Prezident Václav Klaus řekl při příležitosti návštěvy slovenského prezidenta Ivana Gašparoviče, že rozpad Československa prospěl oběma zemím, ale Slovensku více. Poukázal na větší dynamikou slovenského hospodářství a dodal, že na Slovensku prý nebyla tak rozbita politika jako v Česku. Zejména útoky nepolitické politiky prý poškodily Česko neskonale více.

Ano, Slovensko je na tom dnes lépe než Česko. Klausova diagnóza je ale zavádějící, protože s nepolitickou politikou nemají dnešní rozdíly mezi Českem a Slovenskem moc společného.

Slovensku prospělo především to, že rozpad Československa byl pro něj, na rozdíl od Česka, pozitivní výzvou, protože mohlo poprvé v demokratickém prostředí budovat svou státnost. Identita Česka dodnes je „tím, co zbylo z Československa“, a Češi tak mají se svým státem problém. Geopolitická důležitost Čechů po rozpadu klesla, Slováci naopak v tomto směru získali.

Důležitá byla i vzpoura slovenské občanské společnosti proti mečiarovskému režimu v roce 1998. Václav Havel argumentoval, že bývalé komunistické země potřebují dvě revoluce: jednu proti komunismu a druhou proti postkomunismu. Anti-mečiarosvká vzpoura byla svého druhu „revolucí proti postkomunismu“. U nás se tato „druhá revoluce“ nekonala.

Výsledkem je, že Slovensko má dnes robustnější občanskou společnost než Česko. Právě tento solidní „polštář“ toho, co by Klaus nejspíš nazval nepolitickou politikou, činí slovenskou politiku životaschopnější. Důležité také je, že na Slovensku vznikla i v důsledku porážky mečiarismu sjednocená levice.

I u nás se občanská společnost bouřila v letech 1999 a 2000 proti opoziční smlouvě a snahám politiků ovládnout Českou televizi, ale občanské vzepětí nakonec nemělo politické důsledky. Občanská společnost pak upadla na čas do jakéhosi kómatu.

Když Klaus mluví o rozbité politice , měl by zvážit, do jaké míry k tomu přispěla právě opoziční smlouva, která byla v některých svých aspektech „dvouhlavým“ mečiarismem. A do jaké míry skutečnost, že Klaus a Miloš Zeman nakonec revoltu občanské společnosti ustáli, takže politický „průvan“ se u nás nekonal.

Trauma „mečiarismu“ na Slovensku navíc způsobilo, že se post-mečiarovské politické elity chtěly aktivně zařadit do Evropské unie, protože to byla pro ně záruka, že se mečiarismus nevrátí. U nás zůstal hlavním hlasem ve vztahu k Unii právě Klaus, a největší pravicovou stranu nadále ideově ovládal „klausismus“, včetně schizofrenních postojů k EU. I proto má Slovensko se svým členstvím v EU méně problémů než Česko, a i proto má euro, zatímco Česko nikoliv.

Důvodem relativní úspěšnosti Slovenska také je, možná paradoxně, jeho národnostní rozmanitost. Jakkoliv soužití Slováků a maďarské menšiny není vždy harmonické, Slováci na rozdíl od Česka neztratili „zrcadlo“, v němž se mohou kriticky shlížet. Slovenská politika vyžaduje i kvůli této rozmanitosti větší výkony a schopnost hledat složité kompromisy. Česká společnost , která je po rozpadu Československa etnicky víceméně homogenní, si opakovaně buď hojí různé frustrace na relativně malé romské komunitě nebo na imigrantech.

V obecné rovině Čechy od Slováků odlišuje především naše tendence bojovat stále znovu „minulé bitvy“ . Zatímco Slováci se dívají převážně do budoucnosti, český prezident a jeho političtí spojenci se opájí „tradicemi“. Češi nemají na budoucnost-- ani vlastní, ani evropskou--čas, protože si to raději opakovaně „rozdávají“ s přízraky své minulosti: opakovanými ztrátami vlastního státu a suverenity, sudetskými Němci, majetkovými přesuny, nebo normalizačními komunisty.

Právo, 12.12.2012