen o nějaké krátké setkání s Trumpem, možná jen výměnu zdvořilostí a společnou fotku, ale o návštěvu, během které obě země budou jednat o zásadních otázkách.

Z Bílého domu za celou tuto dobu, kdy Hrad, zdá se balamutil českou veřejnost zprávami o již dohodnuté návštěvě a její důležitosti, nepřicházelo přitom žádné potvrzení. Nyní podle týdeníku Respekt měl dokonce zástupce americké ambasády v Praze říct bývalému českému premiérovi Vladimíru Špidlovi, že si Američané nejsou jistí, že se návštěva vůbec bude konat.

Vzhledem k tichu, které panovalo ve Washingtonu okolo návštěvy po celou dobu, kdy o ní Hrad mluvil jako a jisté věci, jakož i vzhledem k vyjádření představitele americké ambasády, které v podstatě znamená, že ambasáda o žádné návštěvě nic neví, je dost nehorázné, když nyní pan Kmoníček tvrdí, že návštěva se nekoná jen proto, že Trump musí řešit severokorejskou krizi. Ta navíc vypukla až pár měsíců po tom, co Hrad vyhlašoval, že návštěva je hotovou věcí.

Peripetie okolo Zemanovy návštěvy v Bílém domě bychom mohli ignorovat jako prostě prozatím nezdařený, ale zcela legitimní pokus českého prezidenta sejít se s novým americkým prezidentem, kdyby ovšem většina toho, co se z české strany okolo návštěvy děje, nevypadalo stále více jen jako kouřová clona či prostě výmysly.

Co ale vypouštěním zavádějících informací okolo prý dohodnuté návštěvy, jakož i nafukováním důležitosti tohoto setkání, Hrad vlastně sledoval a sleduje?

Má to snad být jakási nepříliš obratná snaha vytvořit tlak na americkou stranu, aby setkání, o které Zeman velmi stojí, zorganizovala, protože by přeci neměla nechat na holičkách "českého Trumpa" , který jen "nepřesně" pochopil pouhou zdvořilostní frázi amerického Trumpa, že si při Zemanově případné cestě do Washingtonu mohou potřást rukama a udělat společnou fotku? (Což tvrdí o "pozvání" pro Zemana kupříkladu bývalý český velvyslanec ve Washingtonu Petr Kolář na základě vlastních informací.)

Anebo je to vše jen součást Zemanovy volební kampaně, kdy se již údajně dohodnutou, ale kvůli té či oné mezinárodní krizi odkládanou návštěvou bude dál šermovat jako s důkazem, že současný český prezident má otevřené dveře do nejvyšších míst nejen v Moskvě a v Pekingu, ale i ve Washingtonu?

Těžko říct. Jisté je, že celá záležitost je poněkud nedůstojná. A je s podivem, že vláda, která za cesty i zahraniční politiku prezidenta zodpovídá, nechá Hrad tímto způsobem mlžit. Vrhá to totiž špatné světlo na celou zemi a z české veřejnosti to dělá hlupáky.

ČRo Plus, 26.4.2017

25. 04.

Na evropskou periférii míříme dobrovolně

Jiří Pehe Přečteno 4302 krát

Ještě před několika lety převládal v české politice názor, že pokud se Evropská unie začne dělit podle rychlosti a hloubky integrace, měla by Česká republika být v takzvaném tvrdém integračním jádru. Už třeba jen proto, že Německo, které by bylo tahounem tvrdého integračního jádra, je životně důležité pro zdraví české ekonomiky.

Postupně se začaly objevovat názory, nejprve jen mezi českými euroskeptiky, že jelikož Evropská unie už v režimu několika rozdílných stupňů integrace prý tak jako tak funguje, nestalo by se zase nic tak strašného, kdyby se podle odlišných stupňů integrace dělila dál, přičemž Česká republika nemusí být nutně v tom nejtvrdším integračním jádru. Jako příklady byly opakovaně uváděny země, které mají euro, a země, které zůstávají mimo eurozónu. Anebo země, které jsou součástí schengenského prostoru, a země, které nejsou.

