V českých médiích se – po právu – často psalo, že pandemie koronaviru představuje zajímavou příležitosti pro šiřitele dezinformací, poplašných zpráva a konspiračních teorií. Na situaci se však lze podívat i z druhé strany. Její vyhrocennost totiž umožnila výzkumníkům zjistit více o entitách, které problematická sdělení šíří.

České debata o dezinformacích je specifická svým zaměřením na relativně úzkou skupinu webů, na nichž se pravidelně objevují konspirační teorie, extremistická rétorika a jiný problematický obsah. Tento pohled nezkoumá dezinformaci jako typ sdělení, které se v informačním prostoru (včetně sociálních médií) dynamiacky pohybuje a různě vyvíjí a interaguje se skupinami, které jej přijímají. Jeho persketiva je mnohem více statická, jelikož se zaměřu na specifické entity dlohodobě fungující v jasně vymezené části českého informačního prostoru.
Z pohledu autora však jde o redukci obhajitelnou, jelikož kolem těchto webů se vytvořila specifická subkultura provozovatelů, autorů a čtenářů, jejichž aktivity a rétorika mohou být rizikové pro bezpečnost českého státu. Jde tedy o relevantní výzkumnou oblast, kterou je nutné lépe a komplexněji popsat a pochopit. Jednou z oblastí, které je dle názoru autora nutné věnovat větší pozornost, je fungování webů šířících dezinformace. V tomto ohledu je jednou z překážek vagnní pojem dezinformační web, které do jednoho pytle hází relativně odlišné entity.
Výzkumníci PSSI se o klasifikaci těchto webů pokoušeli již dříve, když se zaměřili na motivaci provozovatelů těchto platforem. Pandemie koronaviru, během níž celou veřejnou debatu ovládlo jedno téma, jim nyní nabídla možnost zaměřit se jejich redakčních praktiky. Na základě svého pozorování definovali tři typy webů šířících v českém informačním prostoru problematický obsah. Je na místě připomenout, že nejde o první klasifikaci tohoto typu (viz studie think-tanku Bezpečnostní centrum Evropského hodnoty z roku 2016).
První kategorii představovali kvazi-mediální platformy. Tyto weby se svým fungováním snaží simulovat standardní zpravodajské weby. Sledují každodenní dění, občasně citují etablované tiskové agentury a snaží se publikovat rozhovory se známými osobnostmi. Nevěnují se pouze politice, ale širší škále témat včetně bulvárních. Některé z těchto webů značnou část svého obsahu přebírají z jiných platforem. Od mainstreamových médií je však odlišuje selektivní výběr zpráv a jejich rámování, které pozitivně či negativně vykresluje určité entity. Jejich cílem totiž není čtenáře objektivně informovat, ale manipulovat s ním a předkládat mu pokřivenou verzi reality. S jistou mírou nadsázky by se tedy dalo říct, že každému médiu hrozí, že se stane kvazi-mediální platformou, pokud bude klást například zájmy svého majitele nebo ideologické postoje nad etické normy žurnalistické práce.
Druhým typem webů byly názorové platformy. Cílem těchto webů je vytvořit vlastní blogsféru, v níž publikují své komentáře rozliční autoři. Opět se tedy jedná o formát známý i z některých běžných zpravodajských webů. Oproti relativní otevřenosti blogových sekcí na webech jako iDnes nebo Aktuálně, které se vyznačují značnou měrou názorové pestrosti, se jedná o uzavřené platformy, na nichž jednoznačně dominuje jeden ideový proud. Samotné komentář jsou si podobné i tematicky a zpravidla se věnují (geo)politickým tématům. Výjimkou není ani konspirativní myšlení, avšak mnohem hojněji zastoupeným rysem textů publikovaných na těchto webech jsou vyhraněné ideové postoje.
Třetí kategorii tvoří konspirační weby. Tyto platformy se na rozdíl od předchozích typů ani nesnaží zachovávat zdání objektivního informování nebo názorové konsistence. U těchto web paranoidní a konspirativní vize světa, která však nemusí být nutně vnitřně konsistentní, a jeho „skutečného“ fungování prostupuje veškerým publikovaným obsahem. Realtvně zajímavá je pak jejich schopnost udržovat si povědomí o dění na zahraničních (zejména anglickojazyčných konspiračních webech) a přenášení jejich narativů do českého informačního prostoru.
Snaha dále klasifikovat weby, na nichž se objevuje problematický obsah, může pomoci lépe formulovat strategie, které omezí jejich vliv v mediálním prostoru. U kvazi-mediálních platforem se například nabízí jejich ostrakizace projevující se například v tom, že jim politici či jiné známé osobnosti odmítnou dávat rozhovory. Nebo snaha omezit jejich příjmy, když na nich soukromé firmy odmítnou inzerovat. U ideologicky zatvrzelejších názorových platforem je na místě pečlivé sledování toho, zda autoři jednotlivých komentářů již nepřekročili hranu zákona a neměli by čelit právnímu postihu. Zejména ve vztahu k etnickým a náboženským menšinám by se zcela jista dala najít celá řada nepřijatelných výroků. A u konspiračních webů se nabízí důsledný fact-checking a snaha omezit jejich dosah na sociálních sítích, jejichž normy jejich obsah často porušuje. Zejména u tohoto typu webů je na místě pečlivě zvažovat, zde není lepší je do jisté míry ignorovat a nepopularizovat je hlasitým pohoršováním se na absurditou jejich obsahu.
Česká debata o dezinformacích by se obecně však měla vymanit ze zaměření primárně na weby šířící dezinformace a snažit se jejich fungování zasadit do širšího kontextu mediálního prostoru. A to zejména s důrazem na jejich (ne)schopnost ovlivnit názory a zejména chování občanů. I v tomto ohledu pandemie koronaviru představuje zajímavouvýzkumnou příležitost.