Veřejnost měla díky mravenčí práci investigativních novinářů možnost pohlédnout do tváře jednoho z nejznámějších českých dezinformátorů, Marka Pešla alias Vedoucího kolotoče z webu Aeronetu. Nabízí se otázka, jak se tomuto člověku podařilo stát se svého druhu influencerem.

Díky trpělivé a pečlivé investigativní práci novinářů Anety Snopové (Reportéři ČT) a Ondřeje Kundry (Respekt) měla veřejnost konečně možnost pohlédnout do tváře Marku Pešlovi, jednomu z nejznámějších českých dezinformátorů. Člověku, který pod pseudonymem Vedoucí kolotoče přispívá na web Aeronet, a inkasuje peníze, jenž čtenáři provoz tohoto portálu přispívají. Člověku, v jehož hlavě se zrodily dezinformacemi o červených kartách, lithiu nebo Marcelu Fabianim. Člověku, který dokázal ze okrajového webu vytvořit jednu z nejčtenějších platforem šířících dezinformace.

Panu Pešlovi nelze upřít vytrvalost (symbolizovanou například téměř rok a půl trvající kampaní vůči vedení SPD), píli a přehled o aktuálním dění (přispívá na svůj web téměř každý druhý den a věnuje se celé škále témat). V jeho textech se objevují nejen absurdní konspirační teorie (odkazující zejména k tajnému boji židovských klanů probíhajícímu na celém světě), ale také umně spletené lži a fakta, která často utvářejí a originální, komplikované a (do jisté míry) poutavé příběhy.

Výše zmíněné „kvality“ by však sotva panu Pešlovi stačili k tomu, aby se získal výsadní postavení na české alternativní mediální scéně. k tomu mu napomohlo také štěstí, jelikož se opakovaně dokázal objevit ve správnou chvíli na správném místě. Měl štěstí, když jeho smyšlenky v několika případech převzali vlivnější aktéři informačního prostoru, kteří je využili je k vlastním cílům. Nejvýmluvnější příkladem může být již zmíněná kauza lithium, kterou Pešl sice zkonstruoval, ale její masové šíření v mediální prostoru před volbami 2017 zařídil až marketingovým tým Andreje Babiše.

Tyto úspěchy však lze označit za ojedinělé a pomíjivé. Pan Pešl měl mnohem větší štěstí, když dokázal vstoupit do mainstreamové debaty jako často připomínaný prototyp šiřitele dezinformací a nástroje ruských vlivových operací. Dlužno říci, že v obou případech neoprávněně, protože web Aeronet se ostatních platforem, na nichž se objevují dezinformace, liší, a jeho napojení na ruské entity se nepodařilo prokázat (a sám Pešl jej odmítá). Právě pozornost, které se webu pana Pešla dostalo, zcela jistě přispěla k tomu, že v průzkum Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky z roku 2019 si 9 % respondentům spontánně vybavila Aeronet ve spojitosti s pojmem „dezinformační web“.

Autor samozřejmě za tuto skutečnost nese svůj díl zodpovědnosti, protože sám o webu Aeronet v minulosti psal. I z toho důvodu, že dělal webu pana Pešla „reklamu“, cítí potřebu pokládat si otázku, jak psát šiřitelích dezinformací, a přitom nezvyšovat jejich relevanci. Domnívá se totiž, že povinností každého výzkumníka či novináře, který se tomuto tématu věnuje, je nad možností, že může svými texty propagovat platformy a narativy, které by jinak mohli zůstat marginální, přemýšlet. Proto se například rozhodl ve svých blozích nejmenovat konkrétní weby šířící dezinformace, pokud to nebude bezpodmínečně nutné.

Závěrem by mělo být zdůrazněno, že tento text rozhodně není míněn jako kritika investigativního úsilí spojeného s rozkrytím Aeronetu a vystopováním jeho provozovatel. Právě naopak - demaskování dezinformátorů – spojené se snahou zjistit jejich motivace, ukázáním jejich neochoty přijmou zodpovědnost za vlastní texty a jejich konfrontace se skutečností, že bezostyšně šíří lži – může být účinným způsobem, jak je přimět ukončit aktivity (jak se podařilo nedávno na Slovensku) nebo alespoň změnit jejich vnímání veřejností. V současné době totiž mají lidé jako pan Pešl štěstí, že jsou často viděni jako mazaní géniové manipulace s velkým vlivem na společenské dění (což je jistě způsob, kterým by se rádi prezentovali). Investigativní počiny podobné spolupráci novinářů z Reportérů ČT a Respektu, která nám umožní vidět, jací jsou (a nejsou), pokud je tato maska sňata, jsou proto velmi potřeba.