Už v těchto příkladech se ale odrážela určitá míra nepochopení toho, co se skutečně míní vícerychlostní Unií, o níž se čas od času mluvilo. Do schengenského prostoru o své vlastní vůli nepatří v osmadvacítce jen Velká Británie, a ke vstupu do eurozóny se zavázaly všechny země, které byly přijaty za členy od roku 2004. Ač některé z nich v eurozóně dodnes nejsou a neúčastní se tedy určitých rozhodovacích procesů eurozóny, ve skutečnosti jsou s eurozónou zcela svázány.

Vícerychlostní Evropská unie, o které se mluví nyní, by ale mohla rozdíly mezi členy a nečleny tvrdého integračního jádra posunout na zcela jinou úroveň. Pokud by se země tvrdého jádra integrovaly v politickou unii a vytvořily by společně kupříkladu fiskální unii, společnou migrační politiku, popřípadě i společnou obranu, mělo by to na země mimo toto jádro zásadní dopady.

Jakýkoliv vyšší stupeň integrace vytváří i nová společná pravidla a standardy, které by eventuálně mohly začít fungovat jako bariéry svého druhu mezi zeměmi v integračním jádru a mimo něj. Jedním z velmi praktických dopadů by mohlo být ztížení vývozu zboží ze zemí mimo integrační jádro do zemí, které se vyššího stupně integrace účastní.

Netřeba dodávat, že existence takových bariér by hrála roli v rozhodování velkých nadnárodních firem o tom, kde investovat. Mnoho z nich u nás dnes investuje proto, že u nás vyrábí levněji než na západ od nás, ale mohou svoje zboží pak v podstatě bez překážek vyvážet do celé Unie.

Když se tedy nyní někteří čeští politici, jako je ministr financí Andrej Babiš, nechávají slyšet, že bychom se mohli ve vícerychlostní unii účastnit jen některých projektů a sami se tak odsunout na periférii mimo tvrdé integrační jádro, zapomínají občanům nastínit možné dopady. To, že prý nemusíme přijímat euro a můžeme si i celou řadu věcí dělat takříkajíc po svém, zní pěkně jako slogan při hraní na národovecké sentimenty, ale mohlo by to mít postupem času docela nepěkné ekonomické, politické a bezpečnostní dopady.

Je s podivem, že premiér Bohuslav Sobotka, který vícerychlostní Evropu nechce, a pokud by už vznikla, přeje si, abychom zůstali v tvrdém integračním jádru, proti takovým názorům politika, který ho po příštích volbách může v premiérském křesle nahradit, razantněji nevystoupí. Možná proto, že i on mluví sice o potřebě zůstat v hlavním proudu evropské integrace, ale v praktické rovině dál utužuje spolupráci se zeměmi Visegrádu, které se především zásluhou nacionalismu v Polsku a v Maďarsku, jakož i společné odbojné politiky vůči zbytku EU v oblasti migrace postupně samovolně z další evropské integrace vylučují.

ČRo Plus, 25.4.2017

22. 04.

Pozor, na obzoru je Superinteligence

Jiří Pehe Přečteno 4498 krát

Některé z nejpronikavějších myslí dneška, od Elona Muska až po Stephena Hawkinga, vidí v nástupu člověkem vytvořené superinteligence nejen velkou příležitost pro lidstvo, ale i velké nebezpečí pro jeho další přežití. Už proto je důležitým počinem, že nakladatelství Prostor vydalo v češtině knihu Superinteligence švédského filozofa a futurologa, působícího na Oxfordské univerzitě, Nicka Bostroma, která vyšla v anglickém originálu v roce 2014. Od vydání neznámějších knih Raye Kurzweila na téma umělé inteligence vzbudila na Západě největší ohlas.

Superinteligence je dnes nevšední čtení už proto, že ve věku, v němž je Západ v sevření nejrůznějších úzkostí jen proto, že si nedokáže politicky poradit s výzvami globalizace, a hněv i bezmoc mas se obracejí proti politikům, staví nás Bostrom před horizont, za nímž je potenciálně v sázce osud celého lidského druhu. Klade otázky, zda umělá inteligence překoná v dohledné budoucnosti tu lidskou a, pokud ano, jaké to bude mít důsledky.

