Co pan Petr Ludwig nechtěně prozradil o české debatě o dezinformacích?

Datový analytik Petr Ludwig v rozhovoru pro server iDnes prohlásil, že si myslí, že při vzedmutí vlny odporu vůči nošení roušek „velkou roli hrály dezinformace a konspirace“, které v současné době dělají „ohromnou škodu.“ Teze o nebezpečnosti dezinformací se očividně zdála novináři natolik důležitá (nebo taky možná atraktivní pro čtenáře), že ji zdůraznil i v titulku článku. Problém s tímto tvrzení je, že – na rozdíl od dalších zajímavých a pro veřejnou debatu přínosných postřehů pana Ludwiga – se opírá pouze o dojem a nikoli fakta. Žádný sociologický výzkum hodnotící dopad konspiračních teorií na ochotu dodržovat opatření související s koronavirem totiž nebyl – pokud je autorovi známo – proveden. A výzkumy, které provedeny byly, dojem pana Ludwiga nepotvrzují.

Podle sociologa Daniela Prokopa se například striktní odmítači roušek počítají pouze na jednotky procent a laxní přístup k opatřením souvisí spíše s věkem, jelikož na mladší generaci mají větší společenské dopady. A při reflexi motivací účastníků nedělní demonstrace na Staroměstském náměstí – tedy doposud nejhlasitějšímu vymezení se vůči vládním opatření – zase sociolog Martin Buchtík upozorňoval na to, že je nutné chápat jejich motivace komplexně a připustit i možnost, že k odporů vůči omezením je mohou vést i například velmi reálné existenční problémy a nikoli fámy na internetu.

Pouze chabě podložený dojem pana Ludwiga o „ohromné škodě“, kterou společnosti působí dezinformace a konspirace bohužel zapadá do dlouhodobého tendence objevující se v české veřejné debatě. V posledních letech se totiž objevují periodicky ambice vinit dezinformace z epidemie spalniček, vzrůstu nedůvěry k médiím nebo výsledků některých politických procesů. Ve své extrémní formě pak tento narativu ústí v zatracování hloupého českého národa, který se nechá zmanipulovat snáze než jiné země. Dezinformace tak přestávají být diskutovány jako seriózní bezpečnostní a společenská výzva a stávají se slaměným panákem, do kterého se může trefovat každý, komu se zrovna něco nepodařilo.
Tato skutečnost je problematická z několika důvodů.

Zaprvé většinou podobné výroky operují s dojmy a nejsou podloženy žádnými daty, která by je dokazovala. Například podle výsledků studie Globsec Voices of Central and Eastern Europe rozhodně neplatí, že by mezi Čechy bujely konspirační teorie více než v jiných zemích. Případně se argumentuje s daty, která sice mohou poukazovat na společenský problém (například nízká důvěra ve vládu a instituce), ale již chybí schopnost dokázat, že jej způsobilo právě šíření dezinformací. Samozřejmě jejich dopad se měří těžko (o různých možnostech autor psal již dříve), ale právě to by mělo vést ke střízlivému a opatrnému vyjadřování a nikoli alarmismu.

Zadruhé samotné operování (s často velmi vágně definovaným pojmem) dezinformace degraduje polemiky o komplexních společenských problémech na černobílý střet pravdy a lži. Právě debata o rouškách je toho ilustrativním příkladem. Ještě na jaře se k účinnosti tohoto nástroje i Světová zdravotnická organizace stavěla rezervovaně a teprve v návaznosti na další výzkum a expertní debatu se nakonec přiklonila k jeho doporučení. Fixace na dezinformace o nošení roušek tak elegantně zapomenout na zneklidňující skutečnost, že ani lékařské kapacity – ve které mimochodem česká veřejnost (opět v rozporu s narativem o obrovském vlivu dezinformací) vkládá velkou důvěru – neví, jak současnou situaci řešit. Za jejich protichůdnými doporučeními (pokud pomineme extrémní případy senzachtivosti, typu Soňa Peková která si však kvůli své neotřelosti místo v médiích vždy najdou a mimochodem vedou k úvaze o spoluzodpovědnosti novinářů za multiplikaci dopadu nepravdivých vyjádření v informačním prostoru) tak stojí mnohem spíše než snaha mást, ambice vnést do debaty o novém problému vlastní expertízu a zkušenost. Problém nového informační prostředí pak je, že se tato debata se neodehrává za zavřenými dveřmi nemocnici, ale online a v reálném čase a tak se o jejich omylech a slepých uličkách dozvíme snáze než dříve.

Zatřetí vyzdvihování vlivu dezinformací činí jejich šiřitele mnohem relevantnější, než ve skutečnosti jsou. Je stále třeba mít na paměti, že se jedná o několik desítek okrajových webů (viz například jejich pozice v české facebookovém prostoru). Přičemž pouze dva z nich (pokud budeme vycházet ze seznamu Konspirátori.s) mají větší počet návštěv než milion měsíčně (pro srovnání podle dat z webu Similar Web nejpopulárnější český zpravodajský server Noviny má okolo 115 milionů návštěv). Výzkum CVVM zase ukázal, že tři nejpopulárnější weby šíří dezinformace známá pouze mezi 10–20 % respondentů a polovina z tohoto počtu je považuje za nedůvěryhodné. Samozřejmě tato úvaha nebere v potaz různé mikroinfluencery typu Ilony Csákové (jejíž profil na Facebooku mimochodem sleduje 13 000 lidí, což není zas tak vysoké číslo). Ale i pokud by byli přidáni do úvahy je dle názoru autora dosti problematické tvrdit, že mají na většinovou populace výraznější dopad než chaotická komunikace vlády nebo překotná a často nepříliš nepřehledná opatření. Přehnaný důraz na roli dezinformátorů tak může ve svém důsledku vést k přehlédnutí toho, že za současnou neuspokojivou situaci nese v první řadě zodpovědnost vláda.

A konečně začtvrté, pokud dezinformace budou vnímány jako hlavní příčina každého problému, devalvuje to seriózní a střízlivou debatu o dopadech tohoto fenoménu na českou politiku a společnost. Autor již dříve psal, že podle jeho názoru dopad konspiračních teorií v současné době může být závažný. Proto vítá, že ministerstvo navázalo spolupráci s firmou Semantics Vision a snaží se tento problém ve svých veřejných výstupech adresovat (i když se tak děje doposud poněkud váhavě). Stejně tak je možné pouze ocenit aktivity občanské společnosti (jen namátkou pečlivý monitoring webu Manipulátoři, Českých elfů nebo think-tanku Bezpečnostní centrum Evropské hodnoty). Na druhou stranu by se však měla být vedena debata o tom nakolik je šíření dezinformací příčinnou nebo následkem současné krize důvěry ve stát a jeho schopnosti vypořádávat se s krizovými situacemi. Autor se – a poctivě přiznává, že v tomto případě se jedná také pouze o dojem, který je však podložený i výše zmíněnými argumenty – že přesněji současnou situaci popisuje druhá z navržených možností.