Petr Ludwig opět – nevědomky – prokázal debatě o dezinformacích službu, když svými absurdními výroky o hybridní válce připomněl limity bezpečnostního rámování této problematiky.

Naprosto bizarní tvrzení Petra Ludwiga, podle něhož satirická facebooková stránka Fanclub KFC v České republice představuje součást hybridní války, by si samo o sobě nezasloužilo komentář. Podle názoru autora je však vhodné jej vsadit do širšího kontextu české debaty (nejen) o bezpečnostních hrozbách, ilustrovat na tomto případu její limity a navrhnout, jak o těchto tématech diskutovat.
Pozice univerzálního komentátora, v níž se Petr Ludwig již nějakou dobou nachází, není v české veřejné debatě nijak výjimečná. Až podezřele často se v ní totiž objevují různé „intelektuální celebrity“, které novináři a širší veřejnost považuje za inspirativní a hodné pozornosti. To samo o sobě není nič špatného, jelikož tito ekonomové, marketéři nebo sociologové zpravidla mají co říci a to zejména, pokud mluví o svém oboru. Problém však většinou nastává, když začnou být tlačeni (nebo sami neodolají nutkání) vyjadřovat se k tématům mimo jejich expertízu.
A to se stalo i Petru Ludwigovi ve chvíli, kdy začal na vlastní pěst odhalovat nástroje hybridní války v České republice. Nevědomky tak potvrdil výhrady akademiků, kteří se k užívaní tohoto pojmu staví skepticky. Již před třemi lety upozorňoval Vojtěch Bahenský v časopise Obrana a strategie na skutečnost, že pojem hybridní válka je příliš vágní a mnohovýznamový a proto příliš nepomáhá při popisování hrozeb, jimž v současné době čelíme. Dokumentoval také, že jeho používání (a etablování ve veřejné debatě) bylo mnohem spíše než užitečností způsobeno neotřelostí a průrazností tohoto termínu, který mohl být pragmaticky využit pro přitáhnutí pozornosti k určitým agendám. Použití pojmu hybridní válka Petrem Ludwigem pak představuje krajní případ tohoto pragmatismu, kdy negativně konotovaný termín slouží jako nástroj pro diskreditaci nepohodlné entity.
Nedostatečnost konceptu hybridní války má přímý vliv i na diskuzi o dezinformacích, protože v české debatě se jedná o dvě úzce spojené problematiky. Přesněji při popisu toho, co vlastně hybridní válka je se dezinformace objevují zpravidla na prvním místě (ukázkově například v tomto díle podcastu Deníku N). Díky této skutečnost je na dezinformace nahlíženo primárně bezpečnostní optikou, která tento fenomén spojuje s konfliktem, ruskými a čínskými vlivovými operacemi nebo "pátými kolonami". Tento pohled má samozřejmě v debatě své místo, ale je třeba zamezit tomu, aby jí zcela dominoval a upozaďoval další možné pohledy, o nichž autor již dříve psal. Bez této schopnosti totiž každý z nás může dopadnout jako Petr Ludwig, který neumí rozlišit mezi satirickou stránkou a informační operací.
Právě schopnost ukázat problematiku dezinformací v jiném světle – například jako důsledek špatného fungování médií, chamtivosti provozovatelů konspiračních webů nebo obav některých společenských skupin se změnami přicházejícími s globalizací – může pomoci k řešení této výzvy aktivizovat nová publika. Podle výzkumu Globsec Trends 2020 se 43 % Čechů domnívá, že Rusko je západními státy neoprávněně obviňování z nezákonného nebo podvodného jednání. Lze se domnívat, že tyto lidi o nutnost reagovat na dezinformace sotva přesvědčí další poznatky o ruských informačních operacích.
Autor se proto domnívá, že z tohoto důvodu není řešením častěji a důrazněji upozorňovat na (nepopiratelná) bezpečnostní rizika, která jsou s dezinformacemi spojena. Naopak je nutné hledat nové způsoby, jak o tomto tématu komunikovat a ilustrovat jeho dopady na konkrétních případech. Zajímavou inspirací může být třeba kampaň Za sebe europoslankyně Markéty Gregorové, v níž samotní senioři upozorňují své vrstevníky na rizika spojená s řetězovými maily. Tato aktivita sice působí méně vzrušujícím dojmem než odhalování ruských agentů, ale pro budování odolnosti české společnosti má stejný - ne-li větší - význam.