Násilné vniknutí demonstrantů do budovy amerického Kongresu nabízí příležitost zamyslet se nad vlivem konspirací na politiku. A připomenout, že konspirační narativy jsou pouze tak silné jako jejich nejprominentnější šiřitelé.

Před několika dny celý svět strnul při pohledu na záběry demonstrantů, kteří pronikli do sídla amerického Kongresu a přerušili proces potvrzování volby nového prezidenta Spojených států. Jednou z tváří protestu se stal muž v obskurní pokrývce hlavy s rohy třímající kopí, na němž byla pověšena americká vlajka. Tento člověk byl záhy identifikován jako Jake Angeli aka Q-Šaman – známý zastánce protrumpovské konspirační teorie QAnon. Tedy mixu tezí, který interpretuje prezidentství Donalda Trumpa jako boj s tzv. deep state, bývalými prezidenty Demokratické strany a tajnou klikou pedofilů vzývající Satana skrytě kontrolující média a Hollywood. Tato konspirace rezonuje nejen mezi demonstrujícími, kteří násilně pronikli do budovy Kongresu, ale má celou řadu zastánců i mezi sympatizanty Republikánské strany. To samé platí i o tezi o zfalšovaných volbách, kterou v posledních měsících opakovaně hájil prezident Trump a která byla hlavním motivem protestů.
Zkušenost s politickým násilím motivovaným konspiračními teoriemi však má i Česká republika. Stačí připomenout případ důchodce Jaromíra Baldy, který se v roce 2017 snažil pomocí fingovaného teroristického útoku vyprovokovat vlnu nenávistí vůči migrantům z muslimských zemí a vyznavačů islámu obecně. I v tomto příběhu hraje důležitou roli politický kontext, protože Balda byl aktivní podporovatel strany SPD, která se z tématu migrace snažila (a snaží) vytěžit politický kapitál.
Je lákavé eskalaci násilí na Kapitolu nebo pokus o teroristický útok ve středních Čechách vysvětlovat dopadem konspiračních teorií na chování jednotlivce nebo skupiny. To je však pouze neúplný obrázek. Samotná víra v konspirace totiž nemusí nutně vést k aktivizaci ve společenském životě. Spíše naopak mnohem častěji přiživuje skepsi a cynismus motivující (či ospravedlňující?) občanskou pasivitu. Což vlastně není zase tak překvapivé, protože pokud celý svět ovládají zednáři, Židé nebo Reptiliáni má „obyčejný člověk“ relativně málo možností, jak toto status quo změnit. Tuto skutečnost dokládá i výzkum think-tanku Globsec Voices of Central and Eastern Europe, dle něhož lidé důvěřující konspiračním teoriím signifikantně častěji než zbytek populaci deklarovali, že nepůjdou k volbám.
Co tedy z konspiračních teorií dělá politickou sílu? Podle názoru autora hrají hlavní roli jejich šiřitelé. A v tomto případě nemá na mysli lidi jako je Angeli nebo Balda. Ti samozřejmě mohou hrát roli mikro-influencrů, participovat na vytváření komunit okolo konspirací nebo zvyšovat dosah existujících narativů jejich vylepšování a kontextualizací (tzv. participativní šíření dezinformací). Vliv těchto jednotlivců na politické dění je však limitovaný. Mnohem důležitější roli hrají ti, kteří mají schopnost ovlivňovat společenskou debatu a vytvářet její témata. Což jsou v kontextu politické diskuze primárně právě politici. Pro pochopení dynamiky v úvodu zmíněných případů je tedy klíčové zaměřit se na roli Donalda Trumpa, respektive Tomia Okamury. Bez jejich přispění by se totiž víra v určitou konspiraci sotva změnila v politickou akci.
Vztah těchto politiků-byznysmenů ke konspiračním teoriím je přitom překvapivě pragmatických. Z jejich pohledu totiž nejde o ideu, za niž jsou ochotni položit život (jak se stalo při vniknutí do amerického Kongresu nebo jak byl údajně ochoten učinit Balda), ale o nástroj, který pragmaticky využívají, protože jim přinese hlasy voličů. A při pohledu na výsledky Trumpa a Okamury lze konstatovat, že tento kalkul byl do jisté míry úspěšný (přičemž samozřejmě je nutné mít na paměti, že popularita těchto politiků nestojí pouze na propagaci konspiračních teorií). Zároveň však tato taktika představuje nezanedbatelné riziko. Autor nyní nemá na mysli riziko pro demokratickou politickou diskuzi spojené s fragmentací a polarizací veřejného prostoru. Hrátky s konspiracemi se totiž mohu vymstít i jejich politickým roztleskávačům ve chvíli, kde přestanou mít kontrolu nad jejich vyznavači, kteří se odhodlají k extrémním činům. Případ Balda sice Okamuru neoslabil, ale konflikt na Kapitolu představuje pro Trumpa významnou komplikaci při jeho dalších politických plánech. Hrátky s ohněm se tak vždy nemusí vyplatit.
Tuto skutečnost by média, výzkumníci a vůbec všichni občané měli českými politikům připomínat zejména v napjatém volebním roce 2021, který se ponese v duchu vypjaté a permanentní předvolební kampaně. Konec konců už při kauze lithium Andrej Babiš ukázal, že mu není proti mysli používat konspirace, pokud jsou účinným politickým nástrojem. Proto je na místě pozorně sledovat politickou komunikaci jednotlivých stran směřovanou zejména k extrémním názorovým segmentům (které se nacházejí v každém politickém táboře) a varovat před případy konspiračních narativů, které mohou eskalovat v násilí. V napjaté atmosféře koronavirové pandemie totiž k podobnému vyostření může dojít mnohem snáze, než bychom čekali.