HOAX: Na internetu se lež šíří rychleji než pravda
Jedno z často opakovaných tvrzení v debatě o dezinformacích zní, že pravda se na internetu šíří výrazně rychleji než lež. Výzkumu Massachusetts Institute of Technology (MIT) z roku 2018, na kterém se toto tvrzení zakládá, však nic takového netvrdí.
Při debatách o dezinformacích se často objevuje tvrzení, že lež se na internetu šíří výrazně rychleji než pravda. Pravdivost tvrzení bývá dokládána zjištěními výzkumu, který byl v roce 2018 publikován v časopise Science výzkumníky z MIT. Ti se zaměřovali na analýzu data z anglicko-jazyčných příspěvků na sociální síti Twitter sesbíraných na mezi lety 2006 a 2017. Problém však je, že výše uvedený interpretace zjištění amerických výzkumníků je (mírně řečeno) nepřesná.
Předtím, než se autor budu zabývat samotným výzkumem, dovolí si představit dva koncepty, které pomoci k jeho lepšímu pochopení. Jedená se o tzv. interní a externí validitu, což jsou koncepty používané v metodologii vědeckého výzkumu a pomáhají posuzovat, zda byl proveden správně. Validita interní se vztahuje k vnitřní logice samotného výzkumu a jeho výzkumné otázce, která bývá definována příčinným vztahem mezi dvěma proměnnými (v případě studie MIT skutečnost, zda zpráva je pravdivá či nepravdivá má vliv na rychlost šíření). Věnuje se tomu, zda výzkumník skutečně ve svém výzkumu měřil to, co deklaroval, že měřit chce a nikoli něco jiného. Validita externí se vztahuje k relevanci zjištění v jiném kontextu než v tom zkoumaném a zaměřuje se tedy na to nakolik lze zobecnit dané zjištění. Pochopení těchto dvou kategorií umožňuje lépe pochopit na co výzkumníci MIT vlastně přišli.
Jak již bylo řečeno, výzkumníci se zaměřili na otázku, zda se na Twitteru šíří rychleji pravdivé či nepravdivé zprávy (při určování těchto kategorií vycházeli jak z klasifikace etablovaných fact-checkingových organizací, tak z vlastního kontrolního datasetu sestaveného na MIT). Výzkum těchto datasetů doložil, že v daném časovém období se skutečně nepravdivé zprávy šířily (tedy byly sdíleny dalšími uživateli) výrazně častěji než ty pravdivé. Interní validita je tedy v pořádku, avšak samotní výzkumníci upozorňují na to, že samotná nepravdivost daného tvrzení nemusí být jediným (a ani klíčovým) kritériem pro rychlejší šíření. Při bližším výzkumu reprezentativního vzorku íšřeného obsahu se totiž ukázalo, že nepravdivé zprávy byly příjemci vnímány jako originálnější a neotřelejší než ty pravdivé a vzbuzovaly jiné emoce (zejména překvapení a odpor). Samotný výzkum uvádí, že bližší zkoumání lidských reakce na nepravdivé zprávy pomocí kvalitativních metod (experimenty, dotazníky atp.) je potřeba pro doplnění jimi přinesených poznatků. Jinými slovy z výzkumu MIT nevyplývá, že určitá zpráva je více sdílená pouze protože je nepravdivá, ale sám poukazuje na to, že je třeba zkoumat i roli jiných (zejména psychologických) faktorů.
Dokládání externí validity je již výrazně složitější, jelikož výzkumníci se zaměřili pouze na anglicko-jazyčné konverzace na sociální sítí Twitter. Proto není možné jejich zjištění bez kritické reflexe aplikovat na internet jako celek, jiné sociální sítě či dokonce pouze jiné jazykové mutace Twitteru. Například v české kontextu, kde Twitter stále představuje relativně málo populární a elitní platformu, si lze snadno představit, že by z podobného výzkumu vyšly zcela jiné výsledky. Přestože tedy studie MIT představuje zajímavý vhled do fungování anglicko-jazyčného Twitteru, její zjištění nelze automaticky vztahovat na celý internet.
Z nesprávných interpretací studie MIT plyne několik poučení pro další výzkum. Zaprvé je nutné si uvědomit, že výzkumu dezinformací je vždy velmi kontextuální záležitostí a je nutné jej provádět se znalostí místního informačních, politického a kulturního prostředí. Což je mimochodem skutečnost, který vybízí ke kritickému pohledu na populární komparativní studie na toto téma. Zadruhé je nutné mít neustále na paměti, že šíření dezinformací vypovídá pouze málo o jejich dopadu chování a postoje příjemce dané informace (podrobněji o různých přístupech k měření dopadu dezinformací autor psal již dříve). Zatřetí je třeba se při debatě o šíření dezinformací přestat zaměřovat pouze na jednotlivé populární příklady, které představují spíše výjimku než pravidlo. Z řady obskurních tvrzení objevujících se na okrajových platformách jich totiž do veřejné debaty pronikne pouze zlomek.
Rozrůstající se akademickou literaturou věnovanou tématu dezinformace lze pouze uvítat (pro komplexní přehledy dosavadních výzkumů viz například Citizen Lab nebo Hewlett Foundation). Je však potřeba uvědomovat si limity daných výzkumů (které sami akademici z drtivé většiny sami přiznávají) a chápat je v daném kontextu. Pokud totiž k jejich zjištěním budeme přistupovat selektivně a nekriticky, současná debata o dezinformacích se z nich sotva poučí.
