Ve známém mravokárném příběhu chlapec, který burcuje ostatní plavce neopodstatněním voláním o pomoc, sám nakonec utone, protože jeho slovům už nikdo nevěří. Stejná paralela platí i pro hodnocení dopadu dezinformací na Evropské volby. Přílišné sebeuspokojení nebo naopak paranoia totiž škodí střízlivé interpretaci toho, co se vlastně stalo.

Před volbami do Evropského parlamentu panovaly velké obavy spojené s možnými dezinformačními kampaněmi majícími za cíl ovlivnit jejich průběh a výsledek. Před jejich vlivem varovala eurokomisařka Věra Jourová nebo šéf BIS Michal Koudelka. (Nejen) české novinářská obec projevovala o téma dezinformací a voleb živý zájem (což dlužno říci, autorovi konvenovalo, jelikož právě touto problematikou se primárně zabývá). Poté však přišly volby a nestalo se nic významného – pokud pomineme dezinformace, které ve své kampani použila SPD. Z ostatních evropských zemí přicházejí smíšené zprávy – jak pozitivní, tak negativní. Za absencí dezinformačních kampaní v České republice může být více důvodů, které vedou k jiným interpretacím a otázkám.

Je možné, že právě opatrnost a pozornost věnovaná tomuto tématu zabránila tomu, aby se případná kampaň více rozvinula. V tom případě bychom měli být spokojeni. Skutečně je tu několik pozitivních příkladů – schopnost médií rychle ověřit tvrzení ve volebních novinách SPD nebo trestní oznámení na tuto stranu za některé šířené dezinformace. I pokud by však teorie o odstrašení byla pravdivá, objevovaly by se zřejmě alespoň pokusy o ovlivnění voleb, k čemuž víceméně nedošlo.

Stejně tak je ale možné, že použité výzkumné metody byly nedostatečné a něco jsme přehlédli. V současné době totiž například neexistuje spolehlivý způsobe monitorování a vyhodnocování řetězových mailů (i přestože v tomto ohledu jsou aktivní třeba Čeští elfové), uzavřených facebookových skupin nebo jiných komunikačních platforem typu Whatsapp. V tom případě by byli na místě velké obavy. Každopádně výsledek SPD – tedy strany, která byla na webech šířících dezinformace podporována nejvíce – se víceméně shodoval s předvolebními odhady, takže není důvod za ním hledat dovedně skrytou dezinformační kampaň.

A nebo je zde ještě třetí (a dle autora nejpravěpodobnější) možnost a to, že jsme prostě přecenili riziko, které v případě voleb do Evropského parlamentu hrozí. Fragmentovaný a názorově rozdělený ekosystém tzv. alternativních médií v částečně zdiskreditované SPD neviděl relevantního partnera a proto na volby zkrátka rezignoval (dlužno říci podobně jako většina dalších českých médií).

Objevují se sice tvrzení, že podpora Aeronetu pro jednoho z skokanů těchto voleb – Hynka Blaška je právě důkazem síly dezinformačních webů, avšak tato vysvětlení neberou v potaz, že jde o člověk s charismatem, historií a názory, který z pochopitelných důvodů konvenoval voličům preferujícím SPD. Snaha vysvětlovat zvolení Blaška pouze pomocí dezinformací vlastně prokazuje dobrou službu Vedoucímu kolotoče, který svůj byznys (teze o propojení na ruské tajné služby nebyla u tohoto webu nikdy prokázána a ambice vymámit od čtenářů peníze z něj přímo čiší) může provozovat právě díky nezdravé fascinaci médií a výzkumníků jeho výstupy.

Stejná logika může být aplikována i na chování očekávaného spoliera těchto voleb – Ruskou federaci. I přestože v minulosti se ukázalo, že ruský stát skutečně má kapacity k tomu zasahovat do volebních procesů v cizích zemích, nyní nic nenasvědčuje tomu, že by se o to ve znatelné míře pokusil. Opět je možné se ptát, co za plán touto strategií Kreml sledoval a nakolik byl jeho nezájem způsoben očekáváním, že evropští populisté udělají rozvratnou práci za něj (což by byla výše zmíněná negativní možnost interpretace). Ale stejně tak je možné, že i v tomto případě došlo k přecenění hrozby a Rusko prostě nemá takové kapacity, aby ovlivnilo 28 kampaní běžících současně v národních jazycích a ve zcela odlišných politických kontextech. A i toto je možnost, že která byla měla být zvažována, jelikož se ukazuje, že jednou z nejefektivnějších strategií Kremlu je dělat se vlivnějším než ve skutečnosti je. K čemuž bezpochyby pomáhá i to, že jeho vliv bývá hledán tam, kde zkrátka není.

Před evropskými volbami jsme tedy (a autor se z této skupiny nijak nevyčleňuje) možná propadli přílišnému pesimismus a křičeli (slovy úvodního příběhu) „Pomoc“, aniž bychom k tomu měli pádný důvod. Stejně tak však není důvody „přestat se učit plavat“ jenom proto, že tyto volby proběhly bez problémů. Problém dezinformací ani propagandy vnějších aktérů na našem území totiž nezmizí. Hlavní lekcí z evropských voleb tedy může být zejména to, že bychom k této problematice měli přistupovat rozvážněji, bez zbytečných emocí a spíše než silné výroky přinášet silné argumenty.