Současné rozbroje v Občanské demokratické straně nejsou jen klopýtnutím. Jsou součástí systémové krize, která může skončit úplným rozvratem strany.

Jakkoliv už léta lze slyšet klišé, podle kterého se Václav Klaus v roce 1991 zasloužil o vznik první velké pravicové strany u nás, ve skutečnosti Klaus nevytvořil skutečnou pravicovou stranu. Ba dokonce ani stranu, která by byla skutečně „občanská“ nebo v pravém slova smyslu „demokratická“. Síla jeho osobnosti byla taková, že vnikla Klausova strana, v níž i „demokracie“ měla jen takovou roli, jakou jí dovolil Klaus.

Do roku 1997 byl vliv Klause jakž takž vyvažován dalšími silnými osobnostmi, ale po „sarajevském atentátu“ a následném odchodu většiny osobností se ODS přeměnila v sektu, jejíž jedinou ideologií byl „klausismus“, jak to pěkně popsal Mirek Topolánek na kongresu v roce 2002, kdy Klause nahradil v čele strany. „Klausismus“ byl a je zvláštní kombinací monetarismu, národnického populismu a mocenského oportunismu, přičemž momentální převaha té které ingredience v tomto koktejlu závisela vždy na otci-zakladateli.

Už od svého vzniku byla ODS pro mnoho polistopadových oportunistů především výtahem k moci. O liberalismu, konzervatizmu či teoretických postulátech ekonomického neoliberalismu neměla většina těchto lidí ani ponětí. Ostatně věděli, že v Klausově straně si vystačí s „klausismem“.

Topolánek se mohl pokusit ODS od Klause emancipovat, ale ve straně tak silně jejím zakladatelem poznamenané to nebylo možné. Ani on, ani Nečas se ani nepokusili o možné ideové obrození ze strachu, že otce-zakladatele rozčílí, čímž vyvolají vnitrostranickou válku s jeho „pátou“ kolonou ve straně. Dokonce Klausovi pomohli na Hrad, ač měli vědět, že v Klausových očích je „renegátem“ každý, kdo si dovolí stanout čele „jeho“ strany a dělat vlastní politiku.

Dokud byl Klaus v čele, silou své osobnosti určoval, kdo bude z politického vlivu ODS ekonomicky profitovat. Po jeho odchodu byl ring volný. Bez jasné ideové výzbroje, která by nahradila „klausismus“ a udělala z ODS moderní pravicovou stranu, se ODS stala jen mocenským rejdištěm, které ovládli kmotři a šíbři všeho druhu, z nichž někteří navíc vůči novým předákům takticky používali právě spojenectví s Klausem.

Nicméně už za Klausova vedení byla ODS těžce poznamenána tím, že byla v procesu transformace částečně zprivatizována do rukou „mafiánského kapitalismu“. Ze všech jejích vlád jen ta úplně první neskončila předčasně. Druhá Klausova vláda, Topolánkova, jakož i Nečasova, byly rozvráceny vnitrostranickými boji, jejichž kořeny nebyly ideové, ale utilitárně mocenské. Řečeno cynicky, ODS opakovaně doplácela na boj o to, co se okolo ní od začátku točilo: prachy.

Nyní se už zdá být na obrodu ODS pozdě. Boj, který v ní propukl, je bojem o teritorium, potažmo o „prachy“. Vliv si dělí různé kmotrovské skupiny, takže je v podstatě lhostejné, kdo bude předsedou strany. Snahy některých politiků zachránit stranu s pomocí návratu Klause jsou naivní. Ani on už by nedokázal konsolidovat stranu, která se stala nepřehledným bojištěm různých zákulisních skupin.

Právo, 3.11.2012