Budeme schopni umělou inteligenci, která si bude vědoma sebe sama, ještě kontrolovat? Bude naším spojencem? Nebo nás nebude už potřebovat, a může nás tudíž chtít zničit? Vznikne nový „živočišný“ druh, který bude kombinací člověka a jím vyvinuté umělé inteligence?

Žádná z těchto otázek nepatří do oblasti science-fiction, upozorňuje Bostrom. Nabízí proto nejprve zajímavý historický přehled různých kroků, které vedly ke vzniku zárodků umělé inteligence, jakož i přehled toho, kde se vývoj umělé inteligence nachází dnes. I kdyby už v dalších pasážích knihy nenabídl Bostrom úvahy o tom, kam může vést další kvalitativní skok ve vývoji umělé inteligence, jednalo by o zajímavou knihu, kterou stojí zato číst.

Bostrom se zabývá jednotlivými druhy umělé inteligence—od počítačů až po nové formy, které by mohly kombinovat stroje s biologickou matérií. Nabízí i zajímavý přehled názorů odborníků na to, jakým směrem se bude vývoj umělé inteligence ubírat. V centru jeho pozornosti stojí otázka, zda může umělá inteligence—buď ve formě stroje nebo v kombinaci s biologickými formami rozumu—napodobit fungování lidského mozku. Dokud umělá inteligence nebude schopná emulovat lidský mozek v jeho komplexnosti, bude z podstaty věci omezená.

Lidský mozek má podle něj určité schopnosti, které postrádají ostatní formy nám známého biologického života. Na planetě Zemi to lidem dává dominantní postavení, které jim umožňuje mít převahu nad ostatními formami života, včetně těch vysoce inteligentních, jako jsou lidoopi.

Bostrom ale varuje, že podobně jako přežití lidoopů nyní kvůli v podstatě jen malé genetické výhodě, kterou nad nimi mají lidé, závisí na vůli lidí, může se stát, že pokud vytvoříme superinteligenci, která bude podobným způsobem nadřazena nám, stane se naše vlastní přežití závislé na ní.

Naší výhodou je, že to, zda učiníme krok k vyšší formě inteligence, než je ta naše, závisí na nás. To, že lidstvo dojde k bodu, kdy bude schopno uvést superinteligenci v život, je dle něj nevyhnutelné. Otázka zní, jak tuto „denotaci“ superinteligence provést tak, aby nás v krátkém čase nezahubila.

Bostrom nabízí různé scénáře možného vývoje. Upozorňuje přitom, že vývoj superinteligence je projekt natolik komplexní, že se jen těžko uskuteční náhodou v nějaké malé laboratoři. Bude zapotřebí rozsáhlé mezinárodní spolupráce a financování, což je do určité míry také záruka, že celý proces bude pod kontrolou.
Nedá se ale úplně vyloučit ani možnost, že se tak stane „náhodou“, kdy nějaký algoritmus spustí proces, v němž si superinteligence bude schopná nejen uvědomit sebe sama, ale také se dál sama zdokonalovat. Příchod této Singularity, jak tento okamžik nazval už Kurzweil, nemusíme mít tedy nutně pod kontrolou, stejně jako vše, co se bude dít potom.

Bostrom se proto logicky zabývá různými možnými aspekty fungování superinteligence, které mohou určit, jakým způsobem se bude vyvíjet její vztah k člověku. Klade si otázku, jakou bude mít superinteligence „motivaci“ pro svá rozhodnutí. V centru lidského chování stojí morální dilemata. Bude možné trvalé morální sebeomezení naprogramovat nějakým způsobem do umělé inteligence, která se bude schopna sama vylepšovat?

Jelikož si Bostrom není odpovědí na tuto otázku úplně jistý, nabízí několik možností, jak by se lidstvo mohlo proti ztrátě kontroly nad umělou superinteligencí bránit. I zde ale naráží na dilemata, protože inteligence převyšující tu lidskou může být schopná takové naprogramované kontroly či mechanismy k jejímu sebezničení odhalit a obejít.

Jisté je, že podle něj stojíme na prahu nového věku, možná vzdáleného jen pár desítek let. Jeví se jako nanejvýš užitečné poměřovat naše současné politické problémy tímto kontextem.

12. 04.

