Sociologické průzkumy ukazují, že v české společnosti je určité procento lidí, kteří mají tendenci důvěřovat konspiračním teoriím (či je dokonce sami aktivně šířit). Je tedy na místě se ptát, co těmto lidem vadí na současné společnosti natolik, že mají potřebu utíkat od reality ke konspiracím.

Rozsáhlý výzkum publikovaný na webu Royal Society Open Science věnující se postojům vůči misinformacím o koronaviru přinesl několik zajímavých zjištění. Ukázal například, že testovaná nepravdivá tvrzení označila většina respondentů ve všech sledovaných zemích za (do značné míry) nedůvěryhodná. Tento poznatek do jisté míry potvrzuje autorovo rezervované hodnocení vlivu konspirací na chování lidí během pandemie.
Ještě zajímavější jsou však další postřehy autorů výzkumu zaměřující se na to, které proměnné ovlivňují výši důvěry v testované misinformace. Česká média především zaujalo zjištění, dle něhož nepravdivým tvrzením častěji věřili lidé s omezenými znalostmi matematiky. Ve světle tohoto – bezpochyby zajímavého - poznatku by však neměla zapadnout skutečnost, že autoři využili příhodné situace, kdy je pozornost většina společnosti směřována na jedno téma, k testování rozličných teorií snažících se vysvětlit důvody, které stojí za tím, že lidé hledají „alternativní pravdy“.
Pro účely tohoto textu je klíčové potvrzení teze, dle níž jsou lidé vnímající se jako menšina více náchylní k vysvětlování reality pomocí konspirací. Pro úplnost - tento příčinný vztah se potvrdil ve všech sledovaných zemích s výjimkou Velké Británie. Pokud se tedy jedná o správnou úvahu, nabízí se kauzalitu obrátit a přestát se ptát, kteří lidí věří konspiračním teoriím. Naše poznání současných výzev by totiž mohla o více pomoci otázka, které společenské/etnické/politické skupiny se cítí v současnosti natolik marginalizované (a tím pádem i ohrožené), že mají tendenci k vysvětlování dění okolo používat nikoli racionální úvahu, ale konspirační teorie.
V současné době bohužel nemáme pro autoritativní odpověď dostatek výzkumů, ale například na základě dat sesbíraných v rámci výzkumu Voices of Central and Eastern Europe bylo zjištěno, že vyšší tendenci k víře v testované konspirace vykazují lidé, kterým záleží na tradičních hodnotách (natolik, že by se kvůli jejich obraně vzdali části svých práv a svobod) a považují je za ohrožené (například ze strany EU nebo migrantů). Nabízí se tedy teze, že onou ohroženou minoritou jsou v českém prostředí konzervativněji naladěné skupiny populace. Na tomto místě je třeba se oprostit od přezíravého pohledu snažící se tuto skupinu popsat jako „neinformovanou“ nebo „nemyslící“.
Je totiž nutné pochopit, že víra v určitou konspiraci sice může být neracionální, pokud je cílem dobrat se pomocí kritického analýzy dostupných dat k přesnému popsání určité situace (tedy například říci, kolik migrantů přesně přichází do Evropy). Ale může být rozumná (tedy funkční a užitečná), pokud je prioritou udržení koherence dané skupiny ve chvíli, kdy má pocit, že čelí nebezpečí (což může být třeba potenciální narušení dosavadního fungování skupiny příchodem lidí z jiného civilizačně-kulturního prostředí).
Je tedy na místě se ptát, co vede danou skupinu k přesvědčení o tom, že je ohrožená (což mohou způsobit nejen domnělí migranti, ale také zcela hmatatelné ekonomické problémy) a jak zajistit, aby se cílila v současné politice reprezentována (a neměla tedy sklony k radikalizaci a hledání útěchy v konspiracích). Hlavním problém totiž není existence skupin s určitým přesvědčením (které bez ohledu na konkrétní politickou pozici mohou v extrémních případech tendovat ke konspirativnímu myšlení), ale jejich neochota participovat na vzájemném dialogu a hledání přijatelných politických kompromisů. Problém konspirací ve společnosti je tedy problémem navýsost politickým a i odpověď na něj tedy musí mít svou politickou dimenzi.