Rozsáhlé shrnutí výzkumu MIT spolu s rozhovory s jedním z autorů publikoval web iDnes.
Při debatách o dezinformacích se často objevuje tvrzení, že lež se na internetu šíří výrazně rychleji než pravda. Pravdivost tvrzení bývá dokládána zjištěními výzkumu, který byl v roce 2018 publikován v časopise Science výzkumníky z MIT. Ti se zaměřovali na analýzu data z anglicko-jazyčných příspěvků na sociální síti Twitter sesbíraných na mezi lety 2006 a 2017. Problém však je, že výše uvedený interpretace zjištění amerických výzkumníků je (mírně řečeno) nepřesná.
Předtím, než se autor budu zabývat samotným výzkumem, dovolí si představit dva koncepty, které pomoci k jeho lepšímu pochopení. Jedená se o tzv. interní a externí validitu, což jsou koncepty používané v metodologii vědeckého výzkumu a pomáhají posuzovat, zda byl proveden správně. Validita interní se vztahuje k vnitřní logice samotného výzkumu a jeho výzkumné otázce, která bývá definována příčinným vztahem mezi dvěma proměnnými (v případě studie MIT skutečnost, zda zpráva je pravdivá či nepravdivá má vliv na rychlost šíření). Věnuje se tomu, zda výzkumník skutečně ve svém výzkumu měřil to, co deklaroval, že měřit chce a nikoli něco jiného. Validita externí se vztahuje k relevanci zjištění v jiném kontextu než v tom zkoumaném a zaměřuje se tedy na to nakolik lze zobecnit dané zjištění. Pochopení těchto dvou kategorií umožňuje lépe pochopit na co výzkumníci MIT vlastně přišli.
Jak již bylo řečeno, výzkumníci se zaměřili na otázku, zda se na Twitteru šíří rychleji pravdivé či nepravdivé zprávy (při určování těchto kategorií vycházeli jak z klasifikace etablovaných fact-checkingových organizací, tak z vlastního kontrolního datasetu sestaveného na MIT). Výzkum těchto datasetů doložil, že v daném časovém období se skutečně nepravdivé zprávy šířily (tedy byly sdíleny dalšími uživateli) výrazně častěji než ty pravdivé. Interní validita je tedy v pořádku, avšak samotní výzkumníci upozorňují na to, že samotná nepravdivost daného tvrzení nemusí být jediným (a ani klíčovým) kritériem pro rychlejší šíření. Při bližším výzkumu reprezentativního vzorku íšřeného obsahu se totiž ukázalo, že nepravdivé zprávy byly příjemci vnímány jako originálnější a neotřelejší než ty pravdivé a vzbuzovaly jiné emoce (zejména překvapení a odpor). Samotný výzkum uvádí, že bližší zkoumání lidských reakce na nepravdivé zprávy pomocí kvalitativních metod (experimenty, dotazníky atp.) je potřeba pro doplnění jimi přinesených poznatků. Jinými slovy z výzkumu MIT nevyplývá, že určitá zpráva je více sdílená pouze protože je nepravdivá, ale sám poukazuje na to, že je třeba zkoumat i roli jiných (zejména psychologických) faktorů.
Dokládání externí validity je již výrazně složitější, jelikož výzkumníci se zaměřili pouze na anglicko-jazyčné konverzace na sociální sítí Twitter. Proto není možné jejich zjištění bez kritické reflexe aplikovat na internet jako celek, jiné sociální sítě či dokonce pouze jiné jazykové mutace Twitteru. Například v české kontextu, kde Twitter stále představuje relativně málo populární a elitní platformu, si lze snadno představit, že by z podobného výzkumu vyšly zcela jiné výsledky. Přestože tedy studie MIT představuje zajímavý vhled do fungování anglicko-jazyčného Twitteru, její zjištění nelze automaticky vztahovat na celý internet.
Z nesprávných interpretací studie MIT plyne několik poučení pro další výzkum. Zaprvé je nutné si uvědomit, že výzkumu dezinformací je vždy velmi kontextuální záležitostí a je nutné jej provádět se znalostí místního informačních, politického a kulturního prostředí. Což je mimochodem skutečnost, který vybízí ke kritickému pohledu na populární komparativní studie na toto téma. Zadruhé je nutné mít neustále na paměti, že šíření dezinformací vypovídá pouze málo o jejich dopadu chování a postoje příjemce dané informace (podrobněji o různých přístupech k měření dopadu dezinformací autor psal již dříve). Zatřetí je třeba se při debatě o šíření dezinformací přestat zaměřovat pouze na jednotlivé populární příklady, které představují spíše výjimku než pravidlo. Z řady obskurních tvrzení objevujících se na okrajových platformách jich totiž do veřejné debaty pronikne pouze zlomek.
Rozrůstající se akademickou literaturou věnovanou tématu dezinformace lze pouze uvítat (pro komplexní přehledy dosavadních výzkumů viz například Citizen Lab nebo Hewlett Foundation). Je však potřeba uvědomovat si limity daných výzkumů (které sami akademici z drtivé většiny sami přiznávají) a chápat je v daném kontextu. Pokud totiž k jejich zjištěním budeme přistupovat selektivně a nekriticky, současná debata o dezinformacích se z nich sotva poučí.
Rozsáhlé shrnutí výzkumu MIT spolu s rozhovory s jedním z autorů publikoval web iDnes.