Podivné české prezidentské klání

Jiří Pehe Přečteno 3942 krát

Vezmeme-li v úvahu, jak kritická je většina českých politických stran k prezidentu Miloši Zemanovi, je zarážející, že žádná z nich zatím nenabídla vlastního kandidáta pro prezidentskou volbu v lednu příštího roku. Anebo že se alespoň některé z nich nebyly schopné dohodnout s ostatními stranami na podpoře nějakého kandidáta, který nemusí nutně mít stranický dres.

Že české politické strany přímou prezidentskou volbu takříkajíc neumějí, bylo zřejmé už při té první, v roce 2013. Některé strany svoje kandidáty sice nabídly, ale často tak činily až na poslední chvíli a bez jasné strategie či analytického rozmyslu. Sociální demokracie tak například postavila do prezidentského klání Jiřího Dienstbiera, pro něhož neměla dostatečnou podporu ani ve vlastních řadách, v nichž měla navrch spíše podpora pro Miloše Zemana.

Občanští demokraté nabídli dlouholetého předsedu Senátu Přemysla Sobotku, ačkoliv průzkumy jasně ukazovaly, že tento vysloužilý straník nevzbuzuje u voličů žádné nadšení. Lidovci pro změnu postavili do prezidentské volby Zuzanu Roithovou, což je jistě úctyhodná osobnost, ale nikoliv někdo, kdo by byl schopen přilákat větší podporu.

Jediná větší strana, která prezidentskou volbu takříkajíc promyslela, byla TOP 09, která postavila populárního Karla Schwarzenberga. Ačkoliv byl úzce spjat s tehdy velmi nepopulární vládou, nescházelo mnoho, aby nakonec uspěl. Jeho šance by byly ještě větší, kdyby se za ním seřadily od počátku všechny pravicové strany.

Dalo by se očekávat, že se politické strany z fiaska, které v roce 2013 utrpěly v podobě zvolení Zemana, podporovaného v prvním kole jen vlastní ministranou, poučí. Jenže sebereflexe je v českých politických stranách nedostatkové zboží.

ČSSD, která stojí v čele vlády a má aspirace vyhrát příští volby, tentokrát vlastního kandidáta dokonce ani nepostaví. Je pochopitelné, že se vedení strany bojí, že by značná část straníků nakonec stejně podpořila Miloše Zemana. I tak je ale pozoruhodné, jak málo odvahy má současné vedení strany jít do souboje se současným prezidentem po tom, co vše si od Miloše Zemana muselo nechat líbit. Nakonec zvolilo alibistické řešení, v němž ČSSD uspořádá vnitrostranické referendum o tom, kterého z kandidátů, kteří budou na podzim k dispozici, podpoří.

Ani pravicové strany, které nenechaly na Zemanovi nitku suchou kvůli jeho pokusům oslabovat parlamentní demokracii a kvůli jeho proruské zahraniční politice, nebyly schopné vygenerovat buď vlastní kandidáty, anebo, ještě lépe, společného kandidáta. I ony nakonec zřejmě podpoří některého z těch kandidátů, kteří se nominovali takříkajíc sami.

Zdrženlivost politických stran ve věci vlastních prezidentských kandidátů je do jisté míry pochopitelná, protože kandidát svázaný jen s jednou politickou stranou má malé šance uspět—zejména pokud by byl sám členem strany. Méně pochopitelné je, proč kupříkladu středopravé politické strany nemohly dát hlavy dohromady a přijít se společným nadstranickým kandidátem, který by s nimi názorově souzněl.

Anebo ještě lépe, proč se nemohli sejít lídři všech velkých stan napříč politickým spektrem a přijít se společným kandidátem, který by byl alternativou k mocenskému duu Zeman-Andrej Babiš, o němž mnozí mluví jako o hrozbě pro českou demokracii. Je možné, že Zemana nakonec porazí jeden z nestranických kandidátů, kteří se postupně objevují. Jisté ale je, že neschopnost českých politických stran nabídnout alternativu, pomáhá ke znovuzvolení právě Zemanovi.

ČRo Plus, 12.4.2017

05. 04.

Babišův chytrý tah Středoevropskou univerzitou

Jiří Pehe Přečteno 8202 krát

Čeští politici projevili jen malý zájem o snahy maďarské vlády vypudit z Maďarska Středoevropskou univerzitu, kterou založil a primárně financuje americký miliardář maďarsko-židovského původu George Soros, jenž je pro stále více nacionalistickou vládu Viktora Orbána symbolem liberalismu a kosmopolitismu.

Nezájem českých politiků o tuto kauzu byl v ostrém kontrastu s pozdvižením, které tlak na Středoevropskou univerzitu ze strany Orbánovy vlády způsobil na Západě, kde proti němu protestovaly přední mediální organizace, špičkové univerzity i mnozí politici.

Český politický nezájem o tuto kauzu, která je dalším krokem v tažení Orbánovy vlády proti základním principům liberální demokracie, je pozoruhodný zejména proto, že Česká republika patří spolu s Polskem, Slovenskem a Maďarskem k visegrádské skupině, která funguje v rámci Evropské unie jako regionální uskupení, jehož členové chtějí spolupracovat dokonce i nad rámec toho, co je běžné v rámci celé Unie.

Když vrcholil boj o osud Středoevropské univerzity, český premiér Bohuslav Sobotka a slovenský premiér Robert Fico, navštívili v Berlíně německou kancléřku Angelu Merkelovou. Na dotaz německého novináře, jak je to vzhledem k vývoji v Maďarsku a Polsku se soudržností v rámci Visegrádu, Sobotka odpověděl: „Byť spolu spolupracujeme, všechny státy nejsou stejné, máme na spoustu věcí rozdílné úhly pohledu. Musíme tu odlišnost chápat a mít schopnost domluvit se.“

Pěkná šalamounská odpověď, dalo by se říct. Leckdo se ale může po právu otázat, proč premiér České republiky, která z jakéhosi těžko vysvětlitelného důvodu nadále udržuje nadstandardní vztahy se stále více autokratickým a evropská pravidla hry porušujícím Maďarskem, nemůže visegrádské kolegy z Maďarska místo diplomatických frází, přátelsky vyzvat, aby přestali s hony na čarodějnice. A proč totéž neudělá z pozic visegrádské spolupráce ve vztahu k Polsku, které škrtí liberální demokracii stejně jako Maďarsko, a pořádá pro změnu konspiračně laděný hon na svého bývalého premiéra Donalda Tuska.

Sobotka tak zase jednou promarnil šanci, aby Západu i českým voličům ukázal, že navzdory snahám o regionální spolupráci jsme kritičtí k maďarskému a polskému zaškrcování liberální demokracie a mýcení institucí, které stojí v cestě rostoucímu nacionalismu v obou zemích. Není divu, že si téma Středoevropské univerzity okamžitě chytře přivlastnil lídr hnutí ANO Andrej Babiš.

Ten hned po schválení zákona, kterým maďarský parlament de facto znemožňuje další působení Středoevropské univerzity v Budapešti, prohlásil, že je připraven jednat o přesunu univerzity do České republiky. Víc říkat nemusel. Je to symbolické gesto, které mohl udělat i český premiér, ale neudělal.

Babišova vstřícnost vůči liberální a kosmopolitní univerzitě, která i kvůli penězům Sorose patří k nejlepším v Evropě, může zviklat leckteré naše liberály, kteří Babiše jinak takříkajíc nemusejí. V jeho gestu se totiž skrývá podprahové poselství, že navzdory tomu, že je obviňován z autokratických a nedemokratických tendencí, je ještě stále o několik pater liberálnější a demokratičtější než Orbán nebo šedá eminence současného polského režimu Jaroslaw Kaczynski. A že má rozum.

Skutečnost, že se k tomuto tématu ozývá právě Babiš, zatímco v české sociální demokracii, která by o voliče, na něž Babiš svým gestem cílí, měla mít zájem, panuje ve vztahu k počínání Orbána hrobové ticho, je tak jen dalším barevným a viditelným střípkem, který nejspíš přispěje do mozaiky porážky ČSSD z rukou Babiše v podzimních volbách.

ČRo Plus, 5.4.2017

Archiv článků: duben 2017

Ze Zemanovy návštěvy Bílého domu je fraška

Na evropskou periférii míříme dobrovolně

Pozor, na obzoru je Superinteligence

Podivné české prezidentské klání

Babišův chytrý tah Středoevropskou univerzitou

Blogeři abecedně