Při pohledu na dnešní situaci je těžké uvěřit, že Česká republika byla ještě před několika lety vnímána jako šampion v boji s dezinformacemi. Politická reprezentace, která vzejde z podzimních voleb, by se touto oblastí měla začít opět seriózně zabývat.

Začátkem roku 2017 se Česká republika na krátký okamžik stala centrem pozornosti světových médií. O vzniku Centra proti terorismu a hybridním hrozbám (CTHH) na Ministerstvu vnitra informovalo hned několik titulů s globálním dosahem. Zřízení úřadu, který se měl mimo jiné zabývat oblastí dezinformací, přímo souvisela s Auditem národní bezpečnosti z roku 2016, který „informační válku“ označila jako jednu z nových hrozeb pro vnitřní bezpečnost. Již o rok dříve se české diplomacii podařilo do expertního týmu zabývajícího se oblastí dezinformací v Evropské službě pro vnější činnost nominovat novináře Jakuba Kalenského. Tyto úspěchy zaznamenali nejen zahraniční novináři, ale i výzkumníci, kteří považovali Českou republika za případ hodný podrobnější analýzy. Dokladem této skutečnost je například kniha americké expertky Niny JankowiczHow to Lose the Information War, která situaci v České republice věnuje celou kapitolu.
V kontextu současného dění působí tyto vzpomínky do jisté míry surreálně. I přestože se vláda ve svém programovém prohlášení zavázala k „odvracení napadení v (…) mediální oblasti“, její dosavadní kroky během pandemie koronaviru dokládají spíše rezignaci na téma dezinformací. Tento neveselý závěr přitom není jen dojmem autor, ale shoduje se na něm i řada další výzkumníků, kteří se oblastí dezinformací zabývají (namátkou zde, zde nebo zde). Samozřejmě, že zejména v krizové situace je reakce na konspirace cirkulující na internetu obtížná, ale o to více je potřebné alespoň začít debatu o pozitivech a negativech různých strategií nebo snažit se inspirovat ze zahraniční. Nic podobného se však neděje, a i přestože minimálně část českých občanů věřím konspiracím o koronaviru, vláda se chová jako by tento problém neexistoval.
Tato skutečnost je o to tristnější zejména z toho důvodu, že v této oblasti nezačínáme na zelené louce. V současné době již totiž existují – sice skromné – kapacity, které by se oblastí dezinformací měli zabývat. Jedná se primárně o již zmiňované CTHH. Autor samozřejmě nemůže soudit nakolik byli schopnosti tohoto úřadu využity pro identifikaci a vyvracení konspirací souvisejících s koronavirem nebo případně, zde jeho varování vzaly (či naopak nevzaly) v potaz jiné resorty. Každopádně při pohledu na státní komunikaci očima běžného občana tomu mnoho nenasvědčuje. Což je samozřejmě velká chyba, protože v ideálním případě by právě CTHH mohlo upozorňovat ostatní resorty na potenciálně nebezpečné dezinformace, jejichž dopad by mohli vhodnou komunikací limitovat. Samozřejmě je na místě ocenit aktivitu jednotlivých státních institucí, které se konspiračním teoriím šířícím se po internetu snaží čelit proaktivní komunikací (autora v tomto kontextu napadá třeba kreativní používání sociálních sítí Armádou ČR), ale to zdaleka nestačí. Pro jednotnou a přehlednou komunikace je totiž potřeba koordinace posvěcená nejvyššími politickými činiteli po které volal již Audit z roku 2016.
Stejně tak je tristní, že stát nevyužil možností, které nabízela spolupráce s občanskou společností. Její rychlá reakce na šíření konspirací souvisejících s pandemií koronaviru připomněla, že z hlediska počtu inicativ, které se oblastí dezinformací zabývají, se Česká republika může směle měřit s ostatními evropskými zeměmi. Z mnohých příkladů lze zmínit inciativu C19 Dezinfoservis, jejíž početný tým dobrovolník na jaře spustil robustní monitoring sociálních sítí umožňující (primárně novinářům) zorientovat se v nepřehledném dění a nepodlehnout manipulacím. Zřejmě k jedinému pokusu využít vnějších kapacit k zmapování konspirací v online prostoru došlo při navázání spolupráce mezi Ministerstvem zdravotnictví a firmou Sematic Visions. Hmatetelné výstupy této spolupráce se však bohužel přestaly objevovat poté, co Roman Prymula skončil ve funkci ministra. Výsledky této spolupráce sotva namotivují jiné občanské inciativy ke komunikaci a spolupráci se státními institucemi.
Česká vlády tedy není schopná v boji proti dezinformacím využít existující státní kapacity, ani navázat na aktivity občanské společnosti. Tuto skutečnost nelze omluvit krizovou situací, ale ukazuje na dlouhodobé zanedbávání problému a neschopnost státu plnit vlastní strategie. Při čtení zpráv o přípravě Národní strategii pro čelení hybridnímu působení a snaze zřídit na Úřadu vlády post koordinátora této agendy se tedy nelze ubránit skepsi. Název knihy How to Lose the Information War se totiž pro popis české snahy vypořádat se s problematikou dezinformací jeví jako nepříjemně příznačný. Důležitým úkolem nové politické garnitury bude pokusit se vypořádat s tuto výzvu. Znovu a